Filip Smoljak: Bylo by hezké, kdyby Zdeněk Svěrák konečně jednou uznal svou chybu

Jedna taková novinová zpráva o soudu se objevila zrovna minulý týden. Krajský soud v Plzni zamítl žalobu, kterou se Filip Smoljak domáhal po Městském kulturním středisku ve Františkových Lázních částky tři tisíce korun. Požadoval ji za užití autorských práv za realizovaná divadelní představení her Járy Cimrmana, jejichž režisérem je jeho zesnulý otec. Jinými slovy: zde šlo Filipu Smoljakovi o to, aby režie představení byla uznávána jako autorské dílo, nikoli jako „pouhá“ činnost výkonného umělce. Ale to je pouze jedna linie z cimrmanovských bojů, které Filip Smoljak podstupuje. Právě kvůli nim je mnohými považován za notorického stěžovatele. Je však třeba dodat, že ne každý jeho soudní spor pro něho dopadl tak, jako ten nynější v Plzni.

Zvenčí vypadala spolupráce dvojice Smoljak & Svěrák vždycky idylicky. Boje začaly až otcovou smrtí?

Kdepak! Táhnou se už od předrevolučních dob, kdy do divadla nastoupil Václav Kotek. Přišel jako technik, oba šéfové ho přijali jako řadu dalších kulisáků. Kotek však díky svým dobrým kontaktům na orgány komunistického Československa uměl vyřešit organizačně-administrativní záležitosti. Nešlo o ideologické schvalování, to si museli vyřídit Svěrák se Smoljakem sami, ale to, co je okolo toho – například produkce zájezdů. V 90. letech se objevilo podezření, že Kotek byl spolupracovníkem StB, které se neprokázalo, ale že měl před převratem velmi dobré kontakty na jisté vlivné osoby, to bylo zjevné. Po převratu se z něj stal divadelní obchodník, přičemž jeho hlavní činnost byla podnikání s Divadlem Járy Cimrmana.

Jméno dámy s cigaretou podobné Jiřině Jiráskové je trochu záhadou. Z ankety na internetu vzešel názor, že se jedná o spisovatelku Věru Kalábovou, která v době pořízení snímku dělala skriptku u filmu Marečku, podejte mi pero. Desetiletý Filip okřikuje otce: „Nekuř, jsou tady děti!“ Foto: archiv Filipa Smoljaka

Jak mohl podnikat s něčím, co nebylo jeho?

V 90. letech to bylo běžné. Manažer prostě získal moc nad podnikem, který majitelům spravoval. On si to divadlo prostě ochočil se vším všudy: s herci, kulisami, kostýmy, rekvizitami i autorskými právy. Proto si dnes zcela svévolně dovolí nabídnout Cimrmana kdekoli na světě, nejen v České republice, ale i na Slovensku, nedávno byl s jednou hrou Járy Cimrmana v Americe. S trochou nadsázky: dnes nezáleží na ničem jiném než na Kotkově rozhodnutí, kdy, kdo a kde bude hrát. Pokud bych to měl zlehčit, když zítra Zdeněk Svěrák přijde do divadla a na jeho místě v šatně bude sedět Jiřinka Bohdalová, nic s tím neudělá a půjde zase domů.

Jak se ovládá divadlo i s herci a kulisami?

Bylo by dobré tu záhadu konečně nějak vyřešit, ale nás, kteří na tom máme zájem, je málo. Proti Kotkovi v minulosti stálo dost silných osobností včetně mého otce. Táta byl jeho největší oponent, bohužel na straně Kotka byl vždy Miloň Čepelka a později také Zdeněk Svěrák. V Divadle tak byli tři silní hráči proti jednomu, a to se nedalo vyhrát. Mám řadu dopisů, v nichž se táta ptá Kotka, kam se poděly tyhle peníze, co se stalo s tímhle vyúčtováním, proč se hraje tam a ne jinde, proč se porušují dohodnutá pravidla, a proč jsi s tím, ty, Zdeňku, nic neudělal, když jsem tě na to upozorňoval, proč stále pod pláštíkem zachování harmonie v našem souboru kryješ Václava Kotka? Ty situace se neustále opakovaly a po tátově smrti všechno postupně vyplouvá na povrch.

