Vegetarián v masokombinátu a jiné šílenosti v českých devadesátých letech
V druhém románu Jakuba Dotlačila student bohemistiky nastupuje na brigádu do masokombinátu, který spoluvlastní jeho strýc. Kromě náročné manuální práce se musí potýkat s hrozbou nemoci šílených krav či s vytunelovanými Oxfordskými fondy. Píše se rok 1997.
Před pěti lety debutoval Jakub Dotlačil (* 1979) knihou Jiné životy Hynka Harra, solidně odvyprávěným románem zasazeným do šedesátých let 19. století. Kniha nevzbudila ohlas, jaký by si zasloužila; Petr Nagy v recenzi pro iLiteraturu.cz trefně poznamenal, že je to především kvůli tomu, že podobně situovaný byl i u kritiky velmi úspěšný Mlýn na mumie Petra Stančíka, jenž vyšel krátce předtím. Přesto bylo patrné, že Dotlačil je literárním příslibem. I v nynějším románu Až zhasneme se tento autor ohlíží do minulosti, tentokrát mnohem méně vzdálené.
Příběh, jehož protagonistou je třiadvacetiletý student bohemistiky Jan, je situován do severních Čech roku 1997 (tuto lokalitu si v poslední době nadmíru oblíbili tvůrci seriálů, nyní se zdá, že i literáti). Jan, který kvůli příhodě z dětství není s to pozřít maso, nastupuje na letní brigádu do masokombinátu Maso Argés, jehož spolumajitelem a ředitelem je Janův strýc. Přestože mu strýc slíbí práci v kanceláři a vyptává se ho, zda umí používat softwary „T602 a Calc602“, Jan začne u lepení cedulek, aby si následně „polepšil“ a byl přeložen k práci u kutru, tedy u stroje na mělnění materiálu. A to je pouhý začátek nesnází, jimž musí čelit.
Jakub Dotlačil, foto: archiv autora
Jan žije s matkou, která sotva vyjde s penězi a jež si s bratrem, bohatým podnikatelem, nerozumí. Rozhádali se kvůli zděděnému bytu, jejž si strýc nárokoval, ačkoliv, jak tvrdila Janova matka, „jako ředitel si za měsíc vydělá víc než ona za rok“. Po dlouhé době se sourozenci sejdou a podnikatel sestře nabídne, že byt odkoupí. Nabízí dvě stě padesát tisíc v hotovosti a dvě stě padesát tisíc v akciích firmy Maso Argés. Ta se však musí potýkat s podezřením, že do Česka zatáhla chorobu BSE, čili nemoc šílených krav. A později začne vyplouvat na povrch její možné zapojení do vytunelování Oxfordských fondů (ty jsou, na rozdíl od mnoha dobových reálií zachycených v knize, fiktivní; přestože se nabízí paralela k Harvardským fondům, Dotlačil v rozhovoru pro Literární noviny, přiznal, že jejich předobrazem byly vytunelované CS fondy).
Machinacím kolem strýcovy firmy se vypravěč pokouší přijít na kloub. Nejprve se strachuje v souvislosti s BSE, později je do záležitostí masokombinátu zatažen ještě více. Jeho matka už totiž začíná plánovat, jak její akcie nabudou na objemu a hodnotě, a ona za ně koupí velký dům. Do toho Jan pravidelně vyráží se svými přáteli Nikim a Lukášem, příležitostně se setkává s bývalou láskou Karolínou a úzkostlivě střeží příznaky nemoci melanoglossie, kvůli níž mu černá jazyk a musí se cpát hromadami prášků, jež mu opatřuje kamarád Lukáš.
Román je nabitý událostmi a díky tomu se výborně čte. Dotlačil vypráví poutavě, svižně i vtipně. Místy může mít čtenář pocit, že se setkává s podobně naladěným vypravěčem, jakého použil ve svém výborném letošním debutu Pohyby ledu pod pseudonymem skrytý autor A. Gravensteen. Při Janově první směně v masokombinátu například čteme: „Hlavně nebýt netrpělivý, říkal jsem si. Zkusím co nejdéle nesledovat čas, abych byl nakonec sám mile překvapen, jak krátká doba mě dělí od oběda. Uběhla hodina. Potom hodina a půl. Když jsem se v deset poprvé podíval na hodiny, bylo tři čtvrtě na osm.“ Jan se z nepříjemných situací často dostává tak, že nic nedělá, případně pouze pokrčí rameny. Snad i proto, že je „pouhým“ studentem humanistického oboru, což byli vesměs lidé, kteří v líčené době (a možná i dnes) hráli druhé housle, zatímco prst na tepu doby drželi lidé jako třeba Janův strýc.
Záložka knihy s fotografií autora a základními údaji o něm, foto: Host
Na druhou stranu hlavní hrdina při putování po příběhu, který vypráví z časového odstupu, někdy až příliš drží čtenáře za ruku. Dobře ví, jak to celé dopadlo a v zájmu čtivosti rezignuje na hlubší ponor. Nicméně zachytit dobový kolorit se Dotlačilovi podařilo velmi dobře, svědomitě vystavěl devadesátkové kulisy. Jan kupříkladu vzpomíná na demonstraci, jež probíhala rok po listopadovém převratu. Přímo před demonstrujícími uvažují policisté nad tím, zda se lidé mohou srocovat a zda by náhodou nebylo příznakem diktatury, kdyby organizátoři museli tu akci hlásit dopředu. Janovo rande s Karolínou se promění v dívčin pokus vzít bývalého přítele pod svá křídla v pyramidovém schématu při prodeji výrobků Herbalife. V továrně se musí Jan konfrontovat s konspiračními interpretacemi sedmnáctého listopadu, podle nichž byla Charta 77 zednářskou lóží. Jan také začne v jednu chvíli uvažovat o slavném výroku Václava Havla „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Dojde k následujícímu: „Havlova věta byl první záblesk mnohosti, jež následovala. Ta věta oznamovala, že komunisty nikdo nezakáže. Byl to příslib porna a liberalismu a anarchie a Orlíku a Pro pocit jistoty a doktora Benwaye […] a všeho, co se najednou bude moct.“.
Je to sice vývod poněkud vachrlatý, ale může ponouknout k tomu, abychom nad ním uvažovali a postavili se k němu. Stejně tak nás nemusí nechat netečnými to, jaký dobový obraz před námi v románu Až zhasneme celkově vyvstává. V devadesátkách se, zdá se, skrývá více literárního potenciálu, než v dneska již literárně silně vytěžených dobách minulého režimu.
Autor je literární recenzent.
Obálka Dotlačilovy knihy, repro: Host
Jakub Dotlačil: Až zhasneme. Host, Brno 2019, 295 stran, doporučená cena 329 korun.
