Jedna báseň. Autorky čtou: Olga Stehlíková

Báseň, kterou pro své čtení na Artzóně autorka ze své knížky Vykřičník jako stožár vybrala, patří v tomto kapesním svazku k nejdelším a také „sociálně“ nejkonkrétnějším, nejexplicitnějším. Ve sbírce převažují texty, v nichž akcent leží na fenoménu či na obrazu samém, zbaven sociálních, natož politických souvislostí, pokud tedy nevnímáme, že rovněž vše soukromé je svým způsobem politické. Olga Stehlíková působí dojmem, že svět primárně nahlíží přes řeč, která k ní bez přestání doléhá v nejrůznějších svých podobách: vysokých i nízkých, exaktních i zpotvořených. Autorka to do sebe všechno – vědomě i mimovolně – nasává. Je to až speciální schopnost, svého druhu privilegium, ale také prokletí. Řeč, řeč, řeč. Znaky, znaky, znaky. Poté to Stehlíková velmi poučeným vyjadřovacím aparátem tvaruje a vrací světu v podobě lapidárních veršů, v nichž slyšíme ozvuky literární tradice v podobě říkanek, češtinu vstřebávající anglicismy, klišé a floskule, ekonomizaci mluvy, přikazující strojovou formu vyjadřování z (například navigačních) přístrojů a podobně.

V dosavadních ohlasech na Vykřičník jako stožár se objevují kromě slov uznání i jisté rozpaky. Především z toho, že Stehlíková tematizuje psaní zcizováním, odosobněním, podáváním „návodů“, jak ty básně vnímat, že její častá hra s jazykem není vždy významově produktivní, že námětově je sbírka zapouzdřena v privátní sféře. Zkusme se na to podívat trochu jinak: základním rysem poezie Olgy Stehlíkové, přinejmenším ve sbírce Vykřičník jako stožár, je ambivalence. Autorka, respektive lyrické já, básnický subjekt, jako kdyby se nacházel v beckettovském schizmatu, které irský spisovatel vyjádřil slovy „Nedotýkej se mě! Nedívej se na mě! Nemluv na mě! Zůstaň se mnou!“ Nechci hned říkat, že v základním rozpoložení autorky Vykřičníku jako stožár leží beckettovská absurdita, avšak tragický životní pocit určitě. A z té tíhy se Olga Stehlíková vyvléká – aniž se kdy vyvléct skutečně může – hrou. Její sbírka je výrazem permanentního snažení všechno to nějak ustát: vlastní nemalé ambice i pocit, že veškeré konání a existování je beztak strašně pomíjivé. Viz závěrečná báseň sbírky, nazvaná Miluji: „Ze svého okna pozoruji vymírání živočišných druhů/ globální oteplování a tání ledovců/vidím, jak procházíš brankou/ s namazaným chlebem v ruce/ a rozcuchanými vlasy// miluji tě, jako bys byl po smrti/ a ty jsi.“

Olga Stehlíková: Vykřičník jako stožár. Výtvarný doprovod Jan Gřešek. Nakladatelství Martin Kubík – Perplex, Opava 2018, náklad 300 výtisků, 80 stran, doporučená cena 169 korun.

Olga Stehlíková (*1977). Básnířka, časopisecká a knižní redaktorka, jazyková lektorka, editorka a literární kritička. Orientuje se především na současnou českou poezii a prózu. Redakčně se podílela se na přípravě desítek (převážně básnických) knih, na vzniku antologie Antologie české poezie I. díl, 1986-2006 (Dybbuk, 2007), spolu s arbitrem Petrem Hruškou připravila ročenku Nejlepší české básně 2014 (Host, 2014). Debutovala sbírkou Týdny (Dauphin, 2014), za niž obdržela Magnesii Literu za poezii. Experimentální titul vejce/eggs (Dauphin, 2017), který vytvořila spolu s hudebníkem Tomášem Braunem, obsahuje 101 dvojverší a propojuje poezii, překlad a hudbu. V roce 2018 publikovala dvě knihy: nejprve sbírku Za lyrický subject, kterou napsala společně s Milanem Ohniskem pod pseudonymem Jaroslava Oválská, pak svoji samostatnou sbírku Vykřičník jako stožár. Olga Stehlíková maturovala na gymnáziu, vystudovala bohemistiku a lingvistiku na FF UK v Praze. Žije a pracuje v hlavním městě.

Přebal básnické sbírky Olgy Stehlíkové Vykřičník jak stožár podle grafického návrhu Jana Gřeška, repro: Perplex

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma

Střih a postprodukce: Ondřej Mazura