Hana Svěráková, Jan Svěrák, Filip Smoljak a David Smoljak na chalupě v Růžkových Lhoticích, kde má dnes již pouze rodina Svěrákova statek a lesy. Filip si k fotce na facebooku přidal přezdívku, kterou v médiích získal od Zdeňka Svěráka, foto: archiv Filipa Smoljaka

Pořád mi není jasné, jak se ovládá divadlo i s lidmi. Copak herci nemají například uzavřené smlouvy?

Smlouvy jsou buď neplatné, právně vadné, anebo jsou „šmejdské“ (po vzoru prodejců hrnců seniorům). A kontrolní orgány jsou zcela na straně pana Kotka, který tvrdí, že mu jde jen a jen o divadlo. A všichni mu to snědí, včetně herců. To je totiž další doktrína, kterou dodržovali skoro všichni členové souboru, my jsme umělci, my se o to nechceme starat, řešte všechno s Kotkem. Jenže tohle je v kultuře největší zhouba: existence takzvaných manažerských souborů, kde umělec je sice velká hvězda, ale ve skutečnosti je loutkou v rukou obchodníka s uměním. Tohle přesně se stalo. A mně se podařilo zjistit, že kromě neexistence Cimrmana, což mi bylo sděleno asi v pěti letech, neexistuje ani Divadlo Járy Cimrmana a Zdeněk Svěrák s Václavem Kotkem dokonce ústy svého advokáta tvrdí, že neexistují ani divadelní inscenace, které táta režíroval.

Kdo tedy hraje hry Járy Cimrmana?

Divadlo Járy Cimrmana (dále DJC) je stejně fiktivní pojem jako Jára Cimrman. DJC se objevuje v seminářích, je součástí autorského díla stejně jako osoba Járy Cimrmana. Je to divadlo, které hraje hry neexistujícího Járy Cimrmana, ale není to žádný reálný subjekt, není to pevně daný soubor, nemá žádné zvolené vedení, byť nějaké aspekty Rychlých šípů nebo něčeho takového bychom tu našli: za majitele a šéfy tohoto fiktivního divadla se pokládali táta se Svěrákem. Svěrák byl něco jako umělecký ředitel, otec organizační ředitel a taky režisér. A jako neformální sdružení umělců měli například svůj divadelní fond, který ovšem spravoval po svém Václav Kotek. A to je přesně ono: všechno patří DJC: kulisy, kostýmy, rekvizity i peníze, co si odkládali stranou – všechno patří navenek neexistujícímu subjektu. Také noty nebo některé zvukové záznamy, které se pro potřeby divadla natáčely. Tohle všechno by mělo být majetkem DJC, tedy vlastně dvou majitelů – Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. Tak by to mělo logiku, takhle si to také otec představoval a tak se i několikrát písemně vyjádřil. A všechno by bylo jasné i po formální stránce, kdyby DJC právně existovalo jako subjekt. Jenže ono formálně neexistuje, a tak Václav Kotek může prohlásit – ostatně byl jsem osobně u toho, když to řekl – „Divadlo Járy Cimrmana jsem já.“

Zdeněk Svěrák s jednou z vnuček Ladislava Smoljaka. Také Filip vzpomíná, že ho tátův přítel v dětství výrazně ovlivnil svým smyslem pro humor, foto: archiv Filipa Smoljaka

Neexistující Divadlo Járy Cimrmana hraje v Žižkovském divadle, příspěvkové organizaci Prahy 3. S kým z DJC Praha 3 komunikuje?

Tady je role Václava Kotka také zajímavá, on si tuhle jednotku městské části vlastně zprivatizoval. To, co jsem říkal o DJC, se vlastně dá říct i o Žižkovském DJC, Žižkovské DJC se do jisté míry také rovná Václav Kotek. Ani list papíru na nástěnce se nepohne bez jeho vůle. Je to vlastně privátní divadlo, byť formálně zařazené do struktury a majetku Městské části Praha 3.

Kdo ho za Prahu 3 řídí?

