Vždycky je něco za něco

Pro představu. Divadelní kritik Richard Erml v týdeníku Reflex označil svoji recenzi za varování: „Jediný důvod, proč nevynechat poslední inscenaci Palmovky, jsou herci,“ píše Erml a jmenovitě chválí Jana Vlasáka, Jana Teplého a Terezu Dočkalovou. Jinak „to ostatní se stává režisérovým kolotočem efektních atrakcí, často s prošlou záruční dobou“. Kritik Vladimír Mikulka v internetovém blogu Nadivadlo pro změnu krátce po zhlédnutí Něco za něco napsal: „…polský režisér předvedl Pod Palmovkou přesně to, čeho se doma stále nedostává, vzdor všem německým a poslední dobou i polským inspiracím: schopnost interpretovat klasiku prostřednictvím výrazných, nepopisných obrazů. A také doplnit vypjatou výtvarnou i hudební stylizaci adekvátním herectvím. Výsledkem je inscenace, jejíž poetika nemusí být každému po chuti (za sebe dodávám, že mně je). Bezpečně se však vyhýbá, ať už v legrační či tragické poloze, oné – s odpuštěním – upatlanosti, která se zdá být v domácích shakespearovských či jiných klasických titulech téměř povinná. Klata drží dění na hranici surové hry o moci a záměrně trapné grotesky, přičemž vše nezadržitelně vede k paradoxnímu finále.“

Obdobné názorové rozevření podle mě nastane i u „neprofesionálních“ diváků, při následujících reprízách této inscenace, tedy až se „odplaví“ všichni ti, kteří v hlavním městě chodí do divadel z více či méně profesních důvodů. Pak bude Klatova inscenace plně dána všanc běžným návštěvníkům, jejichž prací není veřejně a pokud možno fundovaně publikovat svůj dojem z viděného. Jiná pravda, než je pravda recenzentů, se tudíž vyjeví v následujících týdnech a měsících (nejbližší reprízy jsou připraveny na 20. a 26. února).

Publikum je konfrontováno s inscenací, která je hodně nahlas. Doslova i v přeneseném slova smyslu. Klata je v programu kromě režie a úpravy podepsán také pod výběr hudby, a není to žádné puntičkářství ve výčtu funkcí. Hudební složka je neodmyslitelnou součástí tohoto nastudování: režisér ji nechává pouštět hodně hlasitě, s téměř koncertní intenzitou, vesměs jde o elektronický, výrazný, dobově příznačný pop (Unkle, Björk apod.). Hudba zde zastává dvojí úlohu: jednak umocňuje animální složku v jednání postav, jednak děj Shakespearovy komedie, která Pod Palmovkou komedií vlastně ani není, zpřítomňuje našim časům. V tomto duchu i pohybově vedl herce polský choreograf Maćko Prusak. Soubor libeňského divadla hraje na náznakové, víceméně otevřené scéně navržené Justynou Łagowskou; scénografka (a kostymérka i světelná designérka v jednom, pokud jsem to dobře pochopil z údajů k titulu) rozmývá vizuální hranice mezi raným novověkem, kdy se děj „primárně“ odehrává, a současností.

Polský tvůrčí tým v čele s Klatou tím dociluje efektu dotýkavé, v dobrém slova smyslu dotěrné dekadence. Konání postav je samozřejmě zasazeno do zcela jiných časů, než jsou ty naše: vídeňský arcivévoda Vincentio veřejně vyhlásí, že kvůli diplomatické misi opustí město, ve skutečnosti v něm tajně zůstane a v převleku za mnicha pozoruje konání mladšího šlechtice Angela, jehož v době nepřítomnosti určil svým zástupcem. Angelo počne ve Vídni nastolovat vládu tvrdé ruky… Jistě to není námět z jedenadvacátého století, ale co jím v klasické dramatické literatuře vlastně je? Hrát klasiky, Shakespeara nevyjímaje, je víc tvrdý oříšek, než jistota – pokud tedy inscenace nemá být edukativní a povinně kulturní dávkou. Jan Klata se vydal riskantní cestou uchování některých vizuálních znaků raného novověku, které propojil s obrazy postavenými na hypnotizujících, repetitivních rytmech (kvalitní) elektronické pop music a vůbec na senzitivitě, kterou získal až člověk postmoderní doby s její tekutostí a bezbožnou hédoničností. Dojem z inscenace Něco za něco je překvapující: hledíme na něco velmi umělého, profánně rituálního, ale zároveň emocionálně vyhroceného, co k nám vysílá emoce a vztahové vzorce, jimž můžeme dobře rozumět.

Pod Palmovkou je divák vystaven expresivnímu gestu, které mu samozřejmě nemusí konvenovat, jak bylo patrné i na představení, jehož jsem se zúčastnil. Jeden známý pražský chirurg, poměrně častý návštěvník kulturních akcí, opustil své místo i s doprovodem před koncem dvouhodinové inscenace hrané v jednom zátahu. Absence přestávky má svůj důvod: zcela by se tím přetrhla energie onoho rituálu. Na rozdíl od Richarda Ermla si tedy zdaleka nemyslím, že jediným důvodem k návštěvě tohoto kusu v libeňském divadle jsou výkony herců, avšak ty výkony skutečně nelze nezmínit a nevyzdvihnout. Zejména v kontextu toho, co ve stáncích typu Palmovka můžeme vidět v běžné produkci nejen klasických her, kdy si říkáme, že výkony byly tu lepší, tu horší, ale pohybujeme se přitom v koridoru jisté prostřednosti. Kdežto Jan Klata vybudil zúčastněné herce k výrazně konturovaným kreacím, aniž by se tu předváděl hrubý naturalismus. Když například Angelo si zezadu sexuálně „vezme“ v pranýři uvězněnou svou někdejší snoubenku Marianu a po celou jednu píseň, několik minut, do ženy mechanicky přiráží, není to perverze fyzická, nýbrž psychická a morální; je to obraz moci jednoho nad druhým. Inscenace Něco za něco se v současném kontextu pražských středně velkých kamenných scén stává jistým referenčním bodem či nastaveným zrcadlem v tom, kam se dá ve výrazu zajít, jak drze, ale promyšleně naložit s klasickou látkou.

Když Daniel Špinar před lety s obdobnou energií inscenoval a expresivně uchopil Vojcka v pražském Divadle na Vinohradech, inscenace sice vyhrála u kritiky, ale prohrála u publika, které tam vyžaduje realisticky měšťanské kusy. Bude zajímavé sledovat, kam se s Klatovým Něco za něco dostane Palmovka. Zda u „svého“ obecenstva, jakkoliv asi není tak vyhroceně konzervativní jako to vinohradské, obstojí. Neboť Palmovka v povědomí a v očekáváních přece jen není – když zůstaneme v Praze – něco jako Zábradlí nebo Studio Hrdinů.

Režisér Jan Klata při čtené zkoušce hry Něco za něco v pražském Divadle pod Palmovkou, foto: Martin Špelda (DPP)