Leskuchtivá a poněkud prázdná Zahrada Laterny Magiky

Nejnovější kus Laterny magiky má za úkol navázat na tradici prvního multimediálního divadla na světě. I proto tvůrci sáhli po námětu, který by jim dovolil využít nová média v plné šíři. Po námětu, jehož představivost téměř nezná mezí, po knize Zahrada Jiřího Trnky. Nejedná se o prostou adaptaci oblíbené dětské publikace; autoři do inscenace vtělili i své vlastní vzpomínky na klukovská léta a přirozeně ji cílí na široké publikum, na rodiče i děti. Tvorbu inscenací určených pro tak široké publikum považuji za svízel: málokdy se totiž podaří vybalancovat tenkou hranici mezi otevřenou a hravou povahou dětí a myšlením dospělých. Ani u Zahrady se to nepodařilo zcela.

Děj je poměrně jednoduchý: čtyři kamarádi Tereza (Zuzana Herényiová), Bohouš (Alexandr Sadirov), Adam (Ondřej Martiš) a Tonda (Viktor Svidró) se prohání zahradou, kterou hlídá mrzutý kocour s černými licousy (David Stránský). Nečekaná návštěva se strážci příliš nezamlouvá, a proto se děti snaží před ním utéci a schovat se za nejbližší objekt. Při svých toulkách zažívají různé příhody, objevují temná zákoutí i záhadné předměty. Působivá je scéna létajících vlaštovek díky propracovaným animacím (Tereza Bartůňková), ale i akce s kamenným mužíkem (lépe postavu bohužel nedokáži pojmenovat, nechť posoudí diváci sami). Kromě toho se na jevišti pohybují pomocníci odění v černých kostýmech – ačkoliv jde o známý princip dalšího českého vynálezu, černého divadla, kvituji, že se jej tvůrci nesnaží skrýt, nýbrž jej přiznaně zapojují do hry. Důraz na vizuální efekt je zde zřejmý a tento záměr se daří poměrně úspěšně realizovat – tedy až do okamžiků, kdy se začíná projevovat příliš dlouhé trvání jednotlivých příběhů.

Ukázka výtvarného zpracování scény v představení Zahrada, foto a video: Národní divadlo

Hlavní problém Zahrady představuje celková dynamika jevištního dění. Jsem názoru, že v této podobě nemá šanci dnešní neposedné děti zaujmout; kromě toho jsou některé scény prostomyslné i pro ty nejmenší diváky, natož pro jejich doprovod. Kámen úrazu leží zejména ve skupinových aranžmá, ale i při jediném duetu nesmělého hocha a stydlivé dívky; choreografie zrovna nesrší nápaditostí. Taneční variace i pohybové akce jsou mnohdy uzavřeny samy do sebe, schází jim nádech a rozlet do prostoru – v tom jim často brání i bohatá, leč vskutku obdivuhodná scénografie (Jan Brejcha, Mikoláš Zika).

Sto minut včetně dvacetiminutové přestávky tak působí příliš nastavovaně. Lumpárny čtyř návštěvníků Zahrady by bylo záhodno „prostříhat“ a zhustit.

Autor je šéfredaktorem Tanečních aktualit.

Národní divadlo, Praha, Laterna magika – Zahrada. Záběr z inscenace, foto: Sergej Gherciu (Národní divadlo)

Národní divadlo, Praha, Laterna magika – Zahrada

Scénář: Pavel Knolle, Štěpán Pechar, David Stránský, Lukáš Trpišovský, režie: Pavel Knolle, choreografie: Štěpán Pechar, David Stránský, scéna: Jan Brejcha, Mikoláš Zika, kostýmy: Jan Brejcha, Pavel Knolle, Mikoláš Zika, dramaturgie: Lukáš Trpišovský, hudba: Jan Šikl, animace a projekce: Erik Bartoš, výtvarník filmu a animace: Tereza Bartůňková, light-design: Jan Dörner. Hrají a tančí: David Stránský (nebo Tomáš Kopecký), Zuzana Herényiová (nebo Adéla Abdul Khaleg či Tereza Cábová), Alexandr Sadirov (nebo Libor Kettner), Ondřej Martiš (nebo Alexandr Sadirov), Viktor Svidró (nebo Gianvito Attimonelli) a další.

Premiéra: 20. prosince 2018 na Nové scéně Národního divadla.