Jedna báseň. Autoři čtou: Jiří Janatka

Kromě toho i v nejnovějším souboru Zrádná nostalgie sodovkáren Janatka troufale mixuje poezii (verše vždycky trochu překážejí, trochu zdržují) s prózou (která by měla být „ze života“, leč Janatkovy prozaické kusy jsou vším jiným, ale všednodenním chlebem určitě ne). Nečekejme od těchto krátkých básnivých próz klenutou příběhovou linku či od básní poselství o současném stavu člověka a světa – nebo, lépe řečeno, nečekejme je vydobyté jednoduše, bez interpretační námahy.

Ještě že lze psát jen tak, s vírou v absurditu, s přesvědčením o hlubokém smyslu umně řízené, přesto nekorigované imaginace, hravé svobodomyslnosti, půvabů nonsensu a bez povinných doušek vztahujících se k tzv. netrpělivým a zavazujícím nárokům dneška. Bez omluv nechat se nést na vlně asociace, ale s pomocí jistícího lešení ze slov a železobetonové konstrukce jazyka, jehož neobratné a neuvážené užívání je tu podrobeno kritice. Zasmát se „tisícům nových možností“, upachtěným bestofům nebo čemukoli jinému, nač v interiéru své mysli narazíte nebo oč byste mohli zavadit v tomto světě, kdyby byl ovšem aspoň trochu kreativní a uměl si ještě vymýšlet bez uzardění. A ono to i vyjde tiskem!

Toužíte-li po nostalgii sodovkáren, mlýnů nebo komorních sopek, ostrovních království či fackovacích automatů, tedy se začtěte a prožijete jejich kýženou zrádnost na vlastní kůži, s nesplněným příslibem, že pes minulosti nekouše.

K takovému psaní je potřeba specifické výbavy: přinejmenším citu pro rytmus a spád lavinovitě se řítícího textu a smysl pro to, skončit s řetězením asociací a zvukových návazností či se srovnáváním filharmoniků s disharmoniky právě včas (ideálně podle principu záměrné nahodilosti), natolik brzy, aby vám z textu nevznikl napůl sklad a napůl muzeum, jak hrozí.

Když se kniha přehoupne z prvního oddílu, obsahujícího krátké nonsensové prózy, do oddílu druhého, básnického, s názvem Drobné si nechte, ví už čtenář, poučen předchozími stránkami, že „drobné“ by měly být básně, které bude číst vzápětí, jenže ony se prostému porozumění vzpírají ještě podstatněji. Tady už neplatí žádná pravidla a je potřeba poddat se obtížně popsatelné něžně násilné, wernischovské atmosféře, k níž snad lze říci verši jedné z básní, že Dřív než stihnete/ podat zprávu o tom zázraku/ jste z té podívané vykázáni. Ale ještě předtím jste se rozhodně stihli nechat těmi akrobatickými přeskoky a nemyslitelnými přirovnáními (byla něžná jak funerální plastika) okouzlit (a na břehu rybníka/ ležely rukavice rozpárané bruslemi// Tomu se říká/ těkavost námětu.). A nakonec jste na tom, čtenáři, skoro tak jako v básni Pohyblivé schody: Je to smečka bordelů/ je to masakr takové přílišnosti/ že už nevíš čí jsi/ zdali maminčin nebo tatínkův. Básnický oddíl této knihy je podstatně říznější, poťouchlejší a jízlivější než oddíl první, prozaický.

Ve všech třech, totiž i v tom posledním oddíle, v němž se prózy obloukem vracejí na scénu, se určité prvky či momenty opakují, třeba odpor k ohraným slovním obratům a lexikalizovaným metaforám typu zářit štěstím nebo překypovat radostí. Mně utkvěl motiv kukátka, které jako by bylo Janatkovým pozorovacím nástrojem: omezený a deformovaný výřez z obrazu, který má básník před sebou, opracovává krasohled i hnusnohled jeho básnické mysli a jazykové vybavenosti do tvarů velmi nečekaných (a pro potvrzení jeho důležitosti je po něm pojmenován i třetí oddíl, Kukátková krajina). Neznamená to však, že bychom mohli označit tuto tvorbu přívlastky jako ztřeštěná nebo pitoreskní, a vlastně ani groteskní, spíš snad poněkud surreálná. Kukátko není dětská hračička, je to přísné badatelské náčiní: ostatně, často se tu dospívá k pointě.

Jiří Janatka se nehodlá zahazovat s tím, co kohokoli z vás může běžně obklopovat: vrátit se k poctivé, drobné a každodenní práci s životním materiálem? Ne, vůbec ne, možná spíš nedivit se divnému a žasnout nad obyčejným, ale neočekávat při tom od všudypřítomné víceznačnosti snadnou přehlednost. Nezapomeňte, že nostalgie sodovkáren je zrádná. Chytili jste se do pasti.

A pro uklidnění (protože anotace, a nejen ta, připisuje této knize efekt zpomalení a zklidnění, ba ponoření do minulosti, celkem mimoběžně) jednu z mála přehledných a bohapustě veselých básní – protože takových v té knize mnoho nenajdete.

KARNEVAL DENTISTŮ

Požehnaná jitřní hodina
než spustí nahlas vrtačky

Pod našimi okny
sedlají sedláci koně
sedlají koníčka
pod našimi okny
šplouchá ústní vodička

Morgenstunde
hat gold im Munde
Ach ráno raníčko
rána za ranou

Jiří Janatka: Zrádná nostalgie sodovkáren. Slovo na obálce Ivan Wernisch. Druhé město – Martin Reiner, Brno 2019, 136 stran, doporučená cena 239 korun.

Jiří Janatka v redakci Artzóny, foto: Josef Chuchma

Jiří Janatka (*1939), lékař, spisovatel. Vystudoval lékařskou fakultu; dlouhé roky pracuje jako psychiatr v pražské Ústřední vojenské nemocnici. V šedesátých letech tiskl časopisecky verše, později publikoval sporadicky. Samostatně knižně debutoval až ve svých padesáti letech – souborem krátkých próz Letní texty (1989). V devadesátých letech následovaly nakladatelstvím Petrov vydané povídkové svazky Návštěva v Dumdivu (1992) a Ples macarátů (1997);  roku 1999 Janatkovi tamtéž vyšla básnická sbírka Aby něco. V novém století publikoval zatím dvě knihy: roku 2007 v nakladatelství Pavel Mervart sbírku Žloutkové divadlo a letos v Druhém městě Zrádnou nostalgii sodovkáren. Jiří Janatka přispíval do několika periodik a do Českého rozhlasu recenzemi, sloupky, úvahami a vlastní literární tvorbou. Je otcem (dvou dospělých) dětí, žije v Praze-Holešovicích, do práce – pokud to počasí jen trochu dovolí – jezdí na kole.

Grafická úprava Janatkovy knihy je dílem Bedřicha Vémoly, repro: Artzóna.cz

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura