Jedna báseň. Autoři čtou: Adam Borzič

Borzič vyvolává ve sbírce Západo-východní zrcadla kulturní ovzduší a ducha doby, která mírotvorným vazbám mezi Orientem a Okcidentem přála. Používá k tomu básnických obrazů a prostředků, které ji mohou nejsugestivněji a nejsenzuálněji přivolat. V líčení omamných zašlých časů a lesklých příběhů plných poselství je to sbírka silně atmosférotvorná. Současně tak navazuje na Goethovy parafráze perské poezie – jemu je sbírka coby „prvnímu evropskému muslimovi“ také věnována. (Goethe studoval islámskou perskou mystickou poezii a své básně jí inspirované vydal poprvé roku 1819 – a o osm let později v rozšířené podobě – pod názvem West-östlicher Divan, Západovýchodní díván.)

Aktualizace přívětivého mezikulturního rozhovoru dvou civilizací vytváří v tomto básnickém ráji paralelní svět smíru a porozumění, jelikož Borzič vybírá působivé kulisy nerozporných historických období: z islámu volí súfijský mysticismus, z křesťanství humanistickou tvář florentské renesance. V této sbírce se filosoficko-umělecko-spirituální směry, tradice islámská a šířeji křesťanská setkávají, inspirují a doplňují, kráčejí pokojně vedle sebe: jsou komplementární jako odraz v zrcadlení svého předobrazu. Pradávný symbol zrcadla se ve sbírce objevuje ve všemožných dalších podobách: vesmír zrcadlí boha, muž ženu, východ západ, duše tělo, člověk zrcadlí Boha, jenž ho stvořil k obrazu svému. Univerzální lidství a stejně univerzální božství jsou si ale v této knize velmi blízké.

Lyrický subjekt stojí v pozadí, převtělen do historických postav: Lorenza a Cosima Medicejských, Michelangela, Botticelliho, Leonarda, Al Ghazáliho, Rúmího a dalších. Poměrně výrazná je role Danta a Ibn al Arabího coby reprezentantů určitých myšlenkových i uměleckých prototypů. Spolu s nimi se tu odrážejí také jejich lásky: oslnivá a nedostižná Beatrice či islámská intelektuálka Nizám. Žádná z těchto postav však není sledována dokumentárně, jsou to lidé z masa a kostí a jsou si velmi podobní, nehledě na svou vzdálenost od rovníku.

Divoké zanícení pro věc a s vášní realizované básnické gesto, které je Borzičovi vlastní, se tedy v této knize přetavuje v omamné imaginativní obrazy pro všechny smysly, založené na životních příbězích reálných umělců a myslitelů či legendách o nich. Za každým z nich stojí nějaká, byť alegorická, forma lásky, milostného vztahu, vášně pro člověka, okouzlení ideou či ztělesněním božství: ty také vedou k dialogičností básnických textů. V mnohohlasí, které nestraší, ale ani nekonejší – pouze prostředkuje nadýchanou krásu a vzdušnou harmonii – má velký prostor erotično. Paradoxně ale ubylo zdobné ornamentálnosti a dekorování: evokativní jsou samy situace a figury, jež jsou do veršů vrhány, ne jen bohatý obrazivě-melodický tok. Tázavá oslovení a úvodní rétorické otázky, kterými se mluvčí básní obracejí k partnerům v rozhovoru, čtenářům, tvoří rámec, v němž se dobře orientuje. Pokud by se to přesto nedařilo, je k překvapivě k dispozici rozsáhlá autorská závěrečná výkladová esej.

Nehledě na reakci na aktuální celospolečenské dění jsou ale Západo-východní zrcadla především básnickou sbírkou o vřelé lásce, důvěrnosti a intimitě, o silném přátelství, úctě, obdivu a oddanosti, o pevné víře v boha i současné pokoře vůči vědění. Vyprávění pohádkově laděných básnických příběhů Šeherezádiným jazykem dává vyniknout tajemství, skrytému za prostotou uchvacujícími obrázky z někdejších tvarů života. S destruktivním strachem z cizího, vedoucím k násilí a netoleranci, se tu nebojuje – je vytlačen. Jeho ignorováním se vytrácí nebezpečí, které přináší. Tato básnická sbírka dobré vůle a účastenství, výzvy k akceptaci a toleranci, je originálním příspěvkem k sugestibilní, ba hojivé funkci básnického slova, které může mít moc měnit svět, pokud se v ně věří. Adam Borzič se posunul od protoverze básnické angažovanosti, za jejíhož představitele byl považován svou prvotinou, k její účinnější, velkorysejší a rafinovanější podobě.

Autorka je básnířka, editorka, kritička.

Adam Borzič: Západo-východní zrcadla. Malvern, Praha 2018, 144, stran, doporučená cena 220 korun.

Poznámka redakce: v souladu s knihou končí v textu, který ve videu běží za autorem, sedmý verš slovy: „… zda jsem skutečně žil“, zatímco básník na videu říká „…zda jsem skutečně byl“; tuto různost bereme jako autorskou „korekturu“ při čtení textu.

Adam Borzič (*1978), básník, publicista a šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía (spolu s Kamilem Bouškou a Petrem Řehákem), s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v Evropě (Malvern, 2013), za kterou byl v roce 2014 nominován na Magnesii Literu, Orfické linie (Malvern, 2015) a Západo-východní zrcadla (Malvern, 2018). Ukázky z jeho poezie byly přeloženy do řady evropských jazyků. Vedle literatury se zabývá psychoterapií a spiritualitou. Spolu s Olgou Pavlovou a Ondřejem Slačálkem je spoluautorem monografie Proroci post-utopického radikalismu: Alexandr Dugin a Hakim Bey (Vyšehrad, 2018). Adam Borzič je chorvatského a českého původu, vystudoval teologii na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Obal sbírky Západovýchodní zrcadla Adama Borziče, repro: Artzóna

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma

Střih a postprodukce: Ondřej Mazura