Glosa: Volání po novém ministru kultury a realita

… jenže pohlédněme nastalé situaci přímo do očí. Ministr Staněk je člověk, který má politiku a její moc evidentně rád a účel u něho světí prostředky. Tato vůle k moci u ministra Staňka předchází znalosti toho, o čem má rozhodovat – tedy kromě o jiného o příspěvkových organizacích. Jiřímu Fajtovi vytkl, že Národní galerií Praha, kterou vedl, si nechal proplácet honoráře za výstavní projekty a to byl jeden z důvodů ztráty důvěry, potažmo odvolání. Toto „novum“ se ovšem už předtím dělo v Národním divadle, možná i v některých jiných příspěvkových kulturních organizacích.

Je ovšem na státu, na jeho politické reprezentaci, a nyní tedy i na ministru Staňkovi, aby bylo jasně naformulováno, kdo a za jakých podmínek může příspěvkové organizace vést a za co v nich může a nemůže být placen. Jestliže nebude moci být placen za nic jiného, než za svou manažerskou činnost, pak se o vedení takových institucí bude ucházet jen určitý typ lidí. Jestliže však stát stojí o to, aby v oněch organizacích šéfovali i kulturní osobnosti, které jsou produktivní rovněž na poli uměleckém, pak by stát měl přistoupit na to, že instituce, jíž daný člověk šéfuje, mu vyplatí honorář za tvorbu, kterou na své manažerské činnosti provozované v pracovních dnech „vyvzdoroval“ po večerech, nocích či o víkendech a obohatil jí umělecký provoz „své“ instituce. Ministr Staněk tahle ne zcela jasná pravidla použil jako klacek a retroaktivně s nimi hrozí. To se jeví jako vyložená „účelovka“.

Antonín Staněk souběžně udělal kariéru v olomouckého komunální politice a na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Na ní to dotáhl na proděkana, na vedoucího Katedry společenských věd a na docenturu získal tamtéž v roce 2013 prací nazvanou Výchovné paradoxy v kontextu didaktiky společenských věd a jejich reflexe učiteli vybraných společenskovědních předmětů na úrovni sekundárního vzdělávání: teoreticko-empirická studie jako výstup jednoho tématu výzkumu pedagogických jevů v didaktice společenských věd. Podobně „průhledným“ jazykem se Staněk vyjadřuje i jako politik. Do politiky vstoupil roku 2001: stal se členem ČSSD, od roku 2010 seděl v olomouckém zastupitelstvu, v letech 2014–2018 byl olomouckým primátorem, od roku 2015 členem předsednictva a Ústředního výkonného výboru ČSSD, od roku 2017 poslancem Parlamentu ČR. Jeho soustavný mocenský tah na branku tedy učinil ministerským postem další zářez. Kultura a umění Staňka nejspíš zajímají pouze jako nutný doprovod jeho politické dráhy. Těsně předtím, než o sobě Staněk dal vědět odvoláním dvou ředitelů výtvarných institucí, byl pro veřejnost v současné vládě – dle průzkumu, který v dubnu publikoval Český rozhlas – vůbec nejméně známým ministrem. ČSSD musí být jasné, že to se Staňkem sedícím v ministerském křesle nevyhrála. Staněk je pro ni průšvih. Místopředseda strany Roman Onderka či ministr zahraničí Tomáš Petříček žádají po Staňkovi vysvětlení a pochybují o profesionalitě jeho kroků. Šéf strany Jan Hamáček sdělil, že Staňka nemá v úmyslu odvolat. Není divu. Není totiž kde brát. Kromě toho za Staňkem téměř určitě neformálně stojí Pražský hrad, protože Staněk zasadil ránu Fajtovi, jehož nechce jmenovat profesorem prezident republiky.

Žádost o odvolání Staňka některými kulturními osobnostmi lze brát jako akt rozhořčení. Ale koho by si na tom postu signatáři fakticky přáli? Někoho kompetentního a kultivovaného? Kde ho má personálně, finančně i ideově zdecimovaná sociální demokracie vzít? Mimo partaj? Dobrá, ale půjde si tam sednout někdo z oněch signatářů petice za odvolání Staňka? Kde brát lidi, kteří by chtěli být ministry kultury ve vládě, kterou řídí Andrej Babiš, což znamená, že kromě svěřeného resortu se budete osobně konfrontovat s osobnostní kulturou tohoto podnikatele a vůdce? Daniel Herman nebyl špatný ministr kultury, ale v kabinetu seděl za lidovce a vládu řídil „měkký“ Bohuslav Sobotka. Takže nechat ministra kultury ANO? A opět: kdo to ministerstvo kultury za daného stavu vezme?

Za necelý rok, co je ve funkci, se Antonín Staněk nevyznamenal, to musí být jasné i členům vlády. Ministerstvo kultury je ekonomicky bezvýznamné, jeho síla je víceméně marketingová, protože jakmile s daným ministrem není spokojená umělecká a kulturní veřejnost, začne to dávat přes média najevo. Na marketingu samozřejmě Babišovi & spol. velmi záleží. Ale současná vládnoucí sestava začíná narážet na personální mantinely. Ještě se dá sem tam někdo ulovit v průmyslových, ekonomických nebo právních odvětvích. Ale v kultuře a pro kulturu? Za současných podmínek? NE, v kultuře nebude líp. Minimálně co se obsazení ministerstva týče. S tím je třeba se nikoliv smířit a rezignovat, nýbrž to brát jako tvrdý fakt, jako daň za celkovou politickou situaci a za celkové směřování země, k němuž dochází prostřednictvím politiků zvolených v demokratických a svobodných volbách. Že voliči volí toho, koho volí, na tom má ovšem svůj podíl každý z nás, včetně umělecké a kulturní i novinářské obce, jíž se nyní Staněk nelíbí. On je i jejich, naším plodem. Plodem polistopadového (ne)vlivu kulturní a umělecké i novinářské obce, která se podílela na profilu obecné kulturnosti české veřejnosti.

Abych to na závěr řekl jasně a stručně: Antonína Staňka a poměry s ním spjaté si budeme muset ještě vyžrat. Tohle je jen začátek.