Freudovské hovory a vztahový masakr

Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud a křesťanský spisovatel a esejista C. S. Lewis se ve skutečnosti osobně nikdy nepotkali a nevedli spolu hovor, do něhož je „uvrtal“ americký dramatik Mark St. Germain ve své hře z roku 2010 Poslední sezení u doktora Freuda. Tato hra idejí byla v zahraničí již mnohokrát inscenována. Dramaturgie Divadla v Řeznické tedy vsadila relativně na jistotu, a nejen v tomto ohledu. Jde sice o kus téměř rozhlasově úsporný, ovšem s atraktivními, proslulými historickými postavami. A konečně je zde i vděčné obsazení: Freuda hraje Pavel Rímský, Lewise čím dál obsazovanější Martin Finger, hru s nimi nastudoval převážně televizní a filmový režisér Radim Špaček.

Píše se rok 1939, Freud, již na smrt nemocný, sužovaný bolestivou rakovinou čelisti, pobývá v londýnském exilu. Přichází ho navštívit o více než čtyřicet let mladší Lewis. Pánové se ponoří – na pozadí hluku počínající druhé světové války, která na Londýn zatím doléhá především ve formě krajně znepokojivých rozhlasových zpráv – do disputace o víře, nevíře, Bohu, skepsi, rezignaci, smrti. Freud je tím, kdo nevěří, ale umí naslouchat; Lewis je tím, kdo zastává víru a naději, že pozemským bolestivým bytím lidská existence, život individuality, nekončí nadobro a zcela. Karty jsou tedy rozdány přehledně, ale protože oba muži slují vysokým intelektem, schopností empatie a text je napsán zručně, postoje obou veličin jsou v průběhu dialogu nikoliv relativizovány, nýbrž doplněny o valéry oněch původně – při příchodu Lewise k Freudovi – protikladných názorových barev.

Poslední sezení u doktora Freuda v pražském Divadle v Řeznické čili dialog vedený Pavlem Rímským jako Freudem a Martinem Fingerem jako C. S. Lewisem, foto: Alena Hrbková (Divadlo v Řeznické)

Hra Marka St. Germaina vyžaduje od diváka koncentraci na slovo, nutí ho rychle „odezírat“ významy slov a logických vývodů obou figur, ale inscenace jako celek není žádná intelektuálština – ani textově, ani v podání kolektivu, který pro Řeznickou titul připravil. Naopak, autorův text vykazuje nemalou dávku případnosti a edukativnosti; ano, je poněkud didaktický a Lewis také ještě malinko neodbytný. Rímský s Fingerem hrají uměřeně, bez exprese, pohrávají si se slovy. Rímský staví v dikci Freuda jako zachmuřence, skeptika v každém záchvěvu hlasu, k čemuž má herec značné hlasové dispozice. Finger je položen do konstruktivního „civila“, který však svůj klid velmi rychle ztratí tehdy, když se z ulice ozvou sirény: jde sice o planý letecký poplach, avšak v britském mysliteli ihned vzplanou traumatizující vzpomínky na zážitky z první světové války, v níž bojoval. V tomto okamžiku inscenace dochází k evidentní nelogičnosti, která se vlastně tiše a nenápadněji děje i v jejím průběhu: Freud říká vystrašenému Lewisovi, že on už do sklepa nedojde, protože nemá sílu. Nicméně otec psychoanalýzy v Rímského podání jinak docela svěže chodí pro čaj a vůbec nepohybuje se jako na smrt nemocný. Do této relativní křepkosti sice opakovaně vpadnou ataky bolesti v ústech, které však za chvíli zase přejdou a Freud hovoří jak o závod a v pohybech neochabuje. Jistě, je třeba celou tu situaci chápat v přeneseném slova smyslu, jenže ve výsledku to chtě nechtě posiluje dojem „papírové“ názornosti celého kusu.

Radim Špaček zde jako režisér pracoval oddaně, ve službě textu, žádné extravagance v aranžmá, svícení ani ve scéně, jíž je spolu s dramaturgyní divadla Yvettou Srbovou spoluautorem: dvě židle, stolek s rádiem, pracovní stůl a (samozřejmě!) „psychoanalytická“ pohovka; plus občasná projekce měšťanské pracovny na zadní stěnu. Vše splňuje nejobligátnější představy o Freudově příbytku a hovoru v něm. Inscenace v Řeznické je uměřený, džentlmenský, měšťanský, v ničem neurážející kus. Divák může nabýt pocitu, že se zúčastnil procesu myšlení, ve skutečnosti se zúčastnil zhruba pětasedmdesátiminutové zručné simulace téhož. Což není myšleno jako pejorativní hodnocení, nýbrž prostě coby charakteristika pražského podání Posledního sezení u doktora Freuda a koneckonců i té hry jako takové.

