Vnímat hudbu jinak čili nenápadný a klidný Laraaji
Roku 1980 vydal společnou desku s Brianem Enem, jinak je Laraaji spíše nenápadným pionýrem hudby, které se – často s mírným despektem – říká new age. Aktuální reedice desky Vision Songs Vol. 1 ukazuje, proč může být tato hudba relevantní i pro méně duchovně založené posluchače.
Než roku 1979 došlo k náhodnému setkání Laraajiho s Brianem Enem, znaly jeho tvorbu okruhy lidí především kolem jógy. Právě pro tyto účely Laraaji (vlastním jménem Edward Larry Gordon, narozený roku 1943) podomácku nahrával kazety s hudbou, která měla jogíny uvést do uvolněného, meditativního stavu. Eno na jejího autora narazil během procházky v newyorském Washington Square Parku, kde Laraaji brnkal na autoharp, nástroj podobný citeře. Rok nato už vzniklo album Day of Radiance, na němž ti dva spolupracovali a které tvoří třetí část Enovy čtyřdílné série Ambient.
Bylo to poněkud paradoxní spojení. Eno se vždy ohrazoval proti tomu, když jeho ambientní tvorba dostávala nálepku new age. Na hudbě, která se tak označuje, mu vadil nedostatek ambicí a nízké nároky, které klade na posluchače. Myšlenka ambientu, který měl být podle Enových slov z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let „zároveň ignorovatelný i zajímavý“, naprosti tomu představuje sofistikovaný umělecký koncept a jako takový se řadí k hudebním objevům dvacátého století.
Laraajiho vystoupení v populární sérii Boiler Room, zdroj: www.youtube.com Laraaji se naopak k termínu new age hrdě hlásil. Přišlo mu, že sedí k jeho vlastnímu, spíše ezoterickému než exaktnímu vidění světa. Přes tyto rozdíly spolu Eno s Gordonem našli společnou řeč, a i když stojí jejich společné album ve stínu slavnějších příspěvků do zmíněné série (viz Enovy vlastní desky Music for Airports a On Land a jeho spolupráci s Haroldem Buddem na desce The Plateaux of Mirror), představuje pozoruhodný příklad střetnutí různých hudebních kultur a přístupů.
Gordon ostatně není v hudbě žádný diletant, jak by mohlo z výše uvedeného vyplynout. Na Howardově univerzitě ve Washingtonu vystudoval kompozici. Původně toužil skládat pro velký orchestr a snil o práci na Broadwayi. Přednost však dal méně exponované solitérní autorské dráze. „Když píšete pro orchestr, uplyne mezi nápadem na skladbu a jejím provedením hrozně moc času,“ vysvětloval před časem Laraaji úskalí tradičního komponování v rozhovoru pro server The Quietus.
Kompletní album Ambient 3: Day of Radiance, zdroj: www.youtube.com Jeho doménou se staly skladby, ve kterých kombinuje tóny nejrůznějších nástrojů (vedle zejména strunných, jako je zmíněný autoharp či zmenšený cimbál, je to například africké prstové piano kalimba) s jemnými elektronickými manipulacemi zvuku. Občas si vypomáhá i předtočenými party jiných nástrojů, jako je kytara, flétna nebo hoboj. Výsledek se dá žánrově zařadit jen s obtížemi – pro svou formální rozvolněnost a meditativní kvality bývá Gordonova hudba často škatulkována jako new age.
Autor sám tomuto chápání vlastní tvorby nahrává svým příklonem k mystickému vnímání světa, který dává najevo v rozhovorech. Hemží se to v nich výrazy jako „harmonie“, „plynutí“ či „vibrace“. Kompilace jeho skladeb z let 1978 až 2011 koneckonců nese název Celestial Music (Nebeská hudba), jednu svoji nahrávku zase pojmenoval Connecting with the Inner Healer Through Music (Napojte se na vnitřního léčitele prostřednictvím hudby).
Trailer na desku Vision Songs Vol. 1, zdroj: www.youtube.com, repro: The Numero Group Gordonovo duchovní zázemí je patrné i z letošní reedice jeho alba Vision Songs Vol. 1. Autor je zcela původně vydal roku 1984 vlastním nákladem, reedici připravil label Numero Group. Styl této nahrávky by se dal označit za experimentální folk – Laraaji tu za doprovodu kytary a dalších nástrojů zpívá, přičemž se často jedná o zhudebněné hinduistické mantry. Jindy se opírá o vlastní texty, duchovnem neméně prosycené. I v této výrazové poloze přitom dokáže oslovovat nejen ezotericky založené posluchače. Nenásilnou formou jim otevírá cestu k jiným způsobům vnímání hudby, než je obvyklý – více či méně soustředěný – poslech. Právě to je jedním z východisek hudby zvané new age, která dnes zažívá boom. Částečně je to i zásluhou pět let staré kompilace I Am the Center (Private Issue New Age Music in America, 1950–1990), jež připomenula mnohé polozapomenuté autory této hudby a nastartovala i renesanci zájmu o hudbu sedmdesátníka Laraajiho.
Ten mimochodem v roce 2014 koncertoval v pražském klubu Podnik po boku mnohem mladšího Američana Camerona Stallonese, s jehož projektem Sun Araw později vydal společné album Professional Sunflow. S Českem ho ostatně vzdáleně pojí i jedna kuriózní asociace – kromě provozování hudby se Laraaji věnuje také terapii smíchem, tedy té praktice, kterou u nás zpopularizoval Karel Nešpor.
