… a efekty a ohňostroje! A všeho moc! A senzace!
Vlastním, tedy jsem – čili Faust v novém podání činohry pražského Národního divadla
Fričův Faust na scéně Stavovského divadla v Praze je bezesporu událost. Svou velkolepostí, razancí i sebevědomým uchopením se inscenace zařadí mezi díla, na něž se utváří spousta protichůdných názorů, ale jen těžko někoho nechají lhostejným.
Goethovo básnické drama uvádí pražské Národní divadlo poprvé od roku 1997, kdy tu svou vizi představil Otomar Krejča. Na rozdíl od něj se režisér Jan Frič s kolegy rozhodl popasovat s oběma díly textové předlohy.
Stejně jako Krejča, který si nechal přeložit vlastní inscenační úpravu Fausta svým dramaturgem Karlem Krausem, Frič a dramaturgové Marta Ljubková a Jan Tošovský sáhli po obdobném řešení. O zcela současný překlad – ovšem opět „jednorázový“, tedy jen těch partií, které se inscenují, nikoliv Fausta celého – se postaral básník a překladatel Radek Malý, jenž svou citlivou prací s jazykem v divadelním prostředí zaujal už například v oceňované inscenaci Naivního divadla Liberec Čechy leží u moře, která vznikla na motivy jeho sbírky Moře slané vody. Jeho přebásnění Goetha zachovává krásu vázaného verše, zároveň je zcela srozumitelné a v nejlepším slova smyslu „prosté“, tedy pro divadelní účely ideální.
Už předpremiérová propagace avizovala, že půjde o velkolepé divadlo a energetickou smršť, ve Stavovském divadle dlouho nevídanou. Frič jako by šel spíše „po pocitu“, jeho imaginace je nebojácná, projevuje se především v silných jevištních obrazech a kanonádou asociativních nápadů, které drama propojují se současností. Lehce nemohoucí Bůh na kolečkovém křesle v prologu zřetelně připomíná Stephena Hawkinga (zemřel dva dny před premiérou!). Mefisto Saši Rašilova je zase víc než co jiného svůdný, akční manipulátor, v tom tkví jeho ďábelská podstata. Krom výrazného obočí nepotřebuje vnějších atributů. Rezignovaného Fausta, „starého-mladého“ vědce, zamrzlého mimo svoji dobu, v jakémsi bezčasí, Mefisto pozve na jízdu životem – a to doslova. Z kulisy gotizující pracovny ho vytáhne do opravdového obřího kamionu, který „jezdí“ po otáčivé točně a stává se dominantou scény.
S novou inscenací Fausta přichází Národní divadlo. Goethovu dramatickou báseň o pokušení, kterému jsou lidé každodenně vystaveni, připravil režisér Jan Frič, video: www.ivysilani.cz, foto: Petr Neubert (Národní divadlo) Na Fausta útočí svody zhýralé společnosti – ať už v drogovém doupěti Zlého ducha nebo ve výjevech z Valpuržiny noci. Zmateně se potácí mezi davem „smažek“, které se až netečně pohupují do dunícího techna. Mezi nimi je copatá, klackovitá Markétka Veroniky Lazorčákové zprvu až dětsky naivní bytostí, která Faustovi podléhá v kabině kamionu. Ve vězeňské scéně je už ženou vyzrálou, její utrpení i vzpoura proti Faustovi jdou z hloubi duše, budí dojetí. Není zde ani stopy po předchozí ironii.
Jisté shazování je obecným principem této inscenace, ovšem i Fričova rukopisu obecně. Některé pasáže herci rovnou komentují z perspektivy „dnešního čtení“ – kupříkladu místa, kde by už tradiční představa pekla působila směšně, Rašilov schválně akcentuje záměrně trapným přehráváním klasického pohádkového čerta. Tvůrci soustavně poukazují na to, že leccos z Goethova kanonického monumentu už nejde zahrát vážně, bez „metakomentáře“ – vládne dnes trochu jiná doba, jak říká Mefisto Zlému duchovi, který ho bez kopyt nepozná.