Ředitelkou je bezmála třicet let Jana Rumlenová, manželka Genadije Rumleny, herce a tajemníka DJC a Kotkova nejvěrnějšího spolupracovníka. Geňa byl také šéfem techniky a skoro celý život pracoval pro Smoljaka a Svěráka, vlastně přesněji pro Václava Kotka. To je samozřejmě konflikt zájmů, protože jeho manželka s Václavem Kotkem uzavírá smlouvy a posílá mu peníze, často ani nevíme za co. Na radnici se už řeší, jestli je to v mezích zákona, byť trestní oznámení, které podával jeden radní, skončilo v koši. Konflikt zájmů a nehospodárnost je ale případ zejména pro kontrolní orgány města. Ty ovšem nefungují, jak by měly.

Rok 1966 v Panské zahradě v Brandýse nad Labem. Možná už tehdy roční Filip věděl, kde se stala chyba…. Foto: archiv Filipa Smoljaka

Rozumím tomu správně tak, že tvrdíte, že Václav Kotek dostává od Prahy 3 peníze na provoz divadla, které neexistuje?

Dalo by se to tak říct. Problém je i v něčem jiném: kolem Václava Kotka totiž existuje řada subjektů, které se jmenují podobně. Vystupoval jako fyzická osoba Václav Kotek, agentura Echo. Vedle toho existuje Divadelní agentura Echo, spol. s.r.o., právnická osoba, a ještě dřív existovala Echo, divadelní agentura, akciová společnost. Zlí jazykové a Janoušek s Rittigem říkají, že nejlepší způsob, jak ovládnout cizí majetek, je udělat totální zmatek ve smluvních vztazích mezi mnoha subjekty, aby se v tom nikdo pořádně nevyznal. Faktem je, že můj otec se snažil, aby subjektem bylo DJC, tedy Smoljak a Svěrák, a ne Václav Kotek. Na sklonku života se mému otci podařilo zařídit, že se DJC managuje samo, jen pověřuje Václava Kotka jako fyzickou osobu, aby soubor zastupoval. Po jeho smrti však dvojice Kotek-Rumlenová všechno smluvně přehodila na společnost s ručením omezeným, která může být ze dne na den prodána na Kypr, nebo už dávno skrytě patří nějakému lokálnímu kmotrovi z Prahy 3. Proto hovořím o „ukradeném divadle“.

Kde se tedy proměnilo zastupování souboru ve výhradní byznys?

Všichni členové DJC to vnímali tak, že jsou skupina herců, za které jeden z nich jako fyzická osoba jménem DJC vyjednává. Václavu Kotkovi se to nelíbilo proto, že vždycky chtěl být agentura, která zastupuje i další subjekty. Krátce po tátově smrti tedy zastupování přehodil na společnost Divadelní agentura Echo, spol. s r.o. Mimochodem, musíme si uvědomit, že společnost s ručením omezeným dnes za případné dluhy ručí zanedbatelně, zatímco fyzická osoba ručí veškerým svým majetkem. Je logické, že se podnikatel snaží co nejvíc aktivit přehodit na společnost s ručením omezeným, on se na to však nezeptal obou majitelů, tedy Svěráka i Smoljaka. Svévolně se rozhodl, že už nebude zastupovat divadlo jako Vašek, ale bude ho zastupovat jako „Vašek, s.r.o.“ A co víc, on i tuto mez překračuje, neboť divadlo nejen zastupuje, ale jedná jako jeho majitel, tedy na svůj účet.

Při prvním uvedení Vyšetřování ztráty třídní knihy v listopadu 1967, jediné divadelní hry, kterou napsal jeho otec samostatně, byly Filipovi už dva roky. Filipa asi bolely nožičky, protože ještě ve dvou letech se nechával vozit tatínkem v kočárku typu „necky“, foto: archiv Filipa Smoljaka

Připadá mi to jako technikálie; v čem je pro herce nebo DJC rozdíl, když je nezastupuje fyzická osoba, ale společnost s ručením omezeným?

