Soumrak království snů a šílenství?

Takahatova kariéra stála sice poněkud ve stínu slavnějšího Hajaa Mijazakiho (*1941), ale pořád to byl důležitý pilíř, jehož ztráta bude pro další chod jmenované společnosti bolestná. A studio Ghibli je japonská animační legenda. Filmy této společnosti pravidelně pronikají na čelní místa žebříčků návštěvnosti japonských filmů, která jinak okupují většinou jen prověřené popkulturní franšízy jako Pokémon, robotická kočka Doraemon nebo amatérský vyšetřovatel uvězněný v dětském těle Detektiv Conan.

Filmy od Ghibli jsou mnohem ambicióznější. Studio netočí seriály, nýbrž výhradně unikátní projekty většinou s pohádkovými, dobrodružnými nebo sci-fi náměty. Takahatův Hrob světlušek, pojednávající o dvou dětech živořících ve zbídačeném Japonsku na konci druhé světové války, anebo Mijazakiho úvaha o vztahu lidí k životnímu prostředí a přírodním božstvům Princezna Mononoke, to jsou díla uznávaná po celém světě. Často slouží jako doklad toho, že animované filmy rozhodně nemusejí být jen pro děti.

Jenže studio Ghibli se postupně stalo výrazně závislým na Mijazakiho osobě. Jenže tento filmař posledních dvacet let po každém svém novém díle ohlašuje, že s uměleckou dráhou končí a odchází do důchodu. Naštěstí se stejnou pravidelností se ze svého odpočinku vrací k novým projektům – momentálně je to chystaná adaptace románu Jošino Genzabura Jak žiješ? Vypráví o patnáctiletém sirotkovi Kopelovi a má mít premiéru roku 2020. Mijazaki na ní prý pracuje společně se svým vnukem pro případ, že by se mistr nedožil konce natáčení.

„Budoucnost je jasná: studio se rozpadne,“ říká Mijazaki v jedné scéně dokumentárního filmu z roku 2013 Království snů a šílenství. Studio Ghibli v té době připravovalo hned dva nové filmy, které měly mít premiéru současně – Mijazakiho Zvedá se vítr a Takahatův Příběh o princezně Kaguje. Dokument však ukazuje pouze činorodou aktivitu kolem výroby a propagace Mijazakiho filmu. Takahata mezitím točil svůj film v jiné budově patřící studiu, kam dokumentaristický štáb neměl přístup.

Členové týmu Ghibli se o Paku-sanovi, jak zněla Takahatova neformální přezdívka, vyjadřují se směsicí uznání a výhrad. „Takahata nikdy nedodržel deadline ani rozpočet,“ říká netrpělivý producent Tošio Suzuki. Všichni se však shodnou na tom, že bez Takahaty by studio Ghibli nikdy nevzniklo – právě on objevil Hajaa Mijazakiho nebo skvělého skladatele filmové hudby Joe Hisaišiho a dal dohromady sehraný tým, který vytvořil jedinečnou image společnosti.

Platí ovšem, že epicentrem studia je po celou dobu jeho existence Hajao Mijazaki. Právě on vytvořil největší hity jako Můj soused Totoro, Princezna Mononoke nebo Cesta do fantazie. Takahata naproti tomu vytvářel čím dál osobitější projekty, v nichž se nakonec vzdálil i od běžného kresebného stylu spojovaného s anime – film Mí sousedé Jamadovi je kreslený jako karikatura, jeho poslední snímek Příběh o princezně Kaguje odkazuje na tradiční japonské výtvarné umění.

Dokument Království snů a šílenství ukazuje studio Ghibli skutečně jako dílnu, kde se všechno točí kolem jediné osobnosti. Disciplinovaný pracant a puntičkářský perfekcionista Mijazaki svým způsobem ztělesňuje ducha moderního Japonska, které si přesně těchto vlastností cení nejvíce. Zároveň o něm řadoví animátoři říkají, že je nebezpečné se před ním příliš otevírat, protože dokáže proměnit energii ostatních ve svou vlastní. Ukazují tak odvrácenou tvář společnosti, která se navenek tváří bezmála jako rodinný podnik založený na dlouholetých přátelských vztazích.

Není divu, že od Mijazakiho osobnosti také studio Ghibli vždycky odvozovalo svou identitu. Společnost průběžně dávala příležitosti i dalším filmařům, zpravidla to však byli tvůrci, kteří začínali v Ghibli coby pomocní režiséři nebo animátoři. Několik projektů ve studiu vytvořil například Mijazakiho syn Goro. Také on krátce vystupuje v Království snů a šílenství a jeho chování leccos vypovídá o tom, jak to ve společnosti chodí. Goro ve filmu říká, že nikdy nechtěl pracovat v animačním průmyslu, že se do něj dostal řízením osudu a že ho natáčení animovaných filmů nijak netěší. Producent Suzuki mu následně vysvětlí, že ani Mijazaki, ani Takahata nedělají své poslední projekty s velkým nadšením, ale že na tom příliš nezáleží.

V posledních letech se další perspektivní osobností stal režisér Hiromasa Jonebajaši. V roce 2015 nicméně ze studia zběhl a svůj nový film Mary a květina čarodějnice natočil v nově vzniklé společnosti Ponoc, kterou založilo několik bývalých zaměstnanců právě studia Ghibli v čele s producentem Jošiakim Nišimurou. Ponoc vzniklo v roce 2015, krátce poté, co Ghibli ohlásilo, že končí s produkcí vlastních filmů. Což je tvrzení, které následně porušilo – ovšem pouze proto, že mistr Mijazaki ohlásil další návrat z důchodu. Mary a květina čarodějnice byla přitom často kritizována jako film, který kopíruje styl studia Ghibli, avšak chybí mu přesvědčivost nejsilnějších Mijazakiho a Takahatových děl.

Všechno tak nasvědčuje tomu, že sledujeme zatím velmi pozvolný, ale svým způsobem neodvratný soumrak nejen Mijazakiho a Takahatovy kariéry a možná i soumrak nejen „jejich“ studia Ghibli. S nimi jako by mizel celý alternativní pohled na celou japonskou populární animaci. Pohled, který byl velmi idealistický a od animované kinematografie si sliboval možnost vyprávět osobité a velké příběhy dotýkající se důležitých a hlubokých témat způsobem, jaký v hraném filmu není možný.