Celý večer Kyliána: Oslava preciznosti a krásy v Národním divadle

V minulosti měli čeští diváci možnost vidět některá Kyliánova díla v rámci složených večerů. Balet pražského ND uvedl od začátku 90. let například Návrat do neznámé země, Polní mši, Dítě a kouzla, Sinfoniettu, Stamping Ground, Petite Mort a Last Touch. V Národním divadle Brno byla Petite Mort uvedena roku 2016, letos brněnský soubor obohatil svůj „kyliánovský“ repertoár o choreografie Falling Angels a Sarabanda (v rámci programu 4 Elements).

Díla sepnutá titulem Kylián – Mosty času, vybraná a uspořádaná jejich autorem, se tématu České nebo Československé republiky speciálně nedotýkají, snad se mu dokonce záměrně vyhýbají. Během večera nezazní ani jedna skladba českého autora a náměty děl se týkají spíše obecně lidských než konkrétně zdejších údělů. To však nezmiňuji jako kritiku; naopak.

Jiří Kylián se vyhýbá prvoplánovým národnostním manifestacím a navíc v úvodním textu programové brožury připomíná, s příznačným rýpnutím, že zatímco oslavujeme sto let od založení republiky, ta Československá se dožila „pouhých“ čtyřiasedmdesáti. Na stejném místě píše o dalších bolestivých okamžicích, které tato země zažila a jež ovlivnily její obyvatele, zejména pak srpen 1968, tedy okamžik, kdy choreograf opustil svou vlast a stal se „utečencem, emigrantem, nepřítelem vlasti“. Vzpomíná i na svůj první návrat v roce 1982, kdy cítil silnou sounáležitost s domovinou a projevil ji uvedením děl na hudbu Janáčka a Martinů – toto vystoupení se stalo manifestací svobody v době totality.

Balet Národního divadla Praha: Kylián – Mosty času. Záběr ze zkoušky choreografie Petite Mort: uprostřed asistentka choreografie Roslyn Anderson, foto: Martin Divíšek

Dnes je doba jiná, je třeba soustředit se na jiná témata. Svoboda, občanská i umělecká, zůstává samozřejmě základní potřebou, krom toho si ovšem musíme připomenout, co máme společného jako lidské bytosti – potřebu sounáležitosti, lásky, humoru, krásy… právě o tom (ale nejen) pojednávají choreografie Žalmová symfonie, Bella figura, Petite Mort a Šest tanců, uvedené v rámci inscenace Kylián – Mosty času.

Geometrie (meta)fyzická

Žalmová symfonie Igora Stravinského je impozantní skladba, při jejímž poslechu jako by na jednotlivce dopadala tíha celého lidského údělu. Zhudebněné biblické texty, přednášené smíšeným sborem, prosí a velebí Hospodina, a jejich velkolepý efekt umocňuje fakt, že zpěváci jsou v divadle situováni na prvním balkoně. Tedy když divák sedí v parteru, zpěv na něj dopadá shůry – jako v kostele. Rytmické pulzování orchestru a melodické pasáže skladatele, proslulého mimo jiné tvorbou pro balet, disponují choreografickým potenciálem, jejž Kylián naplno využil.

Při stavbě choreografie se Kylián přímo inspiroval strukturou hudebního díla, plného kontrastů. Velkolepost skladby se odrazila ve sboru šestnácti tanečníků, přítomných na scéně od začátku do konce – tato volba znázorňuje též potřebu lidské pospolitosti. Pestrost skladby inspirovala rychle plynoucí choreografii, která nabízí tolik konstelací a proměnlivých obrazů, že je divák sotva stíhá všechny vnímat. Kánonické či unisono pasáže sboru se prolínají se sólovými výstupy jednotlivých párů. Tanečníci těly vykreslují obrazce inspirované geometrickými tvary orientálních koberců, jejichž koláž zdobí zadní plán scény. Tyto artefakty a jejich dekorace, nesoucí ve své původní kultuře hluboký spirituální význam, se zde stávají dalším zdrojem inspirace choreografa. Striktně geometrické formace, vytvářené jednotlivci a páry často v rychlém tempu, vyžadují maximální koncentraci a preciznost interpretů, dotažené pohyby a přesné linie – technické nároky na každého z nich jsou na úrovni sólisty, který ovšem není sám za sebe, nýbrž neustále musí vnímat ostatní i větší celek.

Tento způsob choreografie je tím nejtvrdším oříškem pro každý soubor. Pražský balet má dostatek kvalitních interpretů schopných se s tímto úkolem vypořádat. Obsazení, z něhož je psána tato recenze, předvedlo kvalitní výkon, snad až na občasné nerovnosti linií. Z osmi párů vyniklo především duo Radky Příhodové a Michala Štípy, jejichž dlouhé končetiny a elegantní držení v tanci dokonale ladily a působily sehraným dojmem, a další sošná dvojice, Michaela Wenzelová s Markem Svobodníkem. Rozdílnou kvalitu nabídl naopak pár Marty Drastíkové-Máchové a Matěje Šusta, jejichž tanec vyjadřoval éterickou lehkost a někdy překvapivou sílu. Žalmová symfonie nabízí komplexní strukturu, hudebně i choreograficky, snad by se dalo říct divácky náročnou, každopádně však impozantní a krásnou.

