Kafkova opice to všechno přežije
V pražském Studiu Hrdinů uvádějí inscenaci dle povídky Franze Kafky Zpráva pro jistou Akademii. Je na co se dívat, Zuzana Stivínová výborně hraje, ale přesto je ona inscenace dost „o ničem“.
Scénické uchopení povídky Franze Kafky Zpráva pro jistou Akademii (někdy se v češtině ta akademie píše s malým „a“, jindy s velkým „A“) bylo možné spatřit v Praze už dříve než nyní, kdy divadelní adaptaci pod názvem Zpráva pro akademii uvádí ve Veletržním paláci Studio Hrdinů. V roce 2002 nastudovalo Národní divadlo komorní operu Jana Klusáka Zpráva pro akademii, v roce 2015 při Pražském Quadriennale scénografie a divadelního prostoru byla v české metropoli představena hybridní instalace s živou akcí Zpráva pro jistou akademii, kterou připravili studenti Fakulty scénografie z Estonské akademie umění. Adaptace ve Studiu Hrdinů připravená německou, v ČR soustavně pracující režisérkou Katharinou Schmitt, poetikou zapadá do převažující výrazové linie této scény; ostatně Schmitt je její kmenovou režisérkou.
Studio Hrdinů, Praha Zpráva pro Akademii. Na motivy Franze Kafky v režii Kathariny Schmitt hrají Zuzana Stivínová a Ivan Lupták, foto: Peter Fabo, Studio HrdinůInscenace se odehrává na dvou místech podzemí Veletržního paláce: nejprve v předsálí, do něhož byly situovány již některé předchozí tituly Studia Hrdinů, například Mlčky křičet či Mileniny recepty, anebo také jedna z částí adaptace původně filmové předlohy Jana Němce a Ester Krumbachové O slavnosti a hostech. Tu rovněž režírovala Schmitt. Takže u Zprávy pro akademii použila obdobný princip. První, „předsálová“ část je několikaminutové intro, kdy se na vysoký obdélníkový objekt zakrytý světlou látkou promítne video s promluvou divně vystrojené ženy. Poté látka náhle spadne k zemi a zjeví se klec, v níž sedí černá figurína gorily a téměř nahý herec, Ivan Lupták, který se beze slova pozvolna počne oblékat. Když to dokoná, vyzve publikum, zda by někdo nechtěl přijít ke kleci a do klece. Přihlásí se mladá žena v tmavém oblečení; ihned je jasné, že je to domluvené, že její angažmá je součástí inscenace. Žena se ocitne v kleci, muž mimo ni. A pozve diváky do dalšího, hlavního sálu.
Ústřední prostor Studia Hrdinů působí tentokrát impozantně: jeviště je obestoupeno a vymezeno svítícími (LED pásy) svislicemi směřujícími od vysokého stropu k zemi, vytváří to dojem téměř katedrály. Jedna z těch svislic nesvítí – to je železná tyč, na níž, vyjeví se vzápětí, šplhá, visí a provádí akrobatické cviky druhá z postav inscenace, kdysi opice, nyní bytost daleko spíše člověčí, v podání Zuzany Stivínové. Hned dodejme, že pohybový a mimický výkon Stivínové je udivující a dá se označit za hlavní klad inscenace – spolu s výtvarným řešením scény a s hudebním podkresem. Když diváci do této „katedrály“ vstupují, jsou konfrontováni se sugestivním obrazem, kdy ona bytost, pokrytá holicí pěnou a plující v mlze/kouři, se důkladně holí, zbavuje se své opičí minulosti. Muž, jenž bytost před diváky (pomyslně členy oné akademie) uvádí a má funkci – jako v Kafkově povídce – impresária, pomáhá oné bytosti zbavit se ochlupení, být člověkem. První minuty tohoto aktu a celého aranžmá a scénického uspořádání jsou podmanivé a dávají pocítit nezastupitelnost divadelního umění a „živých obrazů“.
Avšak úvodní náboj slábne – jakmile první divácké ohromení a okouzlení zevšední a má nastat pohyb a vývoj významů. Postupně se z dialogu impresária a bytosti stává více pohybové cvičení než příběh o hranici mezi lidskostí a animalitou, neboť obrazy se vyprazdňují – nejsou taženy srozumitelným a nosným rozvíjením tématu. Ani výtvarně už nejsme překvapováni. Projevuje se tu, tedy alespoň pro mě, stará bolest Studia Hrdinů: důraz na výtvarnou složku a na postup, který by se snad dal označit za expresivní minimalismus. Expresivní ve vizualitě a často i ve výrazu, minimalistický ve sdělení.
Studio Hrdinů, Praha Zpráva pro Akademii. Na motivy Franze Kafky v režii Kathariny Schmitt hrají Zuzana Stivínová a Ivan Lupták, foto: Peter Fabo, Studio Hrdinů
Proč je impresário na počátku inscenace téměř nahý v kleci a vymaní se z ní tím, že tam vláká jiného člověka? Proč ta žena v tmavém pak za mřížemi sedí i po skončení představení, jak ji mohou spatřit odcházející diváci? Proč na konci inscenace bytost, která si prošla cestou k lidství, shlíží seshora na tyči směrem dolů, kde leží – asi mrtvý – impresário? Máme tomu rozumět tak, že zvířata tady byla a budou, kdežto člověk je na Zemi jen „na skok“? Těžko domýšlet.
Jistě, těžko domýšlet i Kafkův výchozí text; ostatně kdyby tomu tak nebylo, neexistovalo by tolik intepretací jeho děl. Ale když si Zprávu pro jistou Akademii přečtete, jímá vás, jako u Kafky prakticky vždy, ten zvláštně vzrušující zážitek: text je velmi konkrétní, přitom však dokonale unikavý, respektive neuchopitelný jednou provždy. Ostatně jak to napsal germanista Kurt Krolop: „Jediný možný způsob, jak se Kafkovi přiblížit – a taky jediná možná interpretace – je brát jeho slova a obrazy doslova, trvat na všech – i těch nejneproniknutelnějších – detailech, gestech, zapomenout, že jsou tu prý jen proto, aby se tak vyslovilo (oklikou) něco nevyslovitelného.“ Jenže inscenace ve Studiu Hrdinů spoléhá na evokování nevyslovitelného právě onou oklikou, a tou oklikou je tělesnost. Ta se sice jeví být velmi konkrétní, ale ona je velmi konkrétní v projevu, daleko méně však v označení, v pojmenování, které má přinést sdělení.
Studio Hrdinů, Praha – Franz Kafka: Zpráva pro akademii. Premiéra 22. února 2018.
Překlad: Vladimír Kafka, adaptace: Katharina Schmitt, Jakub Režný, režie: Katharina Schmitt, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Patricia Talacko, hudba: Nick Gill, video a foto: Peter Fabo, hrají: Zuzana Stivínová, Ivan Lupták.