Hlasy se mění. Zpěváci domácí alternativy inovativně pracují s češtinou
„Jakým jazykem to, prosím, zpívá? Vůbec mu nerozumím.“ Číst si na tuzemských sociálních sítích reakce posluchačů pod klipem skupiny Čáry života je velmi poučné. Její protagonista Jan Boroš na své debutové desce přitom zpívá česky.
Způsob, jímž Jan Boroš svůj rodný jazyk ohýbá a vplétá do snových struktur písní, leckomu nevoní. Ovšem právě i ten neobvyklý přístup k češtině činí z desky Stínítko jeden z nejlepších českých debutů posledních let. A ukazuje, že když se muzikanti nebojí ohmatávat hranice svého vlastního jazyka, může vzniknout něco velmi originálního.
Čeština Borošova introvertního písničkářství na debutu Stínítko jako kdyby byla nově zakódovaná, a pokud posluchač nemá dost trpělivosti, ke sdělení autorových písní se nedostane. Jistá kryptičnost je zároveň součástí kouzla Čar života. „Tou dobou jsem bydlel v Berlíně, tak se mi možná stýskalo a možná mi to přišlo jako další nezbytný krok směrem k větší upřímnosti,“ vzpomíná jediný protagonista projektu na okamžik, kdy začal psát texty v češtině. Tehdy ještě působil ve skupině Fiordmoss, kde však nebyl hlavním vokalistou. Písně zpívali v angličtině, v jazyce, který české kapely automaticky volí, když se chtějí prosadit za hranicemi vlasti.
Na svém debutu pracoval Jan Boroš alias Čáry života šest let. Vydal ho teprve tehdy, když se domovská kapela rozešla a on se vrátil z Berlína zpět do ČR. „Čeština je pro mě o něco těžší než angličtina. V angličtině mám větší pocit bezpečí nebo pocit vzdálenosti od sdělení a občas se v ní snáz přikloním k formálnějším rozhodnutím,“ shrnuje Boroš dilema, které má v začátku své kariéry většina domácích muzikantů. Angličtina je mezinárodní jazyk, který do rockových groovů sedne jaksi přirozeně. Zpívají v něm všichni naši oblíbenci, takže slova naskakují vlastně automaticky. Vyjadřovat se v češtině je dost fuška, ale když se to podaří, může text pro zdejší publikum dostat do hudby ještě další, vpravdě niterný a dotýkavý rozměr.
Slyšet je to třeba i na debutovém albu Život perfektní skupiny Dukla, v níž se potkali Josef Hradílek a Lukáš Vydra – tedy polovina indierockových Mayen. Zatímco v Mayen Vydra zpívá anglicky, v Dukle volí češtinu – stejně jako u Boroše zvláštně frázovanou, možná víc připomínající ležérní flow rapu než tradiční zpěv. „Měl jsem předtím z češtiny hroznej respekt, protože většina českých popových textů je dost hloupá a schovává tu hloupost za takový podivný básnictví, kde jen rádoby poetický slova a spojení maskují naprostou prázdnotu. Došlo mi, že když budu psát tak, jako bych mluvil se svýma kámošema, tak mi tohle nehrozí,“ vysvětluje Vydra, který přiznává inspiraci Orionem z rapových PSH a Pepou Vondráškem z osmdesátkových novovlnných skupin Letadlo, Abraxas nebo Jižní pól.
Vydra pracuje jako učitel češtiny a sám si i díky tomu svoje „chyby“ diagnostikuje. „Dávám špatně přízvuky a protahuju krátký slabiky a ty dlouhý zase často zkracuju.“ směje se. Dodává, že když s Duklou nahrává, spoléhá zásadně na první dobrou. Jeho texty jsou často promluvy k někomu druhému – bývalé holce v I. P. Pavlova, sestře v písni Sestra či k sobě samému ve skladbě Losna. „Odnikud nikam bloudíš městem, život sleduješ jak za zdí. Řekni mi, jak můžeš takhle žít?“ ptá se v textu hlasem obaleným v reverbu, tedy ve zvukovém efektu evokujícím ozvěnu.
Bude zajímavé sledovat, jak se bude dařit oběma Vydrovým projektům – Mayen s propracovanějším zvukem i aranžemi zní na letošní desce So Far So Good světově, ale zároveň podobně jako spousta dalších zahraničních projektů. Nestrojená civilnost Dukly s osobitým vokálním projevem a zajímavými texty je na domácí scéně zjevením.
Martin E. Kyšperský – hlavní postava skupiny Květy, foto: archiv hudebniknihovna.cz
Podobné výtky jako na Duklu a Čáry života často v minulosti směřovaly i na brněnské Květy, v jejichž čele stojí Martin E. Kyšperský – jeden z nejvýraznějších domácích textařů poslední dekády. Ten nikdy z angličtiny do češtiny nepřecházel, vždy chtěl zpívat v rodném jazyce. „Text písně je strašně důležitý a to můžu zmáknout jenom jazykem, kterým vládnu. Ty nejlepší věci mých oblíbenců hodně měnily můj pohled na svět,“ říká. Květy nikdy neměli češtinu za překážku toho, že by mohli prorazit do „velkého“ zahraničí, globálního povědomí. Ostatně pravděpodobnost toho, že by se to české kapele opravdu parádně podařilo, je asi taková, jako že vás trefí meteorit.
„Vytýkali mi, že mi při zpěvu není rozumět. Jenže pak mě slyšeli mluvit, se vším tím mumláním a polykáním písmen, záhadně mizícím „L“, tenoučkým brněnským „i“, s mou překotností, s mým huhňáním… a řekli si, že vzhledem k situaci to zpívání není zase tak špatné,“ vypráví pobaveně Kyšperský. Jeho osobitý projev možná od hudby Květů pár posluchačských puristů odradil, avšak pro mnohem víc lidí Kyšperský zosobňuje opravdovost. A ta je v dnešní populární hudbě dost možná důležitější devízou než perfektní intonace. „Většinou spíš lidi říkaj, že sice neumím zpívat, ale ty texty že jsou fajn,“ říká o reakcích na kritiku Vydra. To jediný protagonista Čar života je ještě více nekompromisní: „Reagoval jsem tak, jako vždycky reaguju na kritiku – ban na facebookový page.“ (Pozn. red.: Kdo by se snad nechytal, tak „ban“ je stopka, pomyslná žlutá či červená karta, která vám nějakým způsobem omezí aktivity na facebooku.)
V textu o fenoménu autotune na webu Pitchfork vysvětluje publicista Simon Reynolds, že inovace v populární hudbě se poslední roky soustředí právě na oblast vokálu. „Naučili jsme se, že zpěv není posvátné vyjádření emocí.“
(Ne)populární autoladička používaná hojně v hip hopu, popu, ale i v dalších žánrech, otevřela nové možnosti, jak s vokálem pracovat. A české projekty jako Dukla nebo Čáry života jsou předvojem této tendence u nás.
