Sami můžete pátrat, co se to vlastně stalo

Podstata imerzivního žánru tkví v zásadním zrušení hranice mezi tvůrci a publikem. Představení divákům umožňují, ba přímo od nich vyžadují vnořit se do děje, stát se jeho součástí a být aktivními spolutvůrci výsledné atmosféry i možných významů a interpretací. Diváci se v podstatě stávají účastníky společenské hry, svého druhu reality show. Svůj zážitek ani nemusí vnímat jako primárně divadelní.

Spolek Pomezí je jediné divadelní sdružení, které se imerzivnímu divadlu v ČR nyní věnuje soustavně – i tak je to teprve otázka zhruba dvou let. Významně na sebe skupina mladých divadelníků v čele s režisérsko-dramaturgickým triem Lukáš Brychta & Kateřina Součková & Štěpán Tretiag upozornila hned prvním projektem, podle jehož názvu, který označoval jednu pohraniční vesnici, se následně i spolek pojmenoval. Ve zhruba třiceti místnostech vybydleného činžovního domu v pražské čtvrti Karlín ožívala prostředí od koloniálu po posed či kino. V nich se odehrávaly střípky příběhů obyvatel vesnice, které si divák, procházející třípatrovým labyrintem, mohl skládat do více či méně související, notně tajuplné mozaiky. Následné Pozvání bylo koncipováno coby zahradní slavnost ve venkovních prostorách usedlosti Mazanka v pražské Libni či v jičínské Valdštejnské lodžii.

Tvůrci Pomezí mají v první řadě dar i schopnost vybrat si a získat pro své projekty prostředí, která sama o sobě disponují atmosférou až magickou. Dům v jabloních se odehrává ve funkcionalistické Winternitzově vile na pražských Malvazinkách, kterou ve třicátých letech minulého století postavil pro rodinu židovského právníka Winternitze architekt Adolf Loos. Už pouhé procházení domem, z jehož prostorných balkónů i velkorysých oken se otevírá nádherný pohled na město i do zahrady, stojí za to.

Vjem je navíc umocněný do detailů pojatou společenskou příležitostí. Diváci jsou od zakoupení vstupenek pasováni do rolí pozvaných účastníků vernisáže uměleckých děl, pořádaných roku 1933 Almou Apfelsteinovou, dcerou majitele vily, a požádáni, aby se dostavili náležitě oděni. Po vstupu do vily se tedy v „kostýmu“ à la třicátá léta stáváte součástí (nejen) scénografie: mísíte se s ostatními, za doprovodu živé klavírní hudby se konverzuje, významně i s přítomnými herci, kteří – od začátku pevně v rolích – diváky vítají, nabízejí drink. Lze se volně toulat vilou, sledovat detaily… Tu vidíme jablka rozsypaná z bedýnek, tu pod umyvadlem v přízemí spící postavu, na stolku je odložený katalog umění z let 1929–1932 – po jeho prolistování třeba zjistíte i jak vypadá ona vzácná plastika, nazvaná Dům v jabloních, která se stane středobodem večera.

Odhalení plastiky mělo totiž být vrcholem dobročinné vernisáže dívčího spolku – jak ovšem vychází záhy najevo, dílo se ztratilo. Dokonalá fasáda příjemné společenské události se rychle hroutí a příběh dostává až detektivní nádech. Která ze čtyř dívek spolku Apaté mohla mít motivaci sošku odcizit či zničit? Nebo to snad byl Almin bratranec z venkova či redaktor Lidových novin a snoubenec další z přítomných dívek? A co podivný sluha Rolo?

Od úvodního projevu v proskleném, nádherně nasvíceném společenském salonu začíná mumraj po celé té podmanivé nemovitosti, rozlehlé balkóny nevyjímaje. Interakce herců, kteří se svižně protahují mezi diváky a mizí hned sem, hned tam, má často charakter hádek, nedořečeností, nahozených a tušených témat. V porůznu kombinovaných párech protagonisté vyjevují vzájemné nevraživosti i narušené vztahy. Refrénovitě se vrací scéna v salonu, časově předcházející vernisáži. Jako kdyby se čas neustále přetáčel dozadu, zmrazení a úvodní výjev se opakoval ve variacích, jež mění a komplikují naši původní perspektivu. Postupně ztemní i optimistická dobová hudba. Mezi řádky probleskují témata politicko-společenská: třídní nerovnost, židovská otázka, sexuální orientace, postavení cizinců/uprchlíků (v tomto případě z řad vzdělané ruské šlechty).

Oproti takovému Pomezí je Dům v jabloních o poznání sevřenějším, uchopitelnějším tvarem, což je dáno i menším prostorem a obsazením. Herci do jednoho bravurně drží své postavy – ať už jde o nešťastnou rebelku, hysterickou krasavici, rozšafného, ješitného redaktora či krajně podezřelého sluhu. Základní konstelaci jejich vztahů pobrat tedy lze. Jinak ovšem příběh i jeho „rozuzlení“ úzce souvisejí se zvolenou formou a ústí do otázky, nakolik lze v různých životních situacích tvrdit, že člověk zná celou pravdu…

Během večera ve Winternitzově vile zkrátka záleží na každém jedinci, jak svou roli pojme a jakou „taktiku“ zvolí. Nakolik bude chtít interagovat s herci, klást jim dotazy a nutit je improvizovat, zda spíše setrvá na jednom místě nebo bude dvě a půl hodiny běhat po strmém schodišti nahoru dolů a všude se zdrží jen pár minut. Je možné chytit se jediné postavy, následovat aktuálně „nejpodezřelejšího“ či spočinout náhodně tam, kde vás to zrovna zaujme. Osobně mám dojem, že metoda, kterou rozvíjela jedna z přišedších diváckých skupinek – tedy rozdělit si postavy a snažit se děj i rozkrytí zápletky obsáhnout v úplnosti – zážitek obere o část kouzla, které tkví právě ve fragmentárnosti, v domýšlení si náznaků. Nicméně je to samozřejmě strategie legitimní. Následné živé a nadšené diskutování, sdílení prožitků a poznatků ve skupině (ale i mezi diváky, kteří se neznají) může být evidentně stejně podstatné a záživné jako představení samo.

P.S. Na detaily je dobré soustředit se i po konci představení – do autobusu směr Anděl si pak můžete odnést jisté indicie o budoucnosti protagonistů…

Záběry z představení Dům v jabloních, foto: archiv Spolu Pomezí

Spolek Pomezí: Dům v jabloních

Režie: Lukáš Brychta, Štěpán Tretiag, dramaturgie: Kateřina Součková, Pavel Gotthard, scéna: Eva Justichová, Natálie Rajnišová, hudební spolupráce: Martin Klusák

Premiéra 11. 4. 2018 ve Winternitzově vile, Praha