Hlavní problém je v tom, že Václav Kotek k tomu nemá oprávnění. Prodává divadlo i s autorskými právy, a k těm je potřeba licence. Pokud onu licenci vůbec kdy měl, o čemž mám značné pochybnosti, pak ji měl jako Václav Kotek, fyzická osoba. Proto dnes u soudu mimo jiné probíráme, jak je možné, že si divadla objednávají celé představení u Divadelní agentury Echo, spol. s.r.o., která k tomu nemá nejen licenci, ale vlastně ani žádné jiné oprávnění od Smoljaka či jeho dědiců. Minimálně nám, potomkům, o změně na společnost s ručením omezeným rok po tátově smrti nikdo neřekl. Kdybychom chtěli hledat hlavní potíž toho zamotaného sporu, pak je v tom, že po tátově smrti za námi nikdo nepřišel a neřekl: Chceme pokračovat v divadle, chceme hrát za takových a takových podmínek, souhlasíte s tím všichni, jak tu jste? Václav Kotek si s tichým souhlasem Zdeňka Svěráka prostě řekl, že bude pokračovat za podmínek, které si nově stanoví on sám, a nikoho se nic nebude ptát. Tím ovšem vážným způsobem porušil zákon.

Co by se stalo, kdyby přišli? Dostali by svolení vaše i všech sourozenců?

Já nevím. Kdyby řekli, doteď to dělal Vašek jako fyzická osoba a teď to chce dělat jako společnost s ručením omezeným, já jako známý cifršpión bych se ptal proč. Proč by to měla dělat společnost s ručením omezeným? A hlavně bych se ptal, proč by to vlastně vůbec měl dělat Kotek, který dlouhá desetiletí divadlo poškozoval? Proto za námi taky Kotek nepřišel, abych své dotazy nepoložil. A jelikož Svěrák nesnáší konflikty a jeho heslo je nedělat zlou krev, mlčel i on. Pozor! Nikdy se nesmí dělat zlá krev, i kdyby na chleba nebylo. Svěrák tím ovšem myslí především tu svoji krev.

Všichni v souboru a vaši sourozenci s tímhle systémem souhlasí?

Moje sestra Kateřina s tím sice nesouhlasí, ale je zcela pod vlivem advokáta, který pracuje pro Václava Kotka. Moc dobře ví, jak to bylo a je, ale proti Kotkovi nikdy nepůjde. Několikrát mi napsala, že jít proti Kotkovi by znamenalo jít do konfliktu se Svěrákem. A Zdeněk Svěrák je český Bůh, hned po Ježíškovi druhá nejsvětější věc v Česku. Proti Zdeňku Svěrákovi si nedovolí jít nikdo. Nebo snad o někom víte?

Díky této unikátní Smoljakově úřední stížnosti mohly později desítky dětí využívat zeleň na pozemcích za domy „nejnebezpečnějšího, nejnezdravějšího a nejnemožnějšího úseku dopravní tepny“. Pražská ulice, v které Filip se svým bratrem a rodiči strávil prvních pět let života, byla součástí svaté poutní cesty z Prahy do Staré Boleslavi, byla v 60. jediným tahem na Mladou Boleslav. V té době už ale byla schválena výstavba dálnice R10 (dnes D10), která mladoboleslavské výpadovce z Prahy do Boleslavi výrazně ulevila. foto: archiv Filipa Smoljaka

Jak může Václav Kotek současného stavu fakticky zneužívat? Tedy kromě toho, že poškozuje mstivého minoritního dědice, jak vás Zdeněk Svěrák označil ve filipice, kterou loni v dubnu otiskl Respekt?

Může vydírat provozovatele divadel. Slíbí jim představení DJC, které už tři roky neměli, ale může si diktovat cenu představení, svoji provizi, může chtít peníze pro sebe takzvaně bokem, může požadovat, aby si u něj objednali představení dalších dvou jiných souborů, které zastupuje a na které jinak nikdo nechodí, může vlastně cokoliv. Takhle to v české kultuře chodí.

Máte za ty roky pátrání zjištěny případy, kdy peníze tekly jinudy, než měly?

