Výslech jako umění. Mladá krev čeří usedlé vody v Činoherním klubu

Protagonisté Černého medu na scéně
Z inscenace Černý med v pražském Činoherním klubu, která je dialogem Ivany Uhlířové a Vasila Fridricha, foto: Čeněk Folk, Činoherní klub

Vyslýchající a vyslýchaný. Nosná (nejen) divadelní situace, kterou ve svých hrách brilantně využil kupříkladu nositel Nobelovy ceny Harold Pinter či mistr současné grotesky, Ir Martin McDonagh, pokud bychom se chtěli držet oblíbených autorů Činoherního klubu. Výslech nabízí prostor pro zkoumání mechanismů moci, manipulace, relativity existence jediné pravdy. Pokud proti sobě stojí muž a žena, taková hra na kočku s myší navíc v podstatě nevyhnutelně chytá nebezpečně dráždivý, až erotický nádech. Zároveň je však otázkou, zda se takhle „vypráskaná“ modelová situace vůbec může vyvarovat jisté šablonovitosti.

To všechno platí i pro důmyslně vystavěnou hru Vojtěcha Maška, autora komiksů, výtvarníka a scenáristy – z poslední doby můžeme připomenout například jeho podíl na scénáři filmu režiséra Václava Kadrnky Křižáček, který loni vyhrál hlavní soutěž karlovarského festivalu. Mašek má ovšem i zkušenosti divadelní, z nichž jedna personálně a tematicky inscenaci Černého medu v podstatě přímo předcházela – v loňské sezóně uvedl s herečkou Ivanou Uhlířovou ve Studiu Hrdinů autorskou inscenaci Mimo zápis o malíři Paulu Kleem, respektive o způsobu, jakým se ve svých obrazech snažil zachytit skutečnost.

Tvůrci divadelní hry Černý med Tvůrci Černého medu: vlevo sedí dramaturgyně inscenace Eva Prchalová, za ní v brýlích autor hry a spolurežisér Vojtěch Mašek, herec Vasil Fridrich ležící, herečka a spolurežisérka Ivana Uhlířová druhá zprava, foto: Čeněk Folk, Činoherní klub

V případě Černého medu je scénář Maškův, na režii se spolupodílel právě s Ivanou Uhlířovou, která v inscenaci hraje Vyšetřovatelku. K výslechu je tu pozván dramatik Eugen Loebl (Vasil Fridrich) kvůli tomu, že byl viděn, jak v odlehlém parku vyhazuje do odpadkového koše štos papírů. Na to, co se zprvu jeví jako zcela absurdní obvinění, se nabalují další a další. Vypadá to, že máme co do činění s klasickou mocenskou mašinérií, jejímž jediným cílem je znejistit a zmást svou oběť tak, aby se přiznala celkem k čemukoliv. Postupně však vychází najevo, že věc je daleko složitější a že se spisovatel pustil do hry, kterou nemá ve svých rukou a jejíž podstatu se nesluší prozrazovat… Koneckonců, Černý med je svým způsobem detektivka.

Výslechovou místnost tvoří prosklená krychlová konstrukce, kam se tak akorát vejde stůl s ne tak docela funkčním nahrávacím zařízením, dvě židle a oba protagonisté, jimž – dokud hra trvá – není dáno klaustrofobní prostor opustit. Zářivkovým světlem nasvícená konstrukce se může i porůznu natáčet, jak se mění i naše úhly pohledu. V momentech, kdy nad pečlivě budovanou situací ztrácí protagonisté kontrolu, se místnost rychle roztáčí dokola – nepříjemný pocit ztráty půdy pod nohama se přenáší i do hlediště. Napětí pomáhá udržovat i minimalistická hudba Ivana Achera, výhrůžně monotónní á la „za chvilku to tady pořádně bouchne“.

Protagonisté divadelní hry Černý med Z inscenace Černý med v pražském Činoherním klubu, která je dialogem Ivany Uhlířové a Vasila Fridricha, foto: Čeněk Folk,
Činoherní klub

Z herecké dvojice jasně vyčnívá Ivana Uhlířová, jejíž sexy Vyšetřovatelka v upnutých černých minišatech a s peroxidovým mikádem naprosto přirozeně střídá „herecké“ polohy od sebejisté, přívětivé kočičky přes ustrašenou, emočně zasaženou ženu až po velice sadistickou a chladně neústupnou mrchu. Neustále nabourává právě ustavený modus ostrými střihy či jaksi nepatřičnými, až groteskními scénkami (například když si nečekaně nacpe celou půlku jablka do úst), které diváka neustále utvrzují v tom, že tohle určitě není „normální“.

Fridrichův Loebl je o poznání uměřenější postavou; herec jde spíše po realisticky psychologické lince. Spisovatel je tak zprvu zmatený, vystrašený, nervózní. Zakoktává se a zamotává do svých odpovědí. Ale v určitém okamžiku překvapí nečekaně agresivním obratem – a nikoli posledním! Inscenace disponuje příliš mnoha obraty: v druhé polovině už se zdá, že se tvůrci opájeli zvolenou formou; obzvlášť zřejmé je to poté, co zkušenějším divákům musí dojít, o co tady jde. Šablonovitá situace a do sebe uzavřený tvar zkrátka narážejí na své limity.

Činohernímu klubu patří každopádně plus za výpad jiným směrem – jak co se týče zbrusu nové české hry (což je pořád poněkud nedostatkové zboží) poměrně neznámého autora, tak režisérského vykročení mimo ustálenou režisérkou trojici Smoček – Sokol – Čičvák.

Přes výhrady je navíc Černý med podívaná napínavá, místy velice zábavná a zahraná s velkým gustem. Kdo tu určuje pravidla a kdo se jim poddává? Co se skrývá ve Vyšetřovatelčině obrovském kufru? Jakou roli sehraje stále přítomná kudla? Proč má Loebl zafačovanou ruku? A krájel si jablko nebo okurku?! Nejbližší možnost zjistit to na vlastní kůži máte 17. února a 2. března.

Vojtěch Mašek: Černý med, Činoherní klub, premiéra 19. ledna 2018.
Režie: Vojtěch Mašek a Ivana Uhlířová, dramaturgie: Eva Prchalová, výprava: Antonín Šilar, hudba: Ivan Acher.

Související