Oni se jen tak kroutí čili pražská vyměklost

Obě zmíněné inscenace měly v uplynulých týdnech premiéry v Praze, první z nich ve Studiu Hrdinů, druhá v A studiu Rubín. Fakticky je spojuje ještě něco: radikálně přetvářejí texty klasiků německy psané literatury druhé poloviny minulého století. Zdání klame je hra rakouského dramatika a prozaika Thomase Bernharda z roku 1984. Román Klaunovy názory publikoval německý spisovatel Heinrich Böll roku 1963 (o tři roky později vyšel český překlad, reedice pak r. 2000).

Všechna tato „vnější“ potkání zmíněných inscenací jsou sama o sobě pouhou zajímavostí. Jenže ty kusy spojuje něco mnohem důležitějšího, protože „obsahového“. Stojí to za speciální poznámku daleko spíš, než běžné „odrecenzování“ jednoho a druhého titulu.

Osoby: Karel – starý artista, Robert – jeho bratr, starý herec. Místo děje: velkoměsto, konec roku. Takto jsou pojmenovány postavy v Bernhardově hře Zdání klame. Před diváky ve Studiu Hrdinů předstoupí mladý sošný Ivan Lupták oblečený do tmavého, barokně-rokokového kostýmu tmavé barvy: polodlouhý kabát s rukávy končícími ozdobnými manžetami, výpravná vesta, kalhoty pod kolena, podkolenky, stylové boty, kadeřavá paruka. Jak během večera zjistíme, Lupták představuje Karla i Roberta, ale je především Karlem, ten ostatně dostává i v Bernhardově hře o poznání větší prostor. Mluví a mluví, kromě jiných o Voltairovi. Myšlení osvícenského filozofa – asi proto je do obleku jeho doby Lupták navlečen – má být pro Karla jednou ze spás před trapným, banálním, podlým, zlovolným světem. Karel je typická bernhardovská megalomansko-tyranská figura, děsivá tím, že v lecčems jí lze dobře rozumět, vlastně má ve svém náhledu na svět v mnohém pravdu, ale současně je stěží akceptovatelná pro svou narcistní neschopnost sebereflexe. Karel se cítí totálně podražen tím, že jeho družka Matylda nakonec odkázala domek bratru Robertovi.

Zatímco Bernhardova hra má dvě dějství, přičemž to první se odehrává u Karla a druhé u Roberta, který se u sebe doma přece jen také dostává ke slovu, v inscenaci ve Studiu Hrdinů se dialogičnost vytrácí a předěl se uděje jinak: v pomyslné druhé části sedmdesátiminutové produkce dojde k úplnému využití rozměrné kovové konstrukce-polokoule, která je posazena na velkou část jevištní plochy. Na konstrukci se ze stropu spustí žena. Novocirkusová performerka a choreografka (a jinak také dramaturgyně a režisérka) Eliška Brtnická se elegantně pohybuje po kovových hranách objektu, přilnavost jejího pružného těla ke kovu nelze než obdivovat. Ta žena téměř nepromluví, komunikuje s (dvoj)postavou ztělesněnou Luptákem především pohyby doprovázenými docela sugestivní hudbou Natálie Plevákové, v jeden okamžik ta lezkyně po polokouli i zazpívá. Co to všechno ovšem znamená? To nebude, nemůže být zmíněná Matylda. Karel/Robert je tu obecně konfrontován s jiným vnímáním světa, s jiným pohybem v něm, se ženským elementem jako takovým. Z monologu zhrzeného megalomana v první části, v níž Ivan Lupták prokazuje své probrušující se herectví, svou rostoucí tvárnost, jsme se tedy nejspíš přenesli do mnohovýznamové, ale v podstatě unikavé básně. Bernhard byl estetizován a vykostěn, zbaven veškerého společenského, dobového a geografického kontextu, zbyla estetická kreace jako taková.

Studio Hrdinů, Praha – Thomas Bernhard: Zdání klame. Na snímku Eliška Brtnická a Ivan Lupták, foto: Vojtěch Brtnický (Studio Hrdinů)

Prakticky totéž se dá říct o Klaunových názorech, jichž se pro A studio Rubín scenáristicky a režijně chopila Lucie Ferenzová. Böllův román (mimochodem: roku 1976 jej v německém exilu zfilmoval Vojtěch Jasný) je zhruba hodinovým monologem sedmadvacetiletého klauna Hanse Schniera, kterého opustila žena, on sedí po zranění ve svém bytě a nahlas přemýšlí o sobě, o své rodině, o (západo)německé společnosti své doby. Fecenzová ostravského herce Šimona Krupu navigovala do pozice baviče, do one man show; pán je zde tak trochu na stojáka. Hošánek z lepší rodiny pomrkává do publika, dělá humory, lituje se, nadává, spílá. Zrovna ho bolí koleno, cítí se být indisponován, ale vážné to jistě nebude. Prostě bebí. Krupa celou tuhle „pomrkávačku“ zvládá s espritem, náležitá pražská umělecká společnost se může pobavit vtípky poněkud interního charakteru. Je to svým způsobem příhodná produkce do Rubínu s jeho mikrojevištní plochou a několika desítkami židlí natěsnaných v hledišti. Ale co zbylo z Heinricha Bölla?

Obě díla klasiků německojazyčného písemnictví jsou současnými pražskými inscenacemi myšlenkově vykleštěna, ale přitom cíleně použita: zní výsostně kulturně a intelektuálně „dělat“ Bernharda či Bölla. Ovšem ani u jedné z inscenací se nevyskytuje byť jen špetka zřejmého důvodu, proč inscenovat/adaptovat dané dílo právě teď a tady, co je oním motivem a motorem volby. Vypadá to, že inscenátoři hledají, co vyprodukovat, čtou a čtou a pak si řeknou: třeba s tímhle by se dalo něco udělat. Jistě, lidi odpovědní za chod dané scény takhle pracují, takhle vymýšlejí dramaturgické plány a inscenace. Ale v tomhle chodu, má-li být víc než provozem pro provoz, musí být zřetelné nezbytí, vůle pojmenovat svět „venku“, vztáhnout se k němu, vyhranit se. Ani ve Zdání klame ani v Klaunových názorech tohle není přítomno. Přibyly další dvě artistní a vyměklé kreace, které pražská divadelnická obec produkuje jak na běžícím pásu.

A studio Rubín, Praha – Klaunovy názory. One Man Show Šimona Krupy, který hraje muže jménem Hans Schnier, foto: Patrik Borecký (A studio Rubín)

Studio Hrdinů, Praha – Thomas Bernhard: Zdání klame
Překlad: Jaroslav Bílý, Josef Balvín, režie, dramaturgie: Jan Horák a Michal Pěchouček, scéna: Eliška Brtnická, Jan Horák a Michal Pěchouček, kostýmy: Tereza Kopecká, hudba: Natálie Pleváková, choreografie: Eliška Brtnická, light design: Marek Koštial. Hrají: Eliška Brtnická, Ivan Lupták.
Premiéra: 24. března 2019 Studio Hrdinu ve Veletržním paláci NG v Praze.

A studio Rubín, Praha – Klaunovy názory
Scénář: Lucie Ferenzová podle románu Heinricha Bölla, překlad: Vladimír Kafka, režie: Lucie Ferenzová, dramaturgie: Dagmar Radová, výprava: Andrijana Trpković. Hraje: Šimon Krupa.
Premiéra 12. dubna 2019.