Třeba za všechna představení na Slovensku za posledních deset let. Peníze se cestou ze Štúdia Lasici a Satinského do Prahy ztratily. A za poslední dva roky jsou to skoro všichni zájezdoví provozovatelé, kteří mají smlouvu s agenturou Echo, spol. s.r.o. Nevědí, že mě nezastupuje žádná z Kotkových firem, nevědí, jak mi mají zaplatit, protože neznají ani mě, ani číslo mého účtu, a vlastně ani nevědí, kolik mi zaplatit mají. Buď se na to vykašlou a nezaplatí a já to pak musím obíhat, nebo se zeptají Kotka, co mají dělat, a on jim napíše: Musíte s ním uzavřít smlouvu. Nebo víte co, neuzavírejte s ním smlouvu, prostě mu ty peníze pošlete, tady je číslo účtu. A to číslo účtu je falešné.

Jméno Filip (Philippos) pochází z řečtiny a znamená „milovník koní“. Pravdou ovšem je, že největším milovníkem koní byl Filipův otec Ladislav, který až do rozvodu se svou druhou ženou Dagmarou drezúroval koně v Černošicích v Javorové ulici. V jednom rozhovoru se Ladislav Smoljak svěřil, že mu kamarádi říkají „Hucul“, což je jednak jméno polodivokých koní a také kmene z Podkarpatské Rusi, kde se narodil Ivan Smoljak, Filipův dědeček a Ladislavův otec. foto: archiv Filipa Smoljaka

To se stalo?

Samozřejmě. Z jednoho divadla mi napsali, my jsme vám chtěli zaplatit, jak nám řekl pan Kotek, ale ono se nám to vrátilo, že číslo účtu neexistuje. Na tom je přece špatně úplně všechno.

Máte dohled nad částkou, která vám má být vyplacena? Dá se vůbec zpětně dopočítat, jestli došlo ke spravedlivému rozdělení?

Nedávno jeden krajský soud pravomocně rozhodl, že spravedlivá odměna za užití dramatického textu je 14 procent z hrubých tržeb za představení. O právech režiséra se vedou spory. Ale už jen u toho textu jde o porušení zákona. Podle zákona totiž musí provozovatel uzavřít licenční smlouvu s autorem, ve které si výši honoráře vzájemně domluví. To se nikdy nestalo, čili tu žádnou spravedlnost nehledejme. Václav Kotek se dohodne s provozovatelem, že za představení chce 120 nebo 150 tisíc, což je suma, o níž si rozhoduje on sám. Nadto ale provozovateli přikáže, ať zaplatí autorům nikoliv 14 procent, jak je podle soudu obvyklé, ale 10 procent. A já pak jdu za provozovatelem a řeknu mu: podívejte se, nemáte licenční smlouvu, vůbec jste to neměli hrát, ale nechci nikomu zakazovat hrát Cimrmana. Takže řeším zpětně jen to, že byl porušen zákon, a to nelze jinak než dodatečným vymáháním bezdůvodného obohacení.

Existuje smírné řešení?

Smírné už asi ne. Když jsem se tím vším začal zabývat, oslovil jsem prostřednictvím advokáta Zdeňka Svěráka a svoje sourozence s tím, že se ukázalo, že staré licenční smlouvy jsou dávno neplatné, pojďme se na to podívat a nějak to vyřešit. Oni ovšem okamžitě reagovali silou: nebudeme se s tebou vůbec bavit, nechceme se v ničem šťourat, bude to tak, jak budeme chtít my. K tomu o mně začali šířit informace, že jsem nepříčetný, že jsem zlostný, mstivý, chci divadlo zničit a tak podobně. Pověřili také svého advokáta JUDr. Františka Vyskočila, aby se mnou něco udělal, abych neobtěžoval. Vyskočil vymyslel, že by mě mohli zbavit výkonu mé části práv, což podle zákona jde: když se ostatní dědicové nebo spoluautoři dohodnou na licenčních podmínkách, nemohou sice toho minoritního přehlasovat, neboť dle zákona musí existovat koncensus; ale projev jeho nevůle lze nahradit soudním rozhodnutím. A k tomu se moji sourozenci na popud JUDr. Vyskočila rozhodli tím, že ho pověřili plnou mocí, ať mě zažaluje. Těším se, že to bude proces století, jak budou zdůvodňovat, že zlodějina je ve veřejném zájmu…

Filip se svým tátou na snímku z roku 1965 , foto: archiv Filipa Smoljaka

Jak by to vaši sourozenci a Zdeněk Svěrák zdůvodnili?

