Když neherci hrají pro nediváky nedivadlo – a má to smysl

Co to vůbec je „divadlo utlačovaných“? Jaká jsou jeho specifika?

S kolegyní Danou Moree, s níž jednotlivé skupiny provázíme, jsme si vymyslely zjednodušující definici. Říkáme: Je to „nedivadlo, které hrají neherci pro nediváky.“ Nedivadlo proto, že nejde o klasické umělecko-estetické dramatické dílo. Neherci proto, že všechna představení hrají lidé, pro něž je to často první divadelní zkušenost a musí si osvojit základy jevištní práce, aby její pomocí mohli vyprávět svůj životní příběh. A nediváci proto, že ti, kteří na představení přijdou, jsou diváky jen chvíli. Divadlo utlačovaných je tedy metoda práce se skupinami lidí, kteří jsou spřízněni nějakým sociálním tématem a kteří pomocí divadelního jazyka vypráví svůj autentický příběh. Tím nastolují téma, které je ve společnosti nějak trápí. Zapojením diváků vzniká specifická komunikační platforma.

Do představení se tedy nakonec zapojují všichni přítomní?

Víceméně ano. Jakmile diváci krátký divadelní tvar zaměřený na určitou problematiku zhlédnou, jsou vyzváni, aby se pokusili najít takzvaný potenciál na změnu – tedy situaci, kde protagonista udělal chybu nebo se měl či mohl zachovat jinak – aby jeho příběh dopadl lépe. Nejde však pouze o to dávat rady z bezpečí diváckého místa, nýbrž především o to zkusit protagonistu na jevišti vystřídat a v dané situaci realizovat svůj nápad. Posléze všichni společně pod vedením moderátora – takzvaného „jokera“ – zjišťují, které nápady fungují, co vede ke změně a co nikoliv. Proto se také druhé fázi procesu – veřejnému uvedení – říká divadelní fórum.

Je divadlo utlačovaných tedy spíš diskusní platformou, terapií, nebo performancí?

Terapeutický účinek celé práce se často projeví jako druhotný efekt. Lidé, kteří na sobě dlouho pracují, aby byli schopni formulovat, co se jim děje, navíc veřejně, ve většině případů projdou nějakou vnitřní očistou, jež vede k sebe-posílení. Odpovídají tomu jejich reakce, zpětné vazby a nezřídka i další životní cesty. Nicméně lektoři – tedy „jokeři“ – nejsou terapeuti. A práce se skupinou je založena na tom, že účastníci dávají k dispozici pouze ty příběhy a události, o nichž sami chtějí s někým mluvit. Diskusí to ve výsledku samozřejmě také je, i když by bylo mylné si pod tím představovat nějaké shromáždění intelektuálů. Takže nejblíže skutečnosti je asi ta performance.

Kdo se divadlem utlačovaných zabývá u nás? Existuje pro ně institucionální zaštítění? A s kým (spolu)pracujete vy sama?

V roce 2012 zorganizovala katedra studií občanské společnosti při Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, ve spolupráci s Britskou radou a pražským divadlem Archa, výcvik lektorů této metody pod vedením Terry O’Learyové z londýnského souboru Cardboard Citizens. Do té doby v Česku existoval jen Kabinet divadla utlačovaných při Masarykově univerzitě v Brně, tedy jakási teoretická „laboratoř“. My jsme s Danou Moree v roce 2012 založily „soubor“ Dvě na třetí, který se specializuje na divadlo utlačovaných a funguje jako projekt Fakulty humanitních studií. Mnoho našich produkcí vzniklo pod hlavičkou Ara Art, romského sdružení, v němž obě působíme. Kromě nás se divadlu utlačovaných věnuje Martina Čurdová, která absolvovala stáž přímo v Centru divadla utlačovaných v Riu de Janeiru a vede kurzy na DAMU. Za zmínku stojí i práce Kateřiny Jungové, která opakovaně pracuje s postupy divadla utlačovaných v Arše. A dnes už není výjimkou, že si různí lektoři „vypůjčují“ některé principy nebo prvky z té metody k práci s různými skupinami, jejichž výsledkem ani nemusí být veřejné představení. Divadlo ostatně vzniklo jako komunikační nástroj, tak se není co divit, že s jeho pomocí někdy ta komunikace lépe funguje.

Jaké je téma vaší únorové premiéry, nazvané Odchodem to nekončí?

Naše zatím poslední skupina byly ženy se zkušeností s domácím násilím. Pracovaly jsme s klientkami a zaměstnankyněmi sdružení Acorus, které mají za sebou nesmírně těžkou životní zkušenost, s jejímiž důsledky se některé potýkají dodnes. Odchodem to nekončí ukazuje i jejich neokázalé hrdinství a obrovský kus cesty, který ušly. První reprízu bude mít v dubnu, pravděpodobně v prostorách divadelního sálu v Rock Café, kde nejčastěji hrajeme.

Jaké vaše další tituly byste doporučila ke zhlédnutí?

To záleží na tom, jaké téma koho zajímá. Všechna naše „představení“ jsou z podstaty technicky nenáročná, takže je možné si nás „objednat“ i do škol, na konference, festivaly, semináře či teambuildingy. Se studenty vysokých škol máme produkci zvanou Fanny Coffee, která je reakcí na atmosféru ve společnosti po takzvané uprchlické krizi. „Inscenace“ Ztracená zase líčí příběh studentky z Krymu, která se těžko vyrovnává se způsobem (ne)přijetí českou společností, kde je vnímána buď jako „Rusák“, nebo „politický uprchlík“. Pravidelně uvádíme titul Neprojdeš, v němž se řeší situace mladíka, kterého ochranka nechce pustit do klubu za přáteli, protože je Rom. Se skupinou středoškoláků jsme připravili inscenaci Deka na téma sexuálního obtěžování ze strany pedagoga. Pro pražský DOX vznikla loni Havlonáda, která se vyrovnává s vyprázdněním obsahu odkazu Václava Havla. V nejbližší době nás čeká práce se dvěma romskými skupinami a taky s cizinci žijícími v České republice.