Konec rock ’n’ rollu
Rock’n’roll měl být jen krátkou epizodou – pubertálním výkřikem, co brzy utichne. Jenže přišla šedesátá léta. Kapely nahradily sólové hvězdy, teenageři ovládli trh a do šumu slaďáků vtrhl nový hlas: kolektivní, autorský, nespoutaný. Hudba už nebyla jen produkt, ale výpověď generace.
Sám jsi nic, ale celek zmůže víc – to je asi nejlepší charakteristika toho, jak se fungování interpreta rockové hudby proměnilo vstupem z padesátých do šedesátých let. Ustanovil se totiž status kapely jako celku, už nikoliv s vyčnívajícím zpěvákem, ale s rovnoměrnou váhou všech zúčastněných hudebníků, kteří si své písně nejen interpretují ale také sami skládají. Hlavní vliv na změnu stylu, tvůrčího postupu a obsazení rock ’n’ rollových bandů měli samozřejmě Beatles.
Když se kohokoli zeptáte, jestli zná jméno Elvise Presleyho, je velká pravděpodobnost, že nedostanete žádnou zápornou odpověď. Když se však zeptáte na jména muzikantů z jeho kapely, kromě vyložených odborníků nebo pamětníků vám otázku nikdo nezodpoví. Tehdy ve druhé polovině padesátých let se to tak nosilo – v záři reflektorů stál zpěvák coby samostatná jednotka, pak dlouho nic a až někde vzadu ve stínu hrála jeho doprovodná kapela. Navíc interpret – hvězda – ani mnohdy nebyl tvůrcem toho, co zpívá. Tento stav se měl během pár let rázně změnit.
Ke konci páté dekády se divoký rock ’n’ roll dostal poněkud do ústraní. Této situace trh využil a snažil se styl prodat v jakési náhražkové, komerčně výhodnější formě.
Americký televizní program Bandstand přičísl kdysi rebelantskou hudbu do způsobně uhlazené, ale značně bezzubé podoby a narychlo vyrobené hvězdičky Fabiana nebo Frankieho Avalona si dodatečně vysloužily pramálo lichotivé označení ‚schlock-rock‘.
Lubomír Dorůžka, sleevnote 2×10 z Albionu
Písničky těmto vypulírovaným elegánům psaly („šily na míru“) producentské týmy, jejichž jedinou starostí bylo, aby se dokázaly trefit do vkusu teenagerů – tedy své největší kupní síly. A přitom ještě před pár lety byl „teenager nechtěným artiklem. Nikdo v té době nevěděl, že právě v tomto případě jde o velký trh budoucnosti. Všichni v nich viděli jen zdroj problémů, takže je chtěli dostat pod svou kontrolu…“ (Frank Zappa).
Už jsme si řekli, že rock ’n’ roll a bohužel i jeho vyžvatlaná forma měly výhodu v tom, že se v padesátých letech koupěschopnost obyvatelstva Ameriky mohutně zvýšila. Desky si mohla dovolit kupovat i mládež, která toto samozřejmě činila s nebývalou ochotou (a činí tak dodnes), příjmy z prodeje desek se v roce 1954 pohybovaly okolo 213 miliónů dolarů, o pět let později už to bylo 603 miliónů. A tak se vesele vyrábělo a kupovalo, přičemž samozřejmě vznikala spousta šuntu.
Pro samotný rock ’n’ roll nekončila 50. léta vpravdě šťastně – díky několika úmrtím (B. Holly, R. Valens, E. Cochran), problémům se zákonem (J. Lee Lewis), pobytem přímo v kriminále (Ch. Berry) a odchodům Little Richarda za kazatelský stolec a E. Presleyho na vojnu do Německa, se styl na čas (1959–1962) octl v jakémsi vzduchoprázdnu, což jeho kritici jistě přivítali. Navíc, když se jeho otěží chopili výše zmínění „jako-rockeři“, správně reklamkově vytlemení hoši v nažehlených kvádrech.
Elvise vyřadila ze hry armáda a jeho chuligánští vrstevníci byli veřejně zneuctěni a nasupeně se hrbili ve své divoké minulosti. Jejich místa zaujala daleko méně rozvratná rasa mladých showmanů – nudní zpěváci sentimentálních slaďáků s dolíčky na bradě a smutnýma psíma očima, kteří donekonečna zpívali o svých pocitech z nesmrtelné lásky k nějaké nasupené harpyji s drdolem. Většinou šlo o ukoptěné cajdáky – hudební pomádu, která ve vás vyvolávala nepříjemné a malátné pocity.
Nick Kent, Apatie k ďáblu
Tehdy se všeobecně předpokládalo, že je s rock ’n’ rollem vlastně konec. Že to byla jen pomíjivá móda na pár let. Šedesátá léta ale tento názor smetla ze stolu s takovou razancí, až se všem předčasným hrobníkům r’n’r protáčely panenky.
