Mouchy na křehké kráse labutích křídel v Národním divadle

K baletnímu odkazu konce 19. století se váže několik děl, která se nezapomenutelně zapsala do análů. Ani časový odstup jim neubírá na divácké přitažlivosti a pro umělce zůstávají profesní metou. Jednu takovou představuje Labutí jezero. Autorem světové premiéry v moskevském Velkém divadle (1877) byl český baletní mistr Václav Reisinger. Od té doby Labutí jezero přitahuje pozornost choreografů. Pro některé je výzvou pro netradiční zpracování, jiní čerpají převážně z verze z roku 1895, pod niž jsou podepsání Lev Ivanov a Marius Petipa.

V Praze se Labutí jezero se prvně objevilo roku 1888, kdy Augustin Berger nastudoval druhé jednání baletu a na premiéře seděl v jedné z lóží skladatel Petr Iljič Čajkovskij. Právě jeho hudební předloha – s romantickým zabarvením, dramatickým nábojem a lyrickými pasážemi – zůstává živnou půdou pro choreografy a příběh o nenaplněné lásce prince Siegfrieda a princezny Odetty nadále dojímá.

Račte si vybrat

Každý z choreografů promítá do hudby svou fantazii, své vnímání hlavních postav a tomu přizpůsobuje předlohu i obsah. Původní libreto napsal Vladimír Begičev. Čajkovského partitura doznala podstatných změn až po jeho smrti koncem 19. století: v roce 1894 totiž Modest Čajkovskij (mladší bratr P. I. Čajkovského) spolu s Petipou přepracovali scénář baletu a Ricccardo Drigo připravil novou hudební podobu. Pozměnil pořadí hudebních čísel, některé pasáže vypustil a vložil namísto nich vlastní instrumentaci vybraných Čajkovského opusů (jako například ve třetím jednání, kde vyjmul dvě taneční čísla – v Čajkovského partituře uvedena pod čísly 26 a 27 – a nahradil je dvěma skladatelovými klavírními kusy ve své vlastní úpravě).

Inscenátoři samozřejmě mají možnost navracet se k pramenům, pracovat s původní partiturou i s tanečním záznamem Vladimira Stěpanova, jak to učinil Alexej Ratmanskij, který uvedl historicky poučenou inscenaci Labutího jezera v roce 2016 s Ballet Zürich.  K nastudování Petipy a Ivanova se hlásí i ve Velkém divadle v Moskvě, kde uvádějí balet v choreografii Jurije Grigoroviče; v pařížské Opeře uchovávají nastudovaní Rudolfa Nurejeva, Roayl Ballet v Londýně má repertoáru verzi Petera Wrigta.

Národní divadlo v Praze se pro letošní sezonu rozhodlo uvést inscenaci v Evropě působícího Jihoafričana Johna Cranka (1927-1973), kterou nastudoval v roce 1963 pro Stuttgart Ballet v době svého úspěšného uměleckého vedení. Naše první scéna měla na svém repertoáru již jeho Zkrocení zlé ženy a Oněgina, balety, které se – na rozdíl od Crankova Labutího jezera – uvádějí i na jiných zahraničních scénách. V tomto ohledu nyní ND Praha získalo jisté privilegium, když se jeho uměleckému šéfovi Filipu Barankiewitzovi podařilo získat autorská práva a využít konexí z dob svého angažmá ve Stuttgart Ballet. Spolu s Polákem Barankiewitzem nynější Labutí jezero v Praze nastudovala (dle Beneshovy taneční notace) německá baletní mistryně Birgit Deharde a se sólisty pracovala anglická baletní mistryně Andria Hall.

Tady přidal, támhle ubral

Cranko se odvolával na takzvané tradiční verze, jmenovitě na výše vzpomenutou (z roku 1895) Lva Ivanova a Mariuse Petipy. Nicméně i Cranko si upravil předlohu k obrazu svému: vyjmul z prvního aktu známý valčík a Pas de trois (v originální partituře č. 4). Na jejich místo vložil zřídka uváděné Pas de six. Do mezihry mezi 1. a 2 dějstvím vložil Čajkovského výňatek ze 4. věty skladatelovy Patetické symfonie b-moll a ve čtvrtém jednání pro finální pas de deux Prince Siegfrieda a Odetty vybral část z Čajkovského Elegie pro smyčce G-dur.

Jelikož tedy v prvním jednání nezní valčík, první taneční vstup u Cranka představuje zmíněné Pas de six, v němž Siegfried laškuje s dívčím kvintetem.  Narozeninových oslav princově plnoletosti se účastní jeho vychovatel Wolfgang (první obsazení Alexandr Katsapov, druhé Štěpán Pechar). Cranko jej vykresluje s ironickou nadsázkou – Wolfgang si přihýbá několikrát vína a projevuje se spíše jako vesnický neotesanec, nežli osoba, která by měla kultivovat. Mezi princovými společníky zaniká jeho přítel Benno – rozpoznatelný je pouze díky barvě svého svršku a uvedení v  programu (na rozdíl od zelené barvy svých soukmenovců nosí hnědou). Právě v tento moment se začíná rýsovat jeden z nedostatků produkce: vágní vnitřní dramaturgie příběhu, na niž se vážou i problémy režijní. Dramatická linka příběhu negraduje. Mnohé pohnutky princova jednání zůstávají nejasné, pantomimická posunčina suchá a závisí na interpretech, jak se s v intencích výkladu role daných inscenátory s těmito nástrahami poperou. Tanec s poháry v prvním aktu netančí aristokracie, nýbrž bujarým veselím zde hýří vesnická cháska. Prince, který odbíhá za vidinou letících labutí, u jezera dohání Benno s kuší (což vypadá, že se nejspíše vydal na lov prince).