Potud vše víceméně drží. Herci jsou výborní. Fausta, kterého hraje Martin Pechlát, interpretace posouvá k obrazu trochu „nijakého“ člověka, který zmateně vlaje od situace k situaci a postupně ho přerůstá nabytá moc i narůstající ego. Kdo by do toho nepohledného, dlouhovlasého „mimoně“ řekl, že se rychle naučí i zabíjet (ostatně i Markétka tu umírá doslova jeho rukou). Absolutním králem inscenace je ovšem Rašilovův Mefisto – nakažlivě rtuťovitý, akční, proměnlivý. Neustále „produkuje“, ponouká, hraje, užívá si. Jako by i on byl produkt naší doby.
Problémy inscenace přicházejí s proslule „nehratelným“, filozofujícím druhým dílem, v němž Goethe předestírá až jakousi vlastní, obtížně přenositelnou kosmologii. Mefisto Faustovi ukazuje velký svět a Frič tu akcentuje rozpínavost bezbřehého ega (Faustovo až dětinské „Já ale chci!“). Z touhy po poznání se stává hromadění věcí, lidí i zážitků, které vede tak leda ke zmatení jedince: odkud pochází, čemu věří, po čem baží, kam směřuje? Antická Helena, do které se Faust zamiluje (či ji spíš musí „mít“), tu má vizáž pornohvězdy s obřími nafukovacími ňadry a soužití páru i se synem Euforionem sledujeme na videu jako špatnou telenovelu.
J. W. Goethe: Faust, Národní divadlo Praha, režie Jan Frič: Martin Pechlát, Veronika Lazorčáková, foto: Petr Neubert (Národní divadlo) Tvůrci se chtějí dotknout všech podstatných zastavení na Faustově cestě, a tak se skáče z pasáží s teoretizujícími „muzeálními“ básníky (kteří navíc ještě citují myšlenky Antonina Artauda!), k válce v říši Císaře, jemuž Mefisto s Faustem s patřičně tragickými důsledky pomohou „vynalézt“ peníze. Nechybějí ani groteskní scény s bezpohlavním Homunkulem, umělou bytostí, vzpourou člověka proti přirozenosti. Finální zmar (před Faustovou smrtí a nakonec i andělskou spásou) nastává s projektem nahrazení moře pevninou, kterou chce Faust učinit rájem na zemi. Z kamionu jsou ohořelé trosky, mezi kterými se za Faustem plazí Císař na vodítku i oživlé mrtvoly-oběti války, a moderní „otroci“ v reflexních vestách tu budují nový ráj. Na troskách, mezi které se z provaziště spouštějí umělé stromky…
A to je jen zlomek jevištního reje. Dílem je to fascinující, dílem začínají být valící se obrazy, na které je ovšem poněkud obtížné se napojit, úmorné. Záměrné zpodobení postmoderního chaosu, anebo prostě jen chaos? V druhé půli už spíš to druhé, Goethova filozofie se v tom každopádně – a možná nevyhnutelně – ztrácí. Obsah slov je odsunutý do pozadí, jako kdyby šlo spíš o to, jakým neotřelým způsobem jednotlivé výjevy přenést na jeviště, než že by tu byla patrná snaha propojit je nějakou výraznou interpretací. Jako by tvůrci tak trochu vzali vážně slova postavy Starého Goetha: Překotné ať to je! To divák přece vidět chce! A efekty a ohňostroje! A všeho moc! A senzace! Snad akorát ona ničivá, neuspokojitelná touha vlastnit tu coby téma periodicky vystupuje do popředí…
Johann W. Goethe: Faust. Národní divadlo (Praha), premiéra 15. března 2018
Překlad: Radek Malý, režie: Jan Frič, inscenační úprava: Jan Frič, Marta Ljubková, Jan Tošovský, dramaturgie: Marta Ljubková, Jan Tošovský, scéna: Dragan Stojčevski, kostýmy: Linda Boráros, hudba: Jakub Kudláč
