Cítíte apokalypsu? Pojďme si pěkně promluvit

S tuzemským uváděním her Caryl Churchillové (z poslední doby vzpomeňme třeba Lásku a informace v Národním divadle) bývá potíž. Zpravidla nedisponují lineárním příběhem, experimentují s jazykem i formou a hlavním tématem v nich bývá to, co se vyjevuje až za slovy, mezi řádky – často skutečná tvář vztahů, nahlížených feministickou perspektivou jako mocenská bitevní pole. To klade velké nároky na herce (britský inscenační důraz na slovo, rytmus, intonaci, o „poker face“ humoru nemluvě, nám není úplně vlastní) i na režiséry, kteří se neradi smiřují s tím, že u Churchillové je lepší nevymýšlet nic moc navíc. Tým režisérky Martiny Schlegelové se nicméně s českou premiérou Čaje a apokalypsy popasoval velmi dobře.

Čaj a apokalypsa, foto: Divadlo LETÍ

Je to hra na „pouhém“ hovoru přímo založená. Čtyři starší dámy na typicky anglické zahrádce popíjejí čaj a hovoří o uplynulém čase, ale i o svých současných životech a „kostlivcích ve skříni“. Konverzace je plná nedořečeností, asociací, komponovaného skákání do řeči. Ale také skrývaných nevraživostí a vzájemného hodnocení tří starých přítelkyň. Čtvrtá dáma – paní Jarrettová – je postavou mírně tajuplnou, ostatní jaksi zná i nezná.

Na celé té situaci je něco důvěrně známého, navozujícího pocit bezpečí – líné letní odpoledne a společnost, v níž se dá hovorem otevřít zdánlivě cokoli. Zároveň je však neustále přítomen temný podtón a vědomí konce – „starý svět“ má na kahánku.

Ve Vile Štvanice se idylická zahrádka tísní v rohu sálu obklopená diváky ze dvou stran. Absurdně vysoký živý plot z květin, tvořící zadní plán, dodává atmosféře na ambivalentnosti – je totiž celý z umělé hmoty. Jako klid před bouří působí i „optimistické“ nasvícení, cvrlikání ptáků a něžný klavírní doprovod. A taky že ano – zahradu periodicky halí tma a pohlcují hororové zvuky, za jejichž doprovodu Zuzana Kronerová coby paní Jarretová vykresluje sedm ran moderní apokalypsy. Surreálné verbální obrazy mísící odvěké představy o konci světa s přetechnologizovaným zmarem současnosti odříkává jako pohádku, čímž umocňuje hrůznost svých slov o „chemikáliích pronikajících prasklinami v penězích, o projektovaném ničivém větru“ či „ o hladomoru, během něhož se umírající mohou dívat na jídlo v kulinářských show“.

Čaj a apokalypsa, foto: Divadlo LETÍ

Paní Jarretová v podání Kronerové se od zbytku sestavy liší jurodivějším vzezřením i chováním a výraznou mimikou. Zbylé dámy v šedivých parukách jsou uměřenější, jakožto postavy však neméně osobité, herečkami víceméně úspěšně zbavené zbytečné psychologizace. Depresivní Lena hraná Evou Salzmannovou se bojí veškerého kontaktu, její repliky jsou spíš negativními povzdechy. Zoja Oubramová coby jemná a veselá Sally bojuje s až absurdní tragikomickou fobií. Nejtíživější tajemství skrývá Eva Holubová, jejíž ironicky břitká Vi působí jako největší „tvrďačka“. Prolínající se útržky frází – byť na premiéře ještě místy ztrácely nezbytný rytmus – se pojí v melancholickou skladbu, v níž se mísí radost ze zvládnutých okolností i vzájemné podpory se smutkem nad vším, co už se nevrátí.

Jiná, britská inscenace téže hry – pohled na scénu v londýnském Royal Court Theatre, foto: Royal Court Theatre

Původní název hry Escaped Alone je částí citátu z Knihy Jobovy: „Já pak toliko unikl jsem sám. Abych oznámil tobě.“ Čaj a apokalypsa ovšem není jen varovným zvěstováním o zkáze lidstva. Jak o tom svědčí i spokojené čtyřhlasé broukání irského tradicionálu či letmý dotek Leny a paní Jarrettové ke konci, je současně i obrazem ženské pospolitosti, schopnosti empatie, naznačením nadějeplné cesty, jak z bezduché současnosti „uniknout spolu“.

Caryl Churchillová: Čaj a apokalypsa
Překlad: Jakub Škorpil
Režie: Martina Schlegelová
Dramaturgie: David Košťák
Výprava: Pavla Kamanová
Divadlo LETÍ ve Vile Štvanice, premiéra 4. ledna 2018