Carpe diem? Dorian Gray coby obraz nenasytné „společnosti zážitků“

Převést do konkrétní – ať už filmové či divadelní – podoby příběh mimořádně krásného mladíka, který propadne lákadlu věčného mládí a kontinuální rozkoše výměnou za stárnutí vlastního portrétu, se opakovaně jeví jako náročný úkol. A to přesto – nebo právě proto – že opiem a jinými požitky zamlžená atmosféra dekadentního Londýna fin de siécle, jak ji prožívala aristokratická vrstva, roztáčí obrazotvornost na plné obrátky. Opulentní vizuál se přímo nabízí.

Jenže kámen úrazu přichází hned s hlavní postavou i se základním symbolem příběhu. Stejně jako se inscenátor těžko může zavděčit čtenářsko/divácké představě až nadpozemské bytosti, která dokáže uchvátit a ničit ženy i muže, existuje problém rovněž s obrazem, zprvu znázorňujícím dokonalou vnější podobu i vnitřní čistotu mladého Doriana. Postupné stárnutí a ošklivění obrazu, zrcadlící Dorianův mravní úpadek, závisí při četbě Wildova textu na představivosti čtenáře, ale i na tom, jak si do obrazu projektujeme sami sebe. Každé konkrétní zobrazení tudíž bude do jisté míry zklamáním, i když portrétu třeba polezou z očí červi, jako v zatím poslední filmové adaptaci z roku 2009 (viz videoukázka níže). Prázdné plátno, použité ve smíchovské inscenaci, které postupně vyjevuje hnědavý náčrt neurčitě temné, znavené tváře, sice odpovídá Wildově předloze v intelektuální rovině, avšak hrůzu nevzbuzuje a těžko přesvědčí publikum o tom, že Dorianovi působí taková muka.

Ben Barnes v titulní roli filmu Dorian Gray britského režiséra Olivera Parkera, foto: screenmusings.org, zdroj videa: www.youtube .com

Možná i proto se Martina Kinská, autorka adaptace a režisérka inscenace Švandova divadla, rozhodla přenést důraz z Dorianovy osobní proměny na celospolečenský problém. Aristokraté jsou zde oděni do chtěně smyslných, extravagantních šatů, samý volán a květinový vzor. Šermování bonmoty je u nich doprovázeno choreografií mechanických gest, svědčících pravděpodobně o tom, že ti lidé vyměnili autentické bytí za sebeprezentaci. V druhé půlce, už zestárlí, předvádějí svou zvrhlost všemožným „obligátním“ válením se, plazením, chlípnými grimasami i pohyby, drogovým bažením i „šíleným“ smíchem. Jejich stylizace má být nejspíš hrůzně panoptikální, jenže výsledkem je daleko spíše besídková ilustrativnost. Rychle se omrzí i posouvání skleněných stěn zamlžené zimní zahrady a proplétání postav mezi vegetací v jinak velmi působivé scénografii. Naopak až filmově opulentní orchestrální hudba Vladimíra Franze je pro téma jako stvořená.

Mladý herec Ondřej Kraus může coby Dorian těžko disponovat charismatem muže, který poznal vše, co život nabízí. Nicméně když poprvé vchází na jeviště, oděn do smetanových tónů, je dráždivě androgynní a bezmála árijsky oslnivý. Postupně Kraus publikum přesvědčí, že umí zahrát i na chladně krutou strunu téhle kvality. Ze zbytku ansámblu je herecky nejvýraznější Marie Štípková jako manželka lorda Henryho (Luboš Veselý) – jakéhosi Mefistofela, jehož hédonistické názory a cynismus mají na Doriana zásadní vliv. Jeho ženě tu tvůrci oproti románu, kde je postavou epizodní, poskytují prostor coby bytosti směšně tragické, nevratně poničené životem s lordem Henrym. V postavách Henryho, malíře portrétu Basila Howarda (Tomáš Petřík) či chemika Alana Campbella (Jacob Erftemeijer) Kinská akcentuje homoerotickou tématiku, v románu přítomnou jen latentně. Což je jev běžný (a vcelku pochopitelný) u veškerých soudobých adaptací Wilda.

Švandovo divadlo, Praha – Oscar Wilde:
Obraz Doriana Graye – Jacob Erftemeijer, Michaela Rykrová, Ondřej Kraus, foto: Michal Hančovský, Švandovo divadlo

Být dnes Wildem šokován by byl nesmyslný požadavek. Při sledování smíchovské inscenace je nicméně obtížné být jí jakkoli zasažen, ač racionálně je zřejmé, co se tvůrci snaží říct (a nelze než s tím souhlasit). Což platí i pro dramatické „vrcholy“ příběhu, jakým je například scéna, v níž se Dorian postojově střetává s malířem Howardem, který si jediný udržuje necynický přístup ke světu. Použitý náznak, jímž se Dorian pokusí umlčet malířovy výtky, nemůže zprostředkovat překvapivě naturalistickou a neestetizovanou hrůzu zlomového okamžiku. Jako by se zvolená forma ve smíchovské adaptaci téměř konstantně míjela účinkem.

Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye, Švandovo divadlo, premiéra 10. února 2018.

Překlad: Kateřina Hilská, scénář a režie: Martina Kinská, konceptová a pohybová spolupráce: Miřenka Čechová, scéna: Lucie Labajová, kostýmy: Jozef Hugo Čačko, hudba: Vladimír Franz