Mystérium lásky. Proč měl písničkář Sufjan Stevens vyhrát Oscara?

Pro Oscara za nejlepší původní píseň si obyčejně chodí tvůrci muzikálových melodií, případně písní z dětských animáků. Je to nepsané pravidlo jakéhosi nejnižšího odporu vkusu. Pravda, výjimky se stávají: jako v případě vítězství Eminema v roce 2002 nebo triumfu jiné rapové písně It’s Hard out Here for a Pimp od Three 6 Mafia o tři roky později. V zásadě však platí, že Akademie filmového umění a věd nechce při vyhlašování této kategorie příliš provokovat. I letošním nominacím vládl tradicionalismus, velké filmové melodie z animovaného filmu Coco a z muzikálu Největší showman doplňovaly dva bombastické soulové kusy – Stand Up for Something Andry Day a Muddy River Mary J. Blige.

Sufjan Stevens zpívá 4. března 2018 píseň Mystery of Love na oskarovém ceremoniálu v Dolby Theatre v Los Angeles, zdroj: www.youtube.com

S pátou nominovanou skladbou to však bylo celé trochu jinak. Mystery of Love nazpíval pro romantické drama Dej mi své jméno americký písničkář Sufjan Stevens a jeho křehká balada působí mezi hřmotnými muzikálovými písněmi jako z poněkud jiného světa. V podobném duchu se ostatně neslo i Stevensovo vystoupení na předávacím ceremoniálu v první březnovou neděli. Trvalo ani ne dvě minuty a na první pohled možná mohlo připomínat vaudevillské varietní číslo, které se zároveň bere trochu moc vážně, a zároveň si hraje s vlastní podvratností.

Šestice muzikantů vyjela na pódium divadla na plošině. Sufjan Stevens stojí u mikrofonu ve fialkovém saku s draky doplněném velkým, skoro klaunským motýlkem. V jeho doprovodné kapele figurovala třeba hvězdná St. Vincent na vysokých podpatcích a kratičkých kalhotách, dále velký loňský objev Moses Sumney nebo bluegrassový zpěvák Chris Thile. Zvláštní zjev muzikantů ani trochu parodické pohyby Stevense u mikrofonu nemohly zastínit, jak je Mystery of Love silnou písní.

Ne snad že by podobných neměl Stevens ve svém repertoáru desítky. Za necelé dvě dekády své kariéry si prošel nespočtem uměleckých fází; rád experimentuje s písňovou formou, fúzuje ji s postupy avantgardní či elektronické hudby, vždycky se však zas a znovu vrátí k písničkářství obnaženému na kost, které je jeho nejsilnější zbraní. Na tři roky starém albu Carrie & Lowell, své zvukově nejprostší nahrávce, se vyrovnával se smrtí své matky, která trpěla psychickou chorobou a on k ní měl velmi komplikovaný vztah.

Mystery of Love je ušitá z podobné látky jako písně ze zmíněné desky – minimum aranží, ztišená intimita a Stevensův hlas, který jako kdyby byl zbavený emocí a přesto předával posluchači něco velmi silného a osobního. To je přesný opak dalších písní nominovaných na letošních Oscarech, jež stály na pompéznosti a vtíravosti. Filmový průmysl si už zažil vlnu indierockových soundtracků díky filmům jako Juno nebo Garden State na začátku tisíciletí, jenže žádná skladba z kategorie civilního alternativního rocku do oscarových nominací nikdy nepronikla – až teď Stevens!

Mystery of Love Sufjana Stevense, zdroj: www.youtube.com

Jak si všímá publicistka Amanda Petrusich v New Yorkeru, ještě v něčem je Mystery of Love jiná než tradiční písně nominované v cenách Akademie. Zatímco ty oslavují lásku jako sílu, díky níž dokážeme metaforicky lámat skály (či v případě filmu Marshall dokonce hýbat dějinami), pro Stevense je milostný cit mystériem, kterému ani tváří v tvář nemůžeme nikdy úplně rozumět a jehož smysl nám v posledku uniká. „Hlavní lekcí písně je to, že láska si vlastně nic podmanit nedokáže. Píseň prohlubuje a zesiluje emoční zápletku filmu, který rekapituluje intoxikaci láskou, tíhu zlomeného srdce a to, jak do sebe pohltí úplně všechno,“ píše Petrusich.

Píseň o krachu první lásky a smutku spojeném s jejím koncem má ovšem na míle daleko k romantizujícím písním o zlomeném srdci. „Kolik žalu můžu ještě pojmout,“ zpívá Stevens pološeptem bez emocí v hlase. Romantický vztah přišel, odešel a nikdo moc přesně neví, co si s tím počít.

Sufjan Stevens je na alternativní scéně hvězdou přinejmenším od ambiciózního písňového cyklu Illinois z roku 2005. Desky vydává nepravidelně, ředí je neobvyklými kolaboracemi (jako byla loňská experimentální deska Planetarium se skladatelem Nico Mulhym) a provozuje vydavatelství Asthmatic Kitty. Momentálně žije v Brooklynu, ale straní se světa velkého hudebního průmyslu. Nabídky na účast ve filmovém soundtracku roky zatvrzele odmítal („Použití písní ve filmu je často bezmyšlenkové, rušivé a manipulativní,“ nechal se nedávno slyšet v rozhovoru). Nabídku režiséra Lucy Guadagnina nakonec přijal a pro snímek Dej mi své jméno natočil dvě skladby, k nimž ještě přidal jeden remix starší skladby.

„Zpívám o věcech, o kterých veřejně nikdy nemluvím“ – Sufjan Stevens, foto: Asthmatic Kitty Records

O důvodu, proč zrovna díky homosexuální filmové romanci změnil názor na spolupráci s filmovým průmyslem, se mezi fanoušky vedou debaty. Stevens nikdy nemluví o svém soukromém životě, v textech některých skladeb se dají najít náznaky homoerotických fantazií nebo rekapitulace vztahů se stejným pohlavím. Do jaké míry jsou autobiografické, je samozřejmě otázka, kterou může zodpovědět jen Stevens sám. Ten se o ní rozhodl mlčet.

Důležitým inspiračním zdrojem je u Stevense rovněž křesťanství. Ani o své víře nechce písničkář mluvit, ovšem do jeho textů pronikají četné biblické odkazy. Druhá píseň z filmu Dej mi své jméno se jmenuje Visions of Gideon a odkazuje na starozákonního válečného vůdce, k němuž před bitvou promlouval Bůh a sliboval mu úspěch. Melodie se zjevuje v okamžiku, kdy hlavní hrdina rekapituluje začátek svého milostného vztahu narážejícího na hranice společenské morálky.

Oscara stejně nakonec vyhrála píseň z animáku Coco, jejíž provedení na ceremoniálu mělo připomínat obří party na mexický Den mrtvých. Všechno se zdánlivě vrátilo do běžných kolejí hollywoodského spektáklu, jenže zážitek s mystériem písně Sufjana Stevense zůstal. Stejně jako po lásce, která přijde a odejde – a nechá nás stát v němém úžasu…