Dozvuky Ji.hlavy: Gogola jde s Jožo s Rážem ve svém dokumentu až na hranu
Jedním ze snímků v sekci Česká radost letošního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl celovečerní portrét frontmana slovenské skupiny Elán. Dokument Věčný Jožo by neměl zapadnout.
Kdysi „vachkovec“ první generace, která metodou a pohledem rozčeřila hladiny tuzemské dokumentární tvorby, nyní filmař střední generace (*1971), už také docent Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, ve svém nejnovějším snímku v zásadě ohledává to, co jej spoluutvářelo v dětském věku. „Vyrůstal jsem v partě kluků na panelovém sídlišti v Uherském Hradišti, mimo jiné s hudbou historicky nejpopulárnější ‚československé‘ kapely Elán, na kterou jsme chodili do narvané sportovní haly v nedalekých Kunovicích, kde se potily i zdi…,“ napsal Jan Gogola ml. do textu pro server dok.revue, v němž osvětluje motivy vzniku snímku Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu.
Ke kontaktu s Jožem, neboli bratislavským rodákem (*1954) a absolventem psychologie na tamní Univerzitě Komenského Jozefem Rážem, došlo v nultých letech, kdy se setkali při rozhovoru pro (dnes už neexistující) kulturní revue Rozrazil. V roce 2009 Gogola ml. natočil Rážův drobný portrét pro slovenskou televizi v rámci cyklu GEN. „…tak jsem si při filmování s ním ověřil, že je schopný a ochotný přistoupit na ambivalentní, performativní a polemickou rovinu zkušeností v duchu otevřených situací osobní i nadosobní povahy…,“ píše Gogola ml.
Pusťte si trailer k filmu Věčný Jožo. Na snímku: Režisér Jan Gogola ml. stojí vpravo, zády k objektivu, foto: archiv MFDF Ji.hlava Takže v roce 2011 – mimochodem: v témže roce měl premiéru Gogolův portrét šéfa skupiny Katapult Oldřicha Říhy Rock života – se dokumentarista pustil do důslednějšího portrétování Ráže, které ukončil v roce 2018. Ovšem nevznikl portrét časosběrný, nýbrž spíše kroužící kolem určitých situací nebo témat, přičemž ty situace, jak je pro tvorbu Gogoly ml. příznačné, režisér programově navozuje. Pracuje konceptuálně a „čeká“, jak se v daném okamžiku zachová natáčený protagonista. Gogola ml. si permanentně zachovává odstup a současně se navozených situací empaticky zúčastňuje. Vytváří pravidla této hry, ale nedělá si z ní legraci, jakkoliv ona hra má ironický podtón. Jejím motorem je totiž potřeba a snaha dozvědět se – v tom Gogola nezapře, že původně vystudoval žurnalistiku, poté dokumentární režii. Nese si v sobě jistou sociální zvídavost a citlivost. Rozhodně to není dokumentarista z pražské či obecně velkoměstské bubliny, jichž má ostatně česká dokumentaristika dost a dost.
Od úvodních minut Věčného Joža je tedy patrné, že tohle nebude životopisný portrét ani se tu nebude řešit kulturní a umělecký provoz, nýbrž „filozofie“. A taky si ovšem – při vědomí osmdesátiminutové stopáže – říkáte, jak dlouho tohle vydrží(te), než to začne divácky otravovat. Vydržet se to dá docela dobře, i když v závěru snímku jsem si při x-tém pohledu na ležícího Joža Ráže přece jen říkal, že už to vážně stačilo, mám ho dost a celé to mohlo být o několik minut kratší. Ano, Ráž ve filmu dost polehává: jednou v divadle, také v pražském Veletržním paláci na expozici Muchovy Slovanské epopeje, rovněž v jakémsi bratislavském parku, na lavičce v arboretu, na lanovce ve Vysokých Tatrách, také ovšem v kostnici, což je opravdu delikátně-morbidní záležitost, jakýsi Gogolův situační majstrštyk, kdy Ráž hovoří, že v „podzemí mé duše je strašlivé zlo“ a při opouštění kostnice režisérovi ovšem říká: „Děkuji za tenhle dárek, tohle bylo nejpříjemnější natáčení s tebou.“ V samém závěru filmu Ráž leží na hotelové posteli a předstírá, že si nalévá z prázdné flašky (své oblíbené) whisky Jameson, kterou mu filmař donesl, a pokuřuje jeden ze (svých oblíbených) doutníků z prázdné krabice od nich, kterou mu Gogola ml. rovněž věnoval – různé druhy dárků, které hudebník od dokumentaristy dostává a jež nějak souvisí s Rážovým životem, jsou jedním z leitmotivů snímku.
Polehávání má ve filmu svůj význam: hned na začátku se dozvíme, že Ráž nechce filmaře pustit do svého domu, a tak jej Gogola ml. průběžně vybízí, aby si tam, kde natáčejí, udělal pohodlí, jako kdyby byl doma, a zkusí převést, jak by se doma choval. Nikdy také nespatříme hudebníkovu manželku. Ráž o ní hovoří krásně, s úctou, ona mu čte po večerech knihy, protože on má potíže se zrakem, ale manželka je prý totálně antimediální, takže ve filmu funguje coby paní Colombová, která se jednou jedinkrát mihne zády ke kameře, když Gogola ml. jede s Rážem autem a blíží se k horskému hotelu, kde manželé Rážovi tráví volno. Vrchol tohoto „nahlížení“ do příbytku a rodiny nastává ovšem ve velkém sále pražské Lucerny, kde Ráž před večerním koncertem sedí na prázdném pódiu a líčí, jak to v jeho secesně zařízeném bratislavském příbytku vyhlíží: tady je obrovský obraz, tady televize, tady sedačka, támhle sedá manželka… to je esence bizarnosti.