Kde leží ty hranice?

Odlišnou estetiku přináší Bella figura, vytvořená na koláž skladeb jednoho současného a čtyř barokních skladatelů. Choreograf v tomto díle zkoumá, vážně i s nadhledem, krásu, smyslnost a estetiku lidských těl a duší; zároveň si klade otázky ohledně podstaty a hranic tanečního představení. Snad proto vidíme tanečníky rozcvičovat se na jevišti již během přestávky; dnes již jde o princip ne zrovna překvapivý, ale v polovině devadesátých let, kdy dílo mělo premiéru, to mohl být postup nezvyklý.

Balet Národního divadla Praha: Kylián – Mosty času. Záběr z choreografie em>Bella Figura. Na snímku Patrik Holeček a Alina Nanu, foto: Dáša Wharton

Snad proto Kylián hravě zapojil do dění rovněž scénografii, jejímž hlavním prvkem se stává „oživlá“ opona: černá látka z různých stran a v různých délkách rámuje tanečníky, doslova je objímá, padá jim do náručí… Na estetice se též výrazně podílejí kostýmy, podtrhávající onu krásu a smyslnost: sestávají jednak z upnutých a částečně průsvitných trikotů v tmavých barvách, jednak ze zářivě rudých širokých sukní ve stylu 18. století, doplněných pouze nahým torzem tanečníků a tanečnic.

Choreografie v klidnějším tempu často odráží strukturu a atmosféru vybraných skladeb, pohybově se již značně odklání od klasického tance. Těla a především paže se ohýbají do všemožných tvarů, ostrých úhlů i oblých ornamentů, místy využívají sekaných, jakoby loutkovitých pohybů. V mistrovských duetech vynikají dokonalé dispozice tanečníků (velmi vydařený je například duet Kristýny Němečkové a Adama Zvonaře), pasáže v červených sukních naznačují určitý obrat či podrývání klasické estetiky. Na samém konci opona odhaluje dvě hořící pochodně, za jejichž teplého mihotavého světla postupují po scéně směrem k divákům Magdaléna Matějková s Nikitou Chetverikovem. Jejich minimalistický duet za hlubokého ticha je esencí krásy… publikum při jeho sledování snad ani nedýchalo.

Krásná malá smrt

Třetí část večera obsahuje dva kusy na hudbu W. A. Mozarta z Kyliánova „černo-bílého období“, jak jej označila kritická reflexe jeho tvorby. Nejprve je uvedeno dílo mladší a vážnější, Petite Mort. Jako předchozí dvě, lze i tuto choreografii považovat za novodobou klasiku, stále uváděnou na scénách po celém světě; jak již bylo řečeno, na té české se objevuje potřetí. Zdá se tedy skoro zbytečné připomínat dvojí význam názvu s jeho erotickými konotacemi. Přesto člověka zas a znovu „dostává“ poetičnost a krása, s nimiž choreograf dokázal zpracovat téma „malé smrti“ – vyvrcholení, extáze pohlavního styku. Samozřejmě to není jediné téma díla. Tak jako v mnoha dalších, i zde se objevuje připomínka pomíjivosti této rozkoše a vůbec všeho, co v našem životě prožijeme. Staví na protikladných energiích pohlaví, které se postupně spojují.

V úvodu je představena bojovná mužská síla, podtržena flerety, jež se stávají nedílnou součástí a prodloužením pohybu, do milimetru přesně nalinkovaného. Ženy se na scéně poprvé zjeví vleže, tedy v pasivní pozici, jemnější síla ženského elementu se však brzy projeví. Hlavní důraz je opět kladen – a to ještě víc než v předchozích dílech – na dlouhé duety plné typicky ostře zalomených končetin, dlouhých protažení a originálních partnerských kombinací. Zde si ani netroufám vyzdvihnout jen některou ze šesti dvojic…

Kyliánova choreografie přináší značně specifická úskalí, jelikož v sobě kombinuje preciznost pohybů a přesný timing na hudbu, často do posledního tónu klavírních skladeb, s neobvyklými tvary a pozicemi. Na rozdíl od klasického tance zde tedy tanečník nemá žádné zažité pohyby, ke kterým se uchýlit, ale nemá ani volnost typickou pro současný tanec. Tanečníci ND se s touto výzvou dokázali velmi dobře popasovat a zprostředkovat divákům vnitřní i vnější krásu tohoto díla.