Druhé jednání zůstává esencí romantické krásy a melancholie. Čtyřiadvacet tanečnic vstupuje jedna za druhou na jeviště ve shodném variačním modu (kombinace arabesek a krokové výměny) a jejich paže vzbuzují dojem ptačích křídel. Ve vzletu se paže zastaví a pomalu sjíždějí po tváři, jakoby si zakleté dívky-labutě utíraly slzy. Krásný moment… Semknutý šik tanečnic zaštiťuje Odetta, která přibíhá ochránit své družky. Fantazijní obraz je zasazený do ručně malované dekorace zachycující krajinu s jezerem v tlumených barvách, kdy vyniká sněhově bílá barva tylových vyztužených sukní a plovoucí paže-křídla tanečnic.  V tomto jednání Cranko nejvíce čerpá z verze Lva Ivanova, zachovává známý pas de quatre malých labutí, namísto pas de quatre velkých labutí vytváří variace pro dvě sólistky.

Třetí jednání se odehrává v paláci, kde si má Siegfried vybrat nevěstu. Pozvané princezny se představují v tanci, který charakterizuje jejich původ. Cranko ponechává španělský, polský, ruský a neapolský tanec (vynechává maďarský čardáš). Aristokratické krásky se představují společnosti bezprostředně po příchodu Rotbarta s Odilií (černou labutí), čímž rovněž vzniká režijní diskrepance, když po nečekaném příchodu nezvaných hostů se tančí jako by se nic nedělo (v původní verzi Odilie s Rotbartem přichází až po stylizovaných tancích národů).

Čtvrté jednání opět odkazuje k epoše romantismu, kdy se vžilo označení ballet blanc pro díla, v nichž jeden z aktů se odehrával ve snovém světě s balerínami v bílých tutu.  Siegfried přibíhá k jezeru, nešťastný a zoufalý ze svého podlehnutí Odilii nápadně připomínající Odettu. Tragický konec se blíží a princ končí svůj život v rozbouřeném jezeru – v divadelním reálu se noří mezi vzdouvající pruhy látky.

Interpretace dělá své

Dvojrole Odetty/Odilie je pro baleríny výzvou a životní rolí. Vystihnout dvě kontrastní polohy klade na projev nemalé nároky. V prvním obsazení tančila Odettu/Odilii Alina Nanu s princem v podání Nikity Chetverikova. Oba sólisté jsou technicky zdatní, bez problémů si poradili s náročnými kombinacemi, jen občas problesklo do jejich výrazu soustředění na provedení prvků. Do vnitřních prožitků postavy se více položila Miho Ogimoto, rovněž technicky vytříbená, která však neměla velkou oporu v Patriku Holečkovi, když role prince byla nad jeho výrazové a fyzické síly. Excelentní výkon odvedli Nikola Márová a Adam Zvonař, kteří vystoupili až ve třetím obsazení. Jejich odsun na třetí pozici je tudíž nepochopitelný, neboť to díky jejich interpretaci se zahladila některá režijně a dramaturgicky sporná místa Crankovy inscenace (z toho lze vyvodit, že uvedené nedostatky jsou dílem i samotného nastudování).

Závěrečné pas de deux na hudbu Čajkovského Elegie pro smyčce Márová se Zvonařem zatančili s hlubokým napojením na hudbu a s procítěním každého citového okamžiku. Jejich bolest, smutek a beznaděj se přenesly do hlediště a finále vyznělo dojemně (a nikoliv coby nedopatření, jak tomu bylo v předchozích večerech, kdy se princ motal mezi pruhy látky). V závěrečném duetu vyplulo na povrch Crankovo mistrovství ve výstavbě dramatických duetů: až Mahlerovsky znějící Čajkovského skladba podkreslovala okamžiky bolesti a žalu.

Orchestr odvedl nejvyrovnanější výkon a udržel na uzdě jak allegrová i adagiová tempa až během první reprízy 31. března (na první premiéře působila zvláště nevyváženě). Sbory labutí byly vždy pregnantní a sehrané, ovšem až Márová se Zvonařem sklidili standing ovation.

Autorka absolvovala magisterské a doktorandské studium na Hudební a taneční fakultě AMU. Je externí pedagožkou HAMU. Publikuje recenze a rozhovory v denním a odborném tisku (Lidové noviny, Hudební rozhledy aj.), je členkou redakce Tanečních aktualit.

Poznámka redakce: Jednu recenzi na nynější Labutí jezero v ND jsme publikovali minulý měsíc, převzali jsme ji ze svého sesterského webu ČT 24. Přítomná recenze Lucie Dercsényiové je psána speciálně pro Artzonu.cz.

Národní divadlo, Praha: Labutí jezero
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij, choreografie: John Cranko, nastudování: Birgit Deharde, Andria Hall, umělecká supervize: Reid Anderson, scénografie: Martin Černý, kostýmy: Josef Jelínek, světelný design: Pavel Dautovský, projekce: Lunchmeat. Hraje: Orchestr Státní opery, hudební nastudování, Václav Zahradník, dirigenti: Václav Zahradník / Sergej Poluektov.
Premiéry v historické budově Národního divadla 28. března a 29. března 2019.