Nevím, asi tím, že jsem potížista, nesvéprávný a už v dětství jsem uměl počítat lépe než oni. Nebo si mysleli, že budu zakazovat provozovatelům hrát divadlo, aby pak mohli u soudu tvrdit, že tím ostatní nositele práv poškozuji, že jsou kráceni na svém zisku. A o ten jde především. Říkají tomu exploatace. Kde proboha národní klenot, češtinář Zdeněk Svěrák, vzal tohle slovo? Jednou napsal, že bráním exploataci. Myslel jsem, že to má něco společného s otrokářstvím… Jenže já nic neblokuji, klidně si hrajte, jak chcete, akorát chci vědět, jestli máte licenční smlouvu, a když ji nemáte, což nemáte, musíme se nějak dohodnout.

Proč jste se pustil do boje, který vás pravděpodobně zničí?

Tady vlastně nejde jen o parazity, kteří se na tátově díle nějakým způsobem přiživují, ani o to, že se občas ztratí pár desítek nebo stovek tisíc korun, ale o to, že autorská práva mají dvě složky – majetkovou a osobnostní. Po uplynutí sedmdesáti let od smrti autora už nebudou přinášet majetek, ale práva osobnostní tu zůstanou navěky: to znamená, že například divadelní hru České nebe napsal Smoljak a Svěrákem rovným dílem a táta ji inscenoval. Nikdo nebude tvrdit, že můj otec nenapsal nebo neinscenoval divadelní hru, o níž to celý svět ví. Je to tedy především boj za postmortální ochranu tátových práv.

Filip na snímku z roku 1977, kdy se stal členem DJC – jako klavírista vystupoval ve hře Posel z Liptákova, foto: archiv Filipa Smoljaka

Jak v téhle kauze vypadá z vašeho pohledu happy end?

Ze strany státu by bylo hezké, kdyby konečně začal uznávat divadelní režiséry jako autory inscenací. Také omluva by byla hezká, nicméně pro mě je důležité uznání autorství mého otce.

Stanovil jsem si před třemi lety tři velké cíle: aby byly audiovizuální záznamy her na internetu volně k dispozici, což se podařilo. Sice z reklamy plynou peníze někomu jinému než by měly, ale pro diváky tam jsou. Druhá věc byla, aby amatérské soubory mohly hrát Cimrmana víc než třikrát, což bylo původní pravidlo, když ještě táta hrál. I to se mi s pomocí asi deseti amatérských spolků podařilo změnit – nyní je to patnáct repríz. A třetím cílem je táta. Celý život se věnoval divadelní režii. Byl to odmala jeho sen. Už na střední škole dělal divadlo, na vysoké založil ochotnický soubor, který vyhrál Jiráskův Hronov. To je strašně dávno, padesátá léta – zatímco Svěrák byl ve straně jako skalní komunista, otec režíroval divadlo. Nicméně pak se jejich cesty sešly, Svěrák vystoupil ze strany, táta zase vystoupil z ochotnického divadla a začali dělat společně divadlo profesionální.

A happy end? Potřeboval bych, aby byla plně respektována autorská práva Ladislava Smoljaka, to znamená, že by se hodila omluva, a to i od mých sourozenců, kteří tátova režijní práva popírají dokonce i u soudu… Hodil by se respekt, hodilo by se uznání chyby, že byl táta poškozen a my, jeho děti, také. To může napravit soud, ale může to napravit i kolega Svěrák bez soudů, kdyby poprvé v životě uznal svoji chybu. A našemu tátovi se omluvil.

Potomci slavné dvojice Smoljak-Svěráka se tradičně scházeli ve stohu na jednom z polí okolo společné chalupy. Snímek je přibližně z doby, kdy Jan Svěrák s Filipem natočili osmimilimetrový černobílý film „Vzpoura synů“ ve stylu němých grotesek. foto: archiv Filipa Smoljaka

Zdeněk Svěrák v Respektu

Filipika s podtitulem Jak vidím spor o autorská práva na Járu Cimrmana se jmenuje text Zdeňka Svěráka, který 21. dubna 2018 zveřejnil týdeník Respekt. Pro pořádek jej zde stručně zrekapitulujeme a několikrát z něho zacitujeme.

Svěrák nejprve připomíná, že Ladislav Smoljak, vlastník poloviny autorských práv Smoljak-Svěrák, prohlásil za dědice svého padesátiprocentního podílu rovným dílem své čtyři děti: Davida, Kateřinu, Alžbětu a Filipa; každý z nich má tedy jednu osminu, 12,5 procenta. Domluvu se Smoljakovými dědici má Svěrák za harmonickou, vyjma syna Filipa, kterého považuje za potížistu, jenž navíc umí své kverulantství mediálně velmi dobře prodat. Potíž tkví v tom, píše Svěrák, že u autorských práv „i minoritní dědic, byť by jich vlastnil pouhé jedno procento, může blokovat záměry všech ostatních vlastníků“. O několik řádek dál Svěrák poznamenává, že Filip Smoljak „žádá, aby autor či dědic dostával z odehraného divadelního představení ne 10 či 12 procent z tržby, jak je obvyklé, nýbrž 14 procent, což je více než neobvyklé.“ Těchto sum se, připomínáme, dotýká Filip Smoljak v jedné ze svých odpovědí v interview na Artzoně.cz.

Svěrák ve Filipice dále píše: „Po sametové revoluci mě Ladislav Smoljak přesvědčil, abychom ochranu našich společných prací svěřili nově vzniklé agentuře Aura-Pont. S její prací jsme vždycky byli na výsost spokojeni. Všechny herce pak zastupuje divadelní agentura Echo, a to proto, že se k tomu rozhodli. Filip Smoljak však usoudil, že jsme se nerozhodli správně, a spolupráci či komunikaci s oběma těmito subjekty odmítá. A tak pořadatelé mimopražských představení Divadla Járy Cimrmana dostávají od Filipovy agentury Creative Bazaar výhrůžné dopisy, že pokud představení s těmito agenturami sjednají bez licence od Bazaaru, hrozí jim vysoká pokuta.“

Ke konci svého textu se Zdeněk Svěrák dotýká toho, o čem zde hovoří také Filip Smoljak, který odpověď na poslední otázku interview začíná slovy: „Ze strany státu by bylo hezké, kdyby konečně začal uznávat divadelní režiséry jako autory inscenací.“ Svěrák o Filipu S. píše: „Chce zpětnou úhradu režijního vkladu Ladislava Smoljaka, který sám nikdy o nic takového nežádal, neboť byl za každou svou režii honorován.“ K tomu dodáváme: tento požadavek Filipa Smoljaka přesahuje spor o provozování značky Cimrman a týká se režijní tvorby jako takové, a je tedy tlakem na obecnější změnu vnímání režijní profese. To ostatně potvrzuje v úvodu našeho materiálu zmíněná kauza, kterou tento měsíc řešil krajský soud v Plzni . (jch)

Kdo je Filip Smoljak

Narodil se 17. října 1965 v Brandýse nad Labem, od pěti let žije v Praze na Vinohradech. Vystudoval gymnázium v Korunní ulici, nedokončil studia na FEL ČVUT a MFF UK. Dokončil bakalářské a dokončuje Mgr. studium na FF UK, obor sociální politika a sociální práce. Prošel mnoha obory, od filmu, přes divadlo, novinařinu, až po desetiletou zkušenost v několika mezinárodních reklamních agenturách. Založil agenturu specializující se na sociální marketing a neziskové projekty Creative Bazaar, s.r.o., již je šedesátiprocentním majitelem. V roce 2009 založil neziskovou organizaci Muži a ženy o.p.s., která je poskytovatelem sociálních služeb v řadě krajských měst. Angažuje se v Pirátské straně, je autorem petice Vraťme Cimrmana národu a na podporu ochotníků realizuje projekt s Českým rozhlasem Cimrman žije! (jch)