Několik českých konfidentů slovem i obrazem

Miloš Doležal (*1970) se na poli literatury etabloval v polovině devadesátých let coby básník, v jehož textech silně rezonovalo prostředí Vysočiny, kde se narodil a kde dodnes střídavě žije. Širší veřejnost zaujal zejména knihou Jako bychom dnes zemřít měli, jež se pohybuje na hranici literatury faktu a románu a mapuje život faráře Josefa Toufara, který se stal po takzvaném číhošťském zázraku obětí komunistického režimu. V roce 2012 tento titul zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin.

Již z názvu Doležalovy nejnovější publikace je patrné, že autor se od osvědčeného postupu, založeného na balancování na hranici literatury faktu a prózy, neodchýlil. Práce Jako bychom dnes zemřít měli podnítila otázky, zda autor nevylíčil faráře Toufara jako až příliš bezchybného, zda nejde o svého druhu hagiografii. To u nového titulu opravdu nehrozí…

První povídka, příznačně nazvaná Svině Bohouš. Příběh konfidenta, zachycuje, jak se krejčí Bohuslav Bušta z Dolní Cerekve, malého města, jež leží v „Doležalově“ Vysočině, postupně stává nacistickým konfidentem. Počátkem čtyřicátých let visí nad stolem Bohuslava Bušty fotografie Adolfa Hitlera. Později Bušta vstupuje do NSGSA (Národně socialistická garda slovanských aktivistů) a ke konci války je v protokolu strážmistra Národní bezpečnosti zaznamenáno, že „,[…] po řádění konfidentů Bušty a ost. zahynulo či bylo popraveno či zastřeleno 80 Čechů‘“.

V autorské poznámce Doležal píše, že „[t]yto texty nejsou historickou studií, ale pokusem načrtnout živý portrét zpodobovaných protagonistů novodobých českých dějin“. Při četbě první povídky se bohužel zdá, že zůstalo jen u pokusu. Text zabírá pouhých čtrnáct stran a fotografická dokumentace, téměř třikrát tak dlouhá, zaujme více než text samotný.

Rozpaky rozptýlí povídka druhá, jejímž antihrdinou je Oskar Felkl. Ten zprvu působil jako československý policista, poté stejně jako Bušta vstoupil do služeb gestapa a vedle jiného patřil ke smutně exponovaným postavám během vypálení Lidic. Stejně jako v příběhu Bohouše Bušty i v povídce nazvané Kari, můj manžel (s podtitulem Příběh manželů Felklových) hraje významnou roli Vysočina, konkrétně vesnice Nová Bělá u Poličky, v níž se Felkl narodil.

Ve třetí povídce, nesporném vrcholu svazku, zaujmou exotičtější krajiny. Příběh s názvem Čurda / Vrbas / Jerhot / Čurda. Příběh parašutisty pisatel zachycuje osudy členů parašutistické skupiny OUT DISTANCE, především nechvalně proslulého Karla Čurdy. Můžeme tak sledovat, jak Čurda, hnán touhou přidat se k legionářům, potkává na palubě lodi mířící do Kodaně významného polského spisovatele Witolda Gombrowicze. Přes Alžír či Skotsko se pak Čurda dostává do Anglie, odkud je spolu s dalšími členy skupiny v březnu 1942 vysazen v protektorátním Československu. Zbytek příběhu člověka, jehož jméno se stalo synonymem pro kolaboranta, je dobře známý. Skládáním množství dochovaných dokumentů a narativních fragmentů se Doležalovi v poslední povídce nejlépe daří postihnout, jak si někteří lidé dokážou osedlat mocenské mechanismy a válcují životy jiných. Důsledky těchto událostí často doznívají dlouhé roky.

Podobně jako v práci o Josefu Toufarovi i v Čurdovi z hlíny zabírají téměř polovinu rozsahu knihy dokumentární fotografie. Ty se leckdy stávají i součástí textů. Například závěrečná povídka začíná popisem dvou fotografií Karla Čurdy, jež dokládají jeho evidentní fyzickou proměnu: „Dvě fotografie jedné tváře, které od sebe dělí pět let. Na té první je ostře řezaná tvář třicetiletého vojáka, který má za sebou náročný výcvik […]. Na druhém snímku odulý obličej cynického a vyhaslého muže, žabí pohled alkoholika a slabocha, který svých selhání nelituje.“

V nakladatelské anotaci čteme, že autor zde „nesoudí lidi ani dějiny“. Přestože Doležal v příbězích nepřechází k přímé psychologizaci a události popisuje zdánlivě strohým jazykem, což posiluje dojem objektivnosti, nelze říct, že by nesoudil. Na několika místech se objevuje vypravěč v ich-formě popisující motivace, které ho vedly k rešerším a k následnému napsání textu. S vypravěčem, jenž není pouhým nestranným dokumentaristou, se setkáváme na více místech a v různých podobách. Chvíle před popravou Oskara Felkla kupříkladu vypravěč komentuje s evidentním rozhořčením: „Do posledních dní žádná lítost, omluva, sebereflexe. Nic. Nic. Nic.“ Nepřehlédnutelné zaujetí autora má zde potenciál k tomu, aby se přeneslo i na čtenáře.

V posledních týdnech se diskutovalo – především v souvislosti s Českými lvy, ale i s cenami Magnesia Litera – o tom, že historickým tématům v české kultuře částečně odzvonilo. Tvrzení, že některá místa v naší historii jsou už umělecky poněkud vytěžená, není bezpředmětné. Kniha Miloše Doležala však dokládá, že více než na tématu záleží na zpracování tématu. Pokládat nějaká díla pro jejich téma za předem odepsaná, to zkrátka nelze.

Autor je literární recenzent.

Obálku navrhl Luboš Drtina – s použitím poslední fotografie Karla Čurdy před popravou, snímek pochází z archivu Jaroslava Čvančary, repro: Host

Miloš Doležal: Čurda z hlíny. Host, Brno 2019, 224 stran, doporučená cena 299 korun.