Proč se film jmenuje Věčný Jožo divák může pochopit velmi dobře: Ráž opakovaně tvrdí, že si myslí, že je nesmrtelný, že Bůh jej má rád, že si nedovede představit, že by zemřel. Zprvu se odvolává na svoji maminku, které táhne na devadesát; při jednom z dalších natáčení je již maminka po smrti, ale Rážova slova o jeho vlastní nesmrtelnosti se prakticky nemění. Gogola ml. několikrát směřuje na samu hranu poťouchlosti, ale ustojí to; jednoduše řečeno: nedělá z Ráže blba, nýbrž úkaz. Velmi rozporuplný úkaz. Vybudoval si s hudebníkem vztah, kdy ten poznal, že filmařův zájem porozumět jeho osobnosti je nelíčený, ostatně v jednom okamžiku jej Ráž nazve přítelem, což Gogolovi ml. dovoluje klást panu „Elánovi“ ne zrovna příjemné otázky: Proč tvrdí, že komunismus byl lepší systém, než je ten dnešní? Nevadilo mu, že za komunismu byli lidé zavíráni za své přesvědčení? Co dělal proti tehdejším nespravedlnostem, když měl prominentní postavení a o různých křivdách a zákazech věděl? Jak nahlížel a nahlíží na underground? „Svou válku jsem vedl svým způsobem, ale nikoho jsem do ní netahal, ale taky jsem se o nikoho nestaral, to je pravda,“ odpovídá Ráž. V jiné pasáži se tento muž, který o sobě říká, že je vychován jako katolík, ale přesvědčením je buddhista, prohlásí, že „kdybych já byl politikem, byl bych diktátor, proto se mi líbil Mečiar“. Násilí ovšem odmítá. „Ve mně vyznat se je velice těžké,“ poznamenává velmi dobrou češtinou, s níž po celou dobu s Gogolou ml. hovoří.
Lidi prý má rád, ovšem nechodí mezi ně; fanoušci jej unavují, hromadnou dopravou necestoval již řadu let, neumí si ani koupit lístek, mobil nepoužívá, ostatně i telefonování nesnáší. Ale třikrát týdně chodí cvičit a Rážův osobní trenér jej charakterizuje jako vzorného, ukázněného klienta, který bez řečí dělá, co se mu řekne a nedává najevo, když jej cvičení bolí – hudebník s drsně zjizvenou hlavou a poškozeným zrakem se tak udržuje v kondici po autohavárii, která mu v roce 1999 zdevastovala tělo (Ráž se dva měsíce nacházel v kómatu). Nástřihy z koncertů přitom režisér ukazuje, že vzdor vší té divnosti Jožo a jeho Elán dávají lidem energii a radost – a totéž si hudebníci berou od publika. Tohle jsou vlastně ty nejtuctovější pasáže z Věčného Joža, ale musí tam být jednak kvůli rytmu vyprávění, jednak proto, že bez nich by ta směsice svojskosti, mrzoutství a duchovnosti i duchařiny nebyla celá, tvoří s pokračující existencí kapely jeden celek.
Pro Joža Ráže i Jana Gogolu ml. bylo to osmileté průběžné setkávání a natáčení opouštěním svých komfortních zón. Díky němu vznikl dokument, který může iritovat, může být napadán na jednu stranu ze zlomyslnosti, na stranu druhou z měkkosti, ale ti dva muži, ty dva světy, zde spolu aspoň komunikují, sdílejí určitý společný prostor, jsou schopni jeden druhému do určité míry naslouchat a nemyslet si, že ten druhý je hajzl nebo monstrum, které je nutné obcházet či zašlapat. V tomhle je Věčný Jožo filmem velmi aktuálním.
Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu. Situační portrét frontmana skupiny Elán natočený v letech 2011–2018 (Česká republika / Slovensko, 2020, stopáž 81 minut)
Scénář a režie: Jan Gogola ml., kamera: Petr Vejslík, střih: Ladislav Cmíral, zvuk: Jiří Kubík.
Poznámka:
Přestože 24. dokumentární Ji.hlava zná své vítěze a zhasla i světla studia v Majáku, festival pokračuje! Na našem webu můžete až do 8. listopadu sledovat téměř tři stovky filmů dostupných online, cena akreditace zůstává na symbolických 350 Kč. Debaty k filmům, rozhovory a další letošní ji.hlavský doprovodný program si můžete přehrát ze záznamů na webu MFDF Ji.hlava, případně přímo v jednotlivých kartách filmů. Do pátečního poledne (6. 11.) lze ještě rozhodovat o tom, který snímek si odnese letošní Cenu diváků. Diváci v zahraničí mohou až do konce týdne sledovat výběr soutěžních snímků z Ji.hlavy prostřednictvím platformy DAFilms.com (pouze mimo území ČR).
