Kafkův Proces je v pražském Národním divadle aktuální i beze slov

Zpracování námětů z Kafkovy tvorby tanečním jazykem není ničím výjimečným. Připomeňme velmi zdařilé dílo Kauza Kafka Attily Egerháziho v Českých Budějovicích nebo nedávnou Proměnu pod taktovkou Dekkadancers v Plzni. Choreograf Mauro Bigonzetti, který je podepsán pod v Praze uvedenou inscenací Kafka: Proces (světová premiéra se uskutečnila roku 2015 v Hannoveru), nezapře svou lásku k vokální tvorbě. Už při pohledu na výběr skladatelů k inscenaci tušíme, jakou náladu můžeme na jevišti očekávat: od renesančního tvůrce Carla Gesualda, přes renesančně-barokního Claudia Monteverdiho, raně barokního Tarquinia Meruly a barokní mistry Dietricha Muxtehudeho a Antonia Bononciniho přes ruského romantika a symbolistu Modesta Petroviče Musorgského až po významného polského komponistu dvacátého století Henryka Góreckého.

Téma, které si tvůrci vytyčili, je čitelné: místo doslovného vyprávění příběhu se soustředí na hledání lidskosti a lásky ve světě byrokracie, na víru v pravdu při střetu s formalismem. Tematizují vzájemnou lidskou manipulaci i nezlomnost jedince stavícího se vůči odlidštěnému řádu. Tohle všechno můžeme z inscenace vyčíst, a to v provedení více než zdařilém. Černobílé kostýmy na jednoduché scéně tvořené perfektně situovanými projekcemi jsou výmluvné a přitom nezastiňují tanec.

Podívejte se na trailer k představení Kafka: Proces v Národním divadle, foto: Martin Divíšek (ND), video: Národní divadlo / YouTube

Prostor Stavovského divadla, v němž je balet Kafka: Proces proveden, zaplňují lyrické vokály a „jednoduché“ melodické linky; ve vibraci hlasivek cítíme pohnutí. Skladby, které dokáží v několika tónech obsáhnout sílu lásky a víry, ale i smutek z nevyhnutelnosti konce. Díla dokonalá a krásná – pro běžného posluchače však mohou představovat náročných devadesát minut. Zde se dostáváme k prvnímu úskalí, které inscenace přináší – je jím nemožnost diváckého oddechu od kumulujících se tragických motivů.

Obdobně se to má s účinkem tanečního projevu, který souboru vtiskl Mauro Bigonzetti: originální pohybové motivy, využití aktuálních technik pro vyjádření potřebných vztahů a emocí… Skvělé detaily, například v milostném duetu. Choreografie souzní s harmonií hudby. A přece: pohybové skvosty, které prokazují velké choreografické umění, neudrží tah a sílu pro dialog s vybranou hudbou po celou dobu. Proč? Taneční zpracování neopouští naraci, vztahy postav je nutné bedlivě sledovat a číst v práci svalů, aby myšlenková linie neunikla. Avšak na míru soustředění, kterou toto dílo vyžaduje, je „pohybový text“ inscenace poněkud řídký. Takže se plochy lyrických duetů po zhlédnutí slijí v paměti v jeden jediný, jednotlivé charaktery nejsou pohybově významně odlišeny (ač jsou třeba Štěpán Pechar a Francesco Scarpato ve svých partech skvělí, pro publikum jsou jejich variace a taneční projev rolí malíře a advokáta snadno zaměnitelné). Myšlenky diváka nakonec nechtěně utíkají od jeviště ke svým vlastním asociacím; v paměti zůstane spíš andělský hlas kontratenorů než obrazy z těl tanečníků.

Přitom právě taneční interpretace přináší u Kafky: Procesu výjimečné okamžiky. Končetiny tanečníků zpívají spolu s melodií, noří se do nálady, aniž by ustrnuly v povrchnosti. Tanečníci se s vervou vlévají do měkkých linií současného tance. Bosé primabaleríny suverénně boří předsudky proti nevšestrannosti baletních umělců. Největším překvapením byla pro mě ve své roli Alina Nanu, přirozená a jemná, herecky nenucená a přesvědčivá. Ondřej Vinklát byl pro obsazení role Josefa K. typově jaksi samozřejmou volbou, i když povaha jeho charismatu se poněkud odlišuje od Josefa K., jak jej čteme v Kafkově próze. V duetech s Pecharem i Scarpatem dostává Vinklát taneční prostor k vykreslení své jinak spíše herecké role.

Národní divadlo, Praha – Kafka: Proces. Na snímku Ondřej Vinklát, Alina Nanu, Stěpán Pechar, foto: Pavel Hejný (ND)

Ženy coby nástroj touhy i zkázy Josefa K. byly – v provedení v čele s Nikolou Márovou – choreografem Bigonzettim rozpohybovány funkčně, byť spíše prvoplánově. Jejich hromadná hra na valchu bohužel trochu nabořila do té doby nenásilně a hojně využívané tělesné zvuky tanečníků – dupy, tlesky a suny především ve sborových partech, které dodávaly zajímavý kontrast k chorálům. Pozoruhodný je tanečně výtečně provedený vklad Kristýny Němečkové coby novinové dívky. Její surrealistický part osudového průvodce přirovnává moc médií k umění lehké děvy; neznámého loutkáře, který tahá za provázky našich životů, spatřuje choreograf Bigonzetti právě v médiích, která dokáží změnit identitu jedince a přesvědčit o tom i jeho nejbližší. Novinové ústřižky jsou tím, co v Kafkovi: Procesu hlavního hrdinu nakonec zadusí.

Umělecký šéf baletu ND Filip Barankiewicz měl při výběru tohoto titulu v zásadě šťastnou ruku. Obohatil repertoár o současnou tvorbu, nicméně v mezích, jaké dokáže soubor s přehledem zhmotnit a diváci téměř všech generací „přečíst“. Téma Kafkova Procesu zůstává od doby jeho napsání aktuální. Proto doznalo už mnoha jevištních i čistě tanečních zpracování – a to Bigonzettiho je v této plejádě čestným příspěvkem. Tak jako pražskému německému spisovatelovi kdysi nešlo o zápletku s procesem, nýbrž o to, co ona nepřehledná či lépe řečeno nepochopitelná situace vyvolává, i v hledišti Stavovského divadla se netleskalo ani tak koncepci inscenace, jako jejím „vedlejším účinkům“. Totiž výkonu souboru: inscenace dala vyniknout jeho přednostem. Příznivci baletu mohou být na dalšího „svého“ Kafku hrdí.

Autorka je redaktorkou portálu Taneční aktuality.

Poznámka redakce: recenze je psána z premiéry provedené 13. června 2019. Jednotlivé role jsou však alternovány, takže zde pronesené soudy se vztahují výhradně na uvedené obsazení.

Národní divadlo, Praha – Kafka: Proces

Choreografie: Mauro Bigonzetti, hudba: Antonio Bononcini, Dietrich Buxtehude, Henryk Górecki, Carlo Gesualdo, Tarquinio Merula, Claudio Monteverdi, Modest Petrovič Musorgskij, scéna a světelný design: Carlo Cerri, kostýmy: Mauro Bigonzetti, videoprojekce: Carlo Cerri, OOOPStudio (Alessandro Grisendi, Marco Noviello), asistent choreografie: Carlos Prado, baletní mistr: Tereza Podařilová, Alexandre Katsapov, Jiří Kodym.
Premiéry 13. a 14. června 2019 ve Stavovském divadle, nejbližší představení 18. června, 1. a 2. července 2019.