Slovanský temperament. Baletní pokusy a omyly první scény
Filip Barankiewicz, umělecký šéf baletu Národního divadla, si na závěr své první sezóny v Praze nechal experiment, kterým dostál svému slibu poskytovat příležitosti mladým choreografům. Jediné, co se ovšem na večeru zvaném Slovanský temperament zdařilo, byl kontrast jednotlivých děl.
Filip Barankiewicz, umělecký šéf baletu Národního divadla, si na závěr své první sezóny v Praze nechal experiment, kterým dostál svému slibu poskytovat příležitosti mladým choreografům. Jediné, co se ovšem na večeru zvaném Slovanský temperament zdařilo, byl kontrast jednotlivých děl.
Tento počin měl zřejmě přinést dramaturgickou pestrost pro diváky a nastolit nové výzvy pro tanečníky souboru. Odsud zřejmě pramenila zdánlivě spásná myšlenka tří choreografů, Čecha, Rusa a Polky, jejichž slovanský původ se zdál být nosným jmenovatelem a rámcem večera. Nelze než předpokládat, že si zadavatel představoval konečný výsledek trochu jinak.
Zádumčivý úvod
První sólista baletu ND Ondřej Vinklát není žádným choreografickým nováčkem. Jeho cit pro pohybovou invenci a artikulaci, plynulost i muzikalitu je dobrým východiskem pro zpracování melancholického tématu Dumky Antonína Dvořáka. Formu, v níž lyrickou zádumčivost střídá veselá taneční melodie s typicky slovanským charakterem, Vinklát rozvedl do širší plochy, v níž obě polohy dovedl do extrému. K vyjádření nářku nad ztrátou milované osoby a vzpomínek na šťastné chvíle mu ovšem Dvořák nestačil – před známou skladbu předsadil vlastní kompozici a elektronickou taneční hudbu ve stylu rave.
Hloubku jeviště předěluje bílá stěna, na jejíchž protilehlých stranách se setkávají siluety muže a ženy za tklivých tónů syntezátoru. Smutek a touha po milenci jsou stupňovány doteky tanečnice se stínem partnera. Skupina pěti dalších párů dlících v objetí napovídá, po čem oba touží. Ve snaze setkat se oba nakonec roztrhají papírovou vrstvu a dělí je už jen sklo, které díky promyšlenému nasvícení (Karel Karlos Šimek) odráží zároveň s průsvitem muže i obraz ženy před ním. Tímto efektem důmyslnost scény nekončí. Choreograf si s pomyslnou hranicí vize a reality hraje dále, nechává unikat tanečníky za stěnu mezi jednotlivými zrcadly, oživuje je jako vzpomínky a opět nechává mizet do šera. Žal opuštěných ilustruje skladbou Ultraviolence producenta Hellfishe. Z Dvořáka nakonec zaznívá ve své čisté podobě pouze část Andante moderato, jež podtrhuje poslední část choreografie. Evokuje snový charakter šťastného shledání a Vinklát spolu s ní cituje – trochu prvoplánově – folklórní taneční prvky.
Přestože v některých duetech, triích či sborových sekvencích není nouze o zajímavé pohybové nápady, emoce znázorňované mnohdy až polopatickými gesty bohužel nedoléhají do hlediště. Plandavé černošedé kostýmy vyznívají unyle, modré ponožky jejich nenápaditost nezachránily. Ač genderově odlišeny, kalhoty – připomínající pyžama – ženskost ani mužnost nepodtrhují a zvolenému tématu neprospívají. Největší škodou však je, že Vinklát nedokázal najít pro výpověď dostatek barvitosti výhradně v hudbě Antonína Dvořáka. Únik k jednoduššímu podkladu rozbil koncepci a dramatické napětí tak s přibývající minutáží pouze klesalo.
Skvělé výkony a limity celku
Výběr hudby se naopak zdařil Katarzyně Kozielské, tanečnici Stuttgartského baletu, v choreografii Aspects. Skladby Maxe Richtera, Ezia Bossoa, Nilse Frahma, Henryka Góreckého a Abela Korzeniowského se dobře doplňovaly a působily jako jednolitý obraz. Kozielska pro svou výpověď zvolila techniku en pointe (tedy na špičkách), se zborcenými pózami, rychlými změnami směrů či výpady. Bylo znát, že choreografka je na špičkách jako doma, tanečnicím málokdy dovolila abessé (tedy ze špiček sejít); náročnost kroků se jim zračila v soustředěných výrazech. Dlouhé linie nohou zdůrazňovaly nadýchané sukýnky světlých odstínů. Ústřední role patřila Kristýně Němečkové, která ztvárnila dívku hledající své já. Odmítá svůj obraz v zrcadlech nastavených muži, smutně se vyděluje z kruhu tančících párů, aby sledovala tanečnici jinou, která zaujme její místo uprostřed scény. Z propadla se vynořují Alina Nanu s Adamem Zvonařem a okamžitě vévodí jevišti. Výkon Nanu představuje perfekcionismus sólistky, kamenná tvář neodvádí pozornost od téměř artistických výkonů, které nepostrádají lehkost a vzdušnost. Je jistě i zásluhou partnera, že se ze zvedaček snáší neslyšně jako lesní žínka. Zbylých pět párů posedává na okraji světelného kruhu, fascinovány svou hvězdou (v jednom okamžiku se kolébají jako kolem táboráku). Taneční sekvence působí zdlouhavě, pouze výkon Nanu udržuje bdělost v hledišti. Němečková se vrhá doprostřed, aby se se svou sokyní utkala v krátkém duetu.
Kozielska se snažila o dramaturgickou soudržnost, vkusné kostýmy i vlastní pohybový jazyk. Jeho nápaditost však po několika minutách vyčpěla a choreografie se začala utápět ve vlastní „upovídanosti“. I když baletkám jednotlivé obrazy slušely, muži působili většinu času zženštile. Na rozdíl od svých partnerek alespoň zapojovali i mimické svaly, zatímco tanečnice vypadaly jako loutky čarované svými špičkami. Ani skvělé výkony všech interpretů nepřekročily limit jakési choreografické studie, jejíž téma i forma nedokázaly naplnit danou délku. Aspekty, které měly odrážet osobní boj autorky mezi rodinou a kariérou, nebo snad původem a místem pobytu, vyústily spíše v hledání choreografické invence.
Slované jako příklad. Ale čeho?
Ruský rodák Andrej Kajdanovskij se jako jediný nezalekl zadaného tématu. Jeho hříčka Perfect Example zkoumá, co je pro Slovany typické. Dílo vypráví o útlaku, odboji, sjednocení, rozkazech, protestu, skupinové síle, ideálech zaměňovaných s hrozbami, pravdě a lásce znásilňovaných ve prospěch politické moci.
Banda vystrašených lidí v roztrhaných hadrech, s ovázanými hlavami, se potácí uprostřed obnažené scény. Drnčivé probliknutí zářivek upomíná na elektrické šoky, jež měly za úkol léčit blázny všech kategorií, tedy i „normalizovat“ odvážné, vygumovávat mozky nepohodlných. Mezi postavami vyhlížejícími jako z lazaretu občas zasvitne láskyplný cit či snaha o důvěrný vztah, avšak ihned jsou okleštěny a cenzurovány. Tolik proklamovanému „společnému jazyku“ není porozuměno, báseň Hej Slované! je zneužita jako mediální zbraň, která sice burcuje národ, ovšem uzurpuje svobodu.
Ironický nadhled, slibující originální zpracování, zůstává nedotažen. Taneční duety plynou po povrchu a nedosahují síly sdělení jako Kajdanovského práce se sborem. Extravagantní obrazy naznačují proud tvůrcova myšlení, ovšem tříští se do náhodných vykřičníků. Nápady aspirující na silné sdělení tím vyznívají naprázdno.
Celý večer byl v dobré víře poskládán jako mozaika z pokusů mladých choreografů. Slovanský temperament z něj však nesálal, jak slibuje název večera. Spíše tápání, jak naplnit jeviště vizemi a nezralým materiálem. Pro diváky se stala třetí premiéra sezóny spíše večerem omylů, které se na repertoár baletu naší první scény nehodí. Dát příležitost mladým choreografům je činnost záslužná, přesto by měla jejich díla projít náročným výběrem. Ještěže soubor napjal své síly, takže bylo možné kochat se alespoň skvělými tanečními výkony.
Autorka je redaktorkou portálu Taneční aktuality.
Národní divadlo, Praha – Slovanský temperament
Dumka
Choreografie: Ondřej Vinklát, hudba: Antonín Dvořák, DJ Hellfish, Ondřej Vinklát, hudební úprava: Ondřej Vinklát, Alexandr Sadirov, scéna: Valentina Hejdová, kostýmy: Pavel Knolle, světelný design: Karel Šimek, asistent choreografie: Jan Kodet.
Aspects
Choreografie: Katarzyna Kozielska, hudba: Max Richter, Ezio Bosso, Nils Frahm, Henryk Górecki, Abel Korzeniowski, kostýmy: Cécile Barankiewicz, Katarzyna Kozielska, světelný design: Damiano Pettenella, projekce: Katarzyna Kozielska, Damiano Pettenella, asistent choreografie: Tereza Podařilová.
Perfect Example
Choreografie: Andrej Kajdanovskij, hudba: Ikue Mori, While & Dr. Biso music, Brian Eno, Carla Kihlstedt, Dan Rathbun, Matthias Bossi, Dmitry Cheglakov, Matmos music, Hej slované hymna, dramaturgie: Richard Schmetterer, scéna a kostýmy: Karoline Hogl, světelný design: Jan Dörner, Andrej Kajdanovskij, asistent choreografie: Jiří Kodym, Alexandre Katsapov.
Tančí: Tereza Kučerová, Jakub Rašek, Kristina Kornová, Claire Teisseyre, Giovanni Rotolo, Magdaléna Matějková, Mathias Deneux, Jiří Waňha, Klára Jelínková, Matěj Šust, Lenka Hrabovská, Leila Labiodová, Jonáš Dolník.
Světová premiéra 14. června 2018 na Nové scéně Národního divadla; další představení: 28. srpna, 6. 11, a 18. září, 9. listopadu 2018.
