Globální griot Samba Touré a jeho optimistické blues
Západoafrickým Mali už šestým rokem zmítá konflikt živený separatisty z etnika Tuaregů. Přesto tu vzniká hudba naděje na světlejší budoucnost. Třeba tvorba Samby Tourého. Na své aktuální desce Wande dokazuje, proč je považován za jednoho z mistrů afrického blues a následovníka největších hvězd žánru.
Když Samba Touré natáčel minulé album Gandadiko, zařadil na ně i píseň Gafoure, pojednávající o moci zlých duchů-džinů. Krátce nato zemřel Tourého známý, což hudebník přičítá právě hněvu džinů, kteří se údajně pomstili za svatokrádežné zveřejnění skladby o nich. Tato historka dokládá dvě věci: přetrvávající víru v nadpřirozené jevy i předsvědčení o síle hudby – je schopna měnit chod světa!
S tradicemi si v Africe není radno zahrávat, což vám řekne (nebo spíš zazpívá) každý griot. Tak se na západě kontinentu označuje kasta profesionálních hudebníků, jejichž výjimečné postavení v minulosti zahrnovalo pozice kronikářů, kazatelů, rádců panovníků a jakýchsi lidových učitelů. Mezi prostým obyvatelstvem šířili své nemalé znalosti z mnoha oborů. Grioti existují v západní Africe dodnes, byť se jejich společenská role proměnila. Dnes se dají označit za ekvivalent toho, co v našem kulturním okruhu rozumíme pod pojmem písničkář – člověk, který písně nejen píše a dělí se o ně s publikem, nýbrž je na takového tvůrce nahlíženo i jako na nositele dalších funkcí. Písničkář je hlasem, ne-li rovnou svědomím, svého národa: vyjadřuje jeho tužby, kritizuje ty, kteří národu škodí, a vybízí k nápravě tam, kde se věci vymkly z přirozeného řádu.
Samba Touré na snímku z vystoupení, foto: Olivier Kieta, videoklip k písni Goy Boyro, zdroj: Youtube Tak by se dal shrnout i obsah písní malijského zpěváka a kytaristy Samby Tourého. Navzdory příjmení není spřízněný s legendou tamního pouštního blues, před dvanácti lety zesnulým Alim Farkou Tourém. Přesto oba jmenovce pojí společná minulost: koncem devadesátých let si Ali Farka (1939–2006) vyhlédl Sambu a nabídl mu členství ve své koncertní kapele. Tenkrát sotva třicetiletý muž (Touré se narodil roku 1968) svého mentora doprovázel na turné po Evropě a USA a pod jeho vedením piloval svou hru na kytaru.
Dnes je Samba Touré považován za nástupce Ali Farky, což je ve světě africké hudby bráno za nejvyšší pochvalu. V roce 2009 Tourému po několika lokálních deskách vyšlo první album s mezinárodní distribucí. A jako by v tom měl prsty nějaký džin – i když tentokrát ne ten zlý. Šlo o desku příznačně pojmenovanou Songhaï Blues: Homage to Ali Farka Touré. Zanedlouho Samba doprovodil další malijskou hvězdu, Toumaniho Diabatého, na koncertní šňůře nazvané Ali Farka Touré Variations Tour.
Následovala trojice vřele přijatých alb. Samba Touré dokázal, že nehodlá ve stínu proslulého jmenovce zůstávat věčně. Na desky Crocodile Blues (2011), Albala (2013) a Gandadiko (2015) pěly ódy nejen časopisy specializující se na world music jako fRoots či Songlines, ale i mainstreamová periodika a servery typu The Guardian, The Independent nebo The Quietus. Kromě hudby samotné recenzenti oceňovali Tourého textařský um, respektive spíše schopnost pojmenovávat realitu současného života v Mali.
V březnu 2012 došlo v rozlohou osmé největší africké zemi, v níž nyní žije asi osmnáct milionů obyvatel, k převratu. Separatistická organizace MNLA vyhlásila nezávislost severní oblasti Mali zvané Azawad. Během několika měsíců však nad regionem získali vládu islamisté, kteří zavedli právo šaría a tvrdě potlačovali odpor vůči své vizi uspořádání společnosti. Zkraje roku 2013 vedla Francie vojenskou operaci, která islamisty porazila, jenže v oblasti nadále operují teroristické jednotky původních separatistů z etnika Tuaregů. Konec konfliktu je v nedohlednu. Zasáhl i do života Samby Tourého. Ten kvůli němu přesídlil z rodné vesnice poblíž Timbuktu na severu země do hlavního malijského města Bamako. Na desce Albala se vyzpívával z frustrace ze stavu, do něhož válka Mali uvrhla. Následné album Gandadiko bylo o poznání smířlivější – Touré na něm například vyzývá uprchlíky k návratu a k zapojení se do budování poničené země; na jiném místě zase vyjadřuje naději na lepší svět bez bratrovražedné nenávisti.
Naděje charakterizuje i Tourého nejnovější desku Wande, která vychází koncem letošního května. Temné podtóny z předchozích alb tu téměř nenajdete; hudba zde vyzařuje optimismus a paradoxně i pohodu. Určující pro uvolněný tón nahrávky byl způsob jejího vzniku: natáčení trvalo jen asi dva týdny. O víkendech si Touré odskakoval k hraní na svatbách, kde čerpal energii k pokračování ve studiové práci. Pořízené stopy se upravovaly minimálně, jelo se na první dobrou. Výsledek: spontánně plynoucí proud písní, které patří k tomu nejlepšímu, co kdy v daném žánru vzniklo.
À propos žánr: Samba Touré nemá příliš v oblibě označení pouštní blues: „Je to prostě současná malijská hudba a ta žádné podobné nálepky nepotřebuje.“ Jak je u jeho generace afrických hudebníků obvyklé, mísí se v jeho tvorbě tradiční instrumentace s moderními skladatelskými postupy. Most mezi minulostí a současností je ostatně jedním z důvodů setrvalé obliby hudby z Afriky v zemích, jejichž obyvatelé znají černý kontinent zpravidla jen z přírodopisných dokumentů.
Samba Touré kromě kytary a jednostrunných houslí soku často používá západoafrický mluvící buben tama. S jeho pomocí se kdysi svolávali vesničané. Dnes, v době mobilů a internetu, svolává týž nástroj na Tourého deskách symbolicky obyvatele vesnice globální. Snad se jeho tón ponese ještě dlouho…
