Tiché výročí neprávem zapadlé desky: Manželé 88

Svoji nejvýznamnější nahrávku křehkých folkových písní vydal Alexander Potapovič Hajdovský s kapelou Manželé na magnetofonové kazetě přesně před třiceti lety: „Nahráno roku 1988 v bytě Lesíka Hajdovského na sídlišti Jižní Město, ulice Mladé fronty 1626, Praha 4, na čtyřstopý magnetofon B 73, rychlostí 19 cm/s,“ uvádí se na obalu desky k závěrečné skladbě zapomenutého klenotu tuzemské hudby, folkového alba kapely Manželé z roku 1988.

Obal loňského alba, pod nímž je Hajdovský podepsán, repro: deezer.com

Už jen patafyzický ráz tohoto zápisu, adresa sídlištního bytu spolu s rychlostí posuvu pásku, signalizují umanuté „šílence“. Vzhledem k tomu, co o Alexanderu Potapoviči Hajdovském, tedy vůdčí postavě skupiny Manželé, třicet let od vzniku nahrávky vím, překládám si sdělení takto: „Jen ať vědí, kde a jak přesně vzniklo toto geniální dílo a jak rychle se točily cívky magneťáku. Vždyť my ani nepatříme na Jižák, bydleli bychom raději stále v Karlíně, kdyby nám činžák nezbořili kvůli metru. Sice je v Karlíně cítit čoud z vysočanských fabrik, ale Negrelliho viadukt je klenot železničního stavitelství a mystická příšera v karlínském tunelu schopná požrat útočící Žižkovany činí z Karlína nepřemožitelnou čtvrť. Ale když už tedy na Jižáku musíme být, nechť si nás sídliště náležitě považuje!“

Hrdinský patos ukrajinských bojarů z otcovy rodiny a smysl pro absurditu, s nímž se až do hořkých konců setkávali jeho židovští předci z matčiny strany, se podle mě propsaly do tohoto oznámení, ale hlavně do hlasu i hudby Lesíka Hajdovského. Žádný hlas v české experimentální, avantgardní či alternativní hudbě posledních desetiletí totiž v sobě nenesl tolik patosu; a zároveň snad nikdo nedokáže spojit tento patos s takovým odstupem a smyslem pro humor. Ten se projevil hlavně v pozdějších nahrávkách Manželů. Album – původně vydané pod lakonickým názvem Manželé 88 – je složené z Hajdovského písní nejkřehčích a nejjemnějších.

Dlouho před oblibou elektroakustické hudby tu Manželé, jejichž pevné jádro na desce tvoří Hajdovský s basistou a houslistou Mirkem Gärtnerem, spojují zvuk klarinetu a trubky s programovanými bicími – v československém folku osmdesátých let neslýchaná věc. Ovšem Manželé se s nimi sžili už na hiphopovém Jižáku (1984). Slyšíme ambient dětského hřiště, rozpočítadla a říkadla tehdy malých dětí Hajdovských, tedy nenápadnou ozvěnu progresivních postupů Briana Ena nebo Roberta Frippa s použitím zvukových smyček a vrstvení zvukových stop, jaké kapela představila na Ruské desce (1983), kde zase Lesíkova maminka promlouvá hlasem bábušky kdesi v zemljance na ukrajinské stepi.

Album Manželé 88 vyšlo v roce 2009 remasterované a vydané pod názvem Kde jsme zůstali (2009), repro: archiv Nextera

Manželé 88, album později natočené akusticky jako Už hoří svíce (1996) a znovu remasterované a vydané pod názvem Kde jsme zůstali (2009), je přesto patrně nejzapadlejší deska české popmusic konce reálného socialismu. Alexander Hajdovský je pak patrně největší tvůrčí osobností na tomto poli, o které zdejší širší veřejnost mnoho neví. Není však vyloučené, že stejně jako se desce Jižák dostalo pocty a uznání v coververzích následujících hiphopových generací, nakonec si tuzemská písničkářská scéna pozapomenutého Hajdovského časem sama najde.

Číňan Ge (Dětství)

Nad námi bydlel Číňan Ge
Byl první den kdy otevřel jsem dveře
musel jsem do nich tlačit ze vší síly
na chodbě chlad venku kvetly keře
v oknech se paprsky unavily

Tak poprvé když jsem šel domů
plížil se potichu nahoru po schodech
na zvoncích četl který patří komu
a u něj zastavil se mi dech

Litery tuší jak dotyk dvou těl
nepochopitelná velká písmena
dlouho jsem stál marně přemýšlel
co jeho jméno asi znamená

Moruše v parku vysázel snad on
snad on – taky přišel z Číny
za oknem svítil velký lampión
a stála socha z nepálené hlíny

(z alba Manželé 88)