DRN, o který se v centru Prahy vyplatí zakopnout
V okolí pražské Národní třídy vyrostly v posledních letech dvě výrazné novostavby: Quadrio a DRN. V obou případech jde o obchodně-administrativní paláce, obě vyrostly na místě dlouholetých proluk, obě se od domů ve svém okolí odlišují prosklenou fasádou. V mnohém se ovšem liší…
Rozdílu si nejlépe všimnete, pokud stojíte na střeše DRNu. Quadrio sice stojí za rohem, ve Spálené ulici, vzdušnou čarou je odtud vzdálené jen několik desítek metrů, ale srovnání obou střech vykazuje vzdálenost několik světelných let. Na střeše DRNu se rozkládá malá pohádková zahrada s hebkými trávníky a pečlivě rozvrženými záhony, promyšlená do detailů: včetně toho, že zdejší zemina je vlastně drtí tašek starého paláce, který se stal součástí stavby. Na střeše Quadria i z dálky rozeznáte mohutné výduchy vzduchotechniky; uklizené tam, kam není z ulice vidět. Je tu také střešní restaurace krytá stejnými tuctovými slunečníky, které vidíte na každé pražské předzahrádce.
Pro DRN je charakteristická právě pozoruhodná jemnost detailů. Věci jinde čistě účelové, obyčejné, unifikované, jsou zde předmětem péče, příležitostí uplatnit nápad. Rozvaha při navrhování je patrná u dlažby na nádvoří, ale kupříkladu i u značení pater uvnitř budovy nebo u výmalby vjezdu do garáží. Za bohatstvím nápadů je schopnost naslouchat: místu, v němž pracuji, i materii, s níž pracuji. Autor DRNu Stanislav Fiala je architektem, jenž tuto schopnost opakovaně prokazuje.
Harmonické prolnutí: barokní palác a stavba z 21. století jsou vzájemně propojeny, avšak stará a nová část jsou zřetelně odděleny, foto: Stanislav Fiala + Nemec, s. r. o. – copyright Petr Jehlik
Situace, do níž architekt Fiala na Národní třídě vstupoval, nebyla snadná. Parcela měla komplikovanou historii: stávaly tu dva historické domy, které však o sedm metrů přesahovaly do Národní třídy. Město je proto nechalo v šedesátých letech minulého století zbourat, aby neomezovaly dopravu. Od té doby se jednalo o jednu z nejznámějších proluk v Praze – a roku 2005 také o nejdražší prodaný pozemek v metropoli. Město vyinkasovalo 180 milionů korun, za dalších 185 milionů korun pak investor dokoupil vedlejší Schönkirchovský palác, barokní budovu, která se měla stát součástí nové stavby. Plány zbudovat zde luxusní hotel však překazila finanční krize, od zadlužené společnosti pak nemovitosti přejal investor Petr Němec se společností SEBRE a angažoval svého vlajkového architekta Fialu.
Hlavním úkolem tedy bylo vystavět soudobý polyfunkční dům, funkčně i esteticky propojený s palácem starým tři sta let. Podobné počiny bývaly dříve naprosto běžné: vždyť většina domů v jádru Prahy skrývá alespoň tři historické vrstvy. V posledních letech však aby člověk dobře zvládnutý počin tohoto typu pohledal.
Fasáda DRNu směrem z Národní třídy, foto: Stanislav Fiala + Nemec, s. r. o. – copyright Petr Jehlik
Směrem do Národní třídy se DRN prezentuje nikoliv mimořádně invenční, nicméně kultivovanou prosklenou fasádou, jíž na zvláštnosti dodává mříž z kovových prutů a pásy zeleně. Jednoznačně zdařilý je ovšem způsob, jímž Fiala vyrovnává rozdíl mezi vysokým prvorepublikovým palácem Dunaj na jedné straně a o poznání drobnějším barokním palácem na straně druhé – vrchní patra DRNu začínají ustupovat právě tam, kde navazují na římsu sousední budovy. To vytváří elegantní křivku. Ještě zajímavější věc se děje směrem do dvora: ladné linie Fialova paláce objímají palác barokní, dvě budovy se do sebe bez násilí vzájemně noří.
Harmonické prolnutí se odehrává také uvnitř. Barokní palác a stavba z 21. století jsou vzájemně propojeny, avšak stará a nová část jsou zřetelně odděleny. Jako pomyslné pozdravy si přitom obě části vyměňují určité motivy. Pult recepce DRNu je seskládán ze starých prejzů vedlejší budovy, stavební materiál ze Schönkirchovského paláce objevíme i ve stupních schodiště nebo v klenbě ze starých cihel, která se najednou objeví v moderním betonovém stropě. Ke Schönkirchovskému paláci Fiala přistoupil téměř restaurátorským způsobem, kdy nechal odkryté různé vrstvy historické omítky či znovu sestavil někdejší malovaný trámový strop. Vedle toho se však v barokním paláci objevují i prvky zcela soudobé, jako je kruhové střešní okno či zasklená pavlač.
Kov & sklo & zeleň = DRN, foto: Stanislav Fiala + Nemec, s. r. o. – copyright Petr Jehlik
DRN je díky zmiňované Fialově schopnosti naslouchat místu i materii osobitou a hravou architekturou. Slabina DRNu je však v určité nahodilosti. Fiala a jeho spolupracovníci hýřili nápady a bylo jim patrně líto si některé z nich odpustit. Na každém patře pak člověk najde smícháno pět šest typů nápadů, které se vzájemně liší konceptem, estetikou, mírou přísnosti i hravosti. Vzniká tak postmoderní mix, kterému chybí jednotící řád, společná logika či koncepce. Tato nekázeň invence ubírá paláci na důstojnosti.
I tak nový palác bezpochyby pomůže zvýšit prestiž Národní třídy – dříve exkluzivního obchodního bulváru, který v posledních letech vinou zvláštní směsi laciných provozoven ztrácel na šmrncu. Ale co je ještě důležitější: Stanislav Fiala ukázal, že i v památkové rezervaci lze stavět tak, aby se zastoupené historické vrstvy vzájemně obohacovaly. Musí se ovšem sejít vhodné podmínky: kvalitní architekt a kvalitní investor, jemuž na kultuře stavění záleží více než na co nejvíc stlačené výši nákladů. Kéž by jich Praha do budoucna měla více.
Autorka je publicistka a kritička se zaměřením především na architekturu.