Mark St. Germain, autor hry Poslední sezení u doktora Freuda, foto: Archiv Playbill.com

Nejprve on, potom ona

 Francouzský dramatik, spisovatel, režisér a choreograf Pascal Rambert představil své drama Uzavření lásky (Clôture de l’amour) poprvé v roce 2011 na slavném festivalu v Avignonu (text této hry, stejně jako Posledního sezení u doktora Freuda, vyšel v zemích svého původu i knižně). Rambert ovšem napsal dialog svého druhu, dialog speciálního ražení. Formálně totiž běží o dva monology: nejprve desítky minut mluví muž, on, který se rozchází se svou partnerkou; pak desítky minut hovoří žena, ona reaguje slovy na to, co on pronesl. Je to samozřejmě silně modelová a fiktivní situace, v něčem vlastně obdobná té, kterou u své hry vytvořil Američan St. Germain. Jako se nemohli sejít Freud a Lewis, tak je téměř vyloučená představa, že „ten druhý“ ve vyhrocených okamžicích rozchodu nereaguje desítky minut jediným slovem, nýbrž pouze pohledy, nádechy, výdechy, grimasami či gesty… a to přesto, že člověk někdy na to, co mu říká „ten druhý“, takzvaně jen zírá. Autorovi však tento model umožňuje „nerušeně“ podat pohled jedné strany vztahu a pak strany druhé. Dovolí mu to vedle sebe postavit dvě ucelené osobní pravdy a také samozřejmě vypálit celé artilerie argumentů, podat plošný nálet na „toho druhého“.

Miriam Rahma a Miloš Cihelka v inscenaci hry Uzavření lásky , kterou předvedli v pražském Divadle Na Prádle v rámci produkce Petit Théâtre Français, foto: Josef Chuchma

To klade značné, až mimořádné nároky na herce; ostatně žádá si je i Poslední sezení u doktora Freuda. Hra amerického autora od aktérů požaduje velice přesný timing a vnímání logiky promluv. Rambertův text si nárokuje něco poněkud jiného a režisérsky nejspíš i obtížnějšího – totiž rytmizaci monologu a vyřešení toho, co dělá ten zrovna mlčící partner, jak beze slov snáší nálet „protivníkových“ slov. Nelze než obdivovat odvahu, s níž se do takového úkolu pustili amatéři z francouzsko-českého, v Praze působícího Petit Théâtre Français. V Divadle Na Prádle tento měsíc nasadili dvojí provedení a obsazení – tři představení hraná česky, tři francouzsky. Tato glosa je psána z prvního českého představení, a vlastně se nechce pouštět do tradičního hodnocení, které se patří uplatnit třeba právě u produkce Divadla v Řeznické. Miloš Cihelka, občanským povoláním internetový novinář, a Miriam Rahma, v Česku dlouhodobě žijící Alžířanka zaměstnaná ve Francouzském Lyceu v Praze, zkrátka až hmatatelně naráželi na svoji hereckou výbavu a daný večer, předvedením ještě velmi syrový, neusazený, balancoval mezi inscenací a scénickým čtením. Ale i tak – chce tato glosa poznamenat a zdůraznit – Cihelka & Rahma dokázali chvílemi publiku zprostředkovat razanci, s níž Uzavření lásky uchopuje konec jednoho vztahu, tu bolest, kdy jeden chce onu vazbu přetnout, druhý však nikoliv.

Petit Théâtre Français objevil pro české divadelní prostředí velmi použitelný titul, jenž může být produkčně nenáročný, má divácký potenciál, ale výsledek zásadně odvisí od míry hereckého a režisérského umu, invence a energie, jež do něho budou vloženy. Lze si představit, že tenhle dvojmonolog/dialog by mohl způsobit skutečně intenzivní zásah do divákovy duše, neboť vzájemné zraňování postav Uzavření lásky nemá daleko k vivisekci.

Mark St. Germain: Poslední sezení u doktora Freuda, Divadlo v Řeznické, premiéra 9. března 2018
Překlad: Jitka Sloupová, dramaturgie: Yvetta Srbová, režie: Radim Špaček

Pascal Rambert: Uzavření lásky, Petit Théâtre Français v Divadle Na Prádle, premiéra 12. března 2018
Překlad: Jaromír Janeček, režie: Sophie Knittl