Na veselou notu

Závěrečný kus večera, Šest tanců, nabízí typický Kyliánův humor – roztomilý, bláznivý a někdy lehce morbidní, ale nikdy zlý či nevkusný. Třináct tanečníků v až příliš napudrovaných parukách, nabílených obličejích a v dobovém „spodním prádle“ (sukně a korzet pro dámy, kalhoty pod kolena pro pány) zde dostává možnost projevit své nadání pro grotesku a fyzické herectví, což všichni naplňují výtečně. Ve stavění komických až absurdních scén do rytmu Mozartových Německých tanců jim vypomáhají černé krinolíny na kolečkách a pár dalších rekvizit. Duety a tria znázorňují partnerské škádlení, které se – na rozdíl od Petite Mort – odvíjí v rychlém tempu, v uvolněnější formě a s notnou dávkou nadhledu. Šest tanců je tedy možné nahlížet coby protipól „malé smrti“; po výletu do estetických výšin nás choreograf směruje do bláznivé maškarády, kterou mnohdy naše životy připomínají.

Balet Národního divadla Praha: Kylián – Mosty času. Záběr z choreografie Sechs Tänze (Šest tanců), foto: Dáša Wharton

Inscenace Kylián – Mosty času nabízí mnoho choreografických metafor lidského života. Pojednává o vztazích, naději, kráse, radosti i smrti… A kromě metafor zde každý divák nalezne fantastický umělecký zážitek, zprostředkovaný výtečnými tanečníky Baletu Národního divadla, orchestrem a sborem pod vedením dirigenta Jaroslava Kyzlinka a sbormistra Martina Buchty a v neposlední řadě klavíristou Davidem Švecem.

Autorka je redaktorkou portálu Taneční aktuality.cz.

 Balet Národního divadla Praha: Kylián – Mosty času

 Symphony of Psalms (Žalmová symfonie)

Choreografie: Jiří Kylián, asistent choreografie: Patrick Delcroix, hudba: Igor Stravinskij, kostýmy: Joop Stokvis, scéna: William Katz, světelný design: Jiří Kylián, Joop Caboort, redesign: Kees Tjebbes. Tančí: Radka Příhodová – Michal Štípa, Lenka Hrabovská – Petr Strnad, Nikola Márová – Federico Ievoli, Morgane Lanoue – Francesco Scarpato, Marta Drastíková-Máchová – Matěj Šust, Pauline Puicercus – Tudor Moldeveanu, Michaela Wenzelová – Marek Svobodník, Kateřina Kodešová – Paul Irmatov.

Bella Figura

Choreografie a scéna: Jiří Kylián, asistent choreografie: Cora Bos Kroese, hudba: Lukas Foss, Giovanni Battista Pergolesi, Alessandro Marcello, Antonio Vivaldi, Giuseppe Torelli, kostýmy: Joke Visser, světelný design: Kees Tjebbes, baletní mistr: Jan Kodet, Tereza Podařilová. Tančí: Laura Balogová Laušmanová, Magdaléna Matějková – Nikita Chetverikov, Alice Petit – Roget Cuadrado, Kristina Kornová – Danillo Lo Monaco, Kristýna Němečková – Adam Zvonař.

Petite Mort

Choreografie a scéna: Jiří Kylián, asistent choreografie: Roslyn Anderson, hudba: Wolfgang Amadeus Mozart, kostýmy: Joke Visser, světelný design: Jiří Kylián, Joop Caboort, redesign: Kees Tjebbes, baletní mistr: Jiří Kodym, Tereza Podařilová. Tančí: Alice Petit – Dmytro Tenytskyy, Magdaléna Matějková – Giovanni Rotolo, Olga Bogoliubskaia – Domenico Di Cristo, Louise Corpechot – Marek Svobodník, Aya Watanabe – Roget Cuadrado, Nikola Márová – Adam Zvonař.

Sechs Tänze (Šest tanců)

Choreografie, scéna a kostýmy: Jiří Kylián, asistent choreografie: Roslyn Anderson, hudba: Wolfgang Amadeus Mozart, světelný design: Jiří Kylián, Joop Caboort, redesign: Kees Tjebbes, baletní mistr: Nelly Danko, Radek Vrátil. Tančí: Irina Burduja – Guido Sarno, Alexandra Pera – Tomáš Kopecký, Daria Lazucová – Mathias Deneux, Radka Slatiská – Zachary Rogers, Cornelia Seibold, Pavlína Kopecká, Domenico Di Cristo, Danillo Lo Monaco, Roger Cuadrado.

Orchestr a Sbor Opery Národního divadla. Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink, dirigent: Jaroslav Kyzlink, klavírní sólo: David Švec.

Premiéry 11. a 12. října 2018. Psáno z večerního představení 14. října v Národním divadle Praha. Následující představení 23. října v 19 hodin, 3. listopadu ve 14 a v 19 hodin.