Pozorné oči Márqueze nahlédly život za železnou oponou

Kolumbijec Márquez se zprvu živil jako novinář. Od léta roku 1955 do prosince 1957 pracoval v Evropě jako reportér bogotského deníku El Espectador. Dvakrát při cestách po starém kontinentě navštívil země takzvaného socialistického tábora. Na podzim pětapadesátého roku cestoval do Československa a Polska. V roce padesát sedm pak spatřil východní část Německa, dále Moskvu, kde byl účastníkem VI. Světového festivalu mládeže a studenstva, a podařilo se mu nahlédnout do Maďarska, v té době odříznutého od světa – po Sověty krvavě potlačeném povstání v říjnu 1956. V Kolumbii, kde tehdy vládla vojenská diktatura generála Rojase Pinilly, však byla publikace Márquezových reportáží poměrně svízelná; vyšly až s odstupem, časopisecky a ještě ne všechny. Kromě toho některá jména s ním cestujících lidí z bezpečnostních důvodů reportér pozměnil. Márquez byl levicově orientovaný novinář a jeho práce nebyla ve vlasti bez rizika. V knižním souboru se reportáže poprvé objevily v roce 1978.

Márquezův tucet nedlouhých reportážních textů, v češtině nazvaný Devadesát dnů za železnou oponou, je výsostně zajímavý především z následujících dvou důvodů. Prvním jsou literární kvality reportáží. Autor prokazuje vynikající pozorovací a formulační schopnosti, texty mají švih, jsou silně osobně zabarvené, žádný objektivismus, nýbrž nezastíraně subjektivní zprávy, ovšem od člověka, který má vůli poznávat, nefiltruje realitu hustým sítem předsudků a předem hotových názorů. Důvodem druhým jsou líčené reálie a děje. Márquez se snažil být chodcem a cestovatelem hromadnými dopravními prostředky, hovořil s lidmi, bystře se rozhlížel. „Musím upřímně přiznat,“ píše v jedné z reportáží, „že v onom čtrnáctidenním chaosu a bez znalosti ruštiny jsem se nemohl dozvědět nic spolehlivého. Ale zároveň si myslím, že jsem si všiml spousty dílčích, bezprostředních, povrchních věcí, které v každém případě mají větší význam, než kdybych v Moskvě vůbec nebyl.“

Co při svých cestách za železnou oponu viděl, nezavdávalo příliš důvodů k optimismu, a to byl – coby člověk levicového ražení – v zásadě sympatizantem takzvaných lidových demokracií. Spatřil lhostejnost a rezignovanost ve věcech veřejných, narážel na masivní průsak stalinismu do různých oblastí běžného života, nemohl přehlédnout příšernou neproduktivitu a byrokracii. V obchodech se nabízelo vesměs jen mizerné a drahé zboží. Ke Kolumbijci dolehl rozlezlý, někdy doslova viditelný a hmatatelný strach občanů z režimu. Dravě budovaný a dotovaný Západní Berlín sice Márquez nahlížel coby okázalou demonstraci Západu uprostřed východoněmeckého moře, necítil k tomu městu sympatii, vůbec považoval Berlín jako takový za šílený, ale zároveň mu nešlo na rozum a považoval „přinejmenším za znepokojivé, že v novém světě v samém středu revoluce působí všechno zastarale, zkaženě a zchátrale“.

Když pobýval v Moskvě na festivalu mládeže a studenstva, uvědomoval si, že se nachází v umělém prostředí, že sovětská každodennost je jiná. „Pořád si myslím, že lidé předem dostali velmi přesné pokyny. Moskvané – obdivuhodně spontánní – kladli podezřelý odpor, když je člověk chtěl navštívit doma.“ V Polsku rychle zjistil, že tenhle národ vlastně není na komunismus vůbec stavěný, že zejména v tamní mladé generaci dříme revolta. Maďarsko reportér nalezl zdecimované, depresivní, Budapešť rozbitou. „Špatně oblečené, smutné a soustředěné davy stojí v nekonečných frontách na zboží základní potřeby,“ všiml si reportér navzdory dohledu úředníků a tajných, kteří cizincům nedovolovali mluvit s občany metropole na Dunaji a úmorně vláčeli zahraniční návštěvníky po památkách.

Z pobytu za železnou oponou se Márquezovi vydělila výjimka: Československo, a především Praha. Sotva však na to našinec může být pyšný. Márquez totiž vnímal tento stát v jakémsi přílivu hmotných sympatií. Jako praktik a vyznavač konkrétního byl zřejmě překvapen, že v Československu se některé skutečnosti všedního života jeví být – a také asi takové byly – přívětivější než v jiných zemích, kde se moci chopili komunisté. Československo totiž přece jen mělo vyspělejší občanskou tradici, výhodnější ekonomickou startovací pozici a nebylo tolik rozbito válkou jako Polsko či NDR. „Restaurace jsou čisté, světlé a funkční a záchody lepší než v kterékoliv západoevropské zemi. Samozřejmě mnohem lepší než v Paříži,“ tvrdí Márquez.

Autor této recenze není pamětníkem stavu veřejných toalet v padesátých letech, ale zato si dobře pamatuje nechutnost toalet za normalizace – a je tedy možné, že v tomto detailu české země na svůj úpadek v čase Márquezovy návštěvy ještě čekaly. „Nepotkal jsem žádného Čecha, který by nebyl víceméně spokojený se svým údělem,“ píše také spisovatel a nezamýšleně tím demonstruje a demaskuje limity své poznávací metody.

Budapešť v říjnu 1956 – na fasádě výzva, ať Rusově jdou domů, foto © Gyula Nagy – Fortepan

Gabriel García Márquez v dotyčném reportážním tuctu neřeší obecnější otázky společenského uspořádání a svobod. Popisuje. Pokud analyzuje, tak v několikařádkových publicistických zkratkách. Poměřuje ceny, zboží, výplaty, domy, ulice, krajiny. Ve světle toho se jeví být jeho pozdější obdiv k Fidelu Castrovi a jím zavedeným pořádkům na Kubě jako ztráta občanské soudnosti a zavírání očí. Ale to už je jiná kapitola…

Gabriel García Márquez: Devadesát dnů za železnou oponou. Přeložila a poznámku napsala Mariana Machová, redigovala Anna Housková, doslov napsal Jaroslav Fiala. Euromedia Group – Odeon, Praha 2018, 168 stran, doporučená cena 249 korun.

Obálka českého vydání je dílem grafika Juraje Horvátha, repro: Artzona.cz