Rapové hvězdy přepisují pojem autorství pro 21. století
Žánr zvaný hip hop se nyní nachází na vrcholu popularity, a jestli šéfové nahrávacích společností jsou někomu ochotní dát peníze na tvorbu, pak tedy právě rapperům a jejich opulentním projektům. Nabízíme několik příkladů a také pokus formulovat, co z té opulentnosti umělecky plyne.
„Každý člověk tady má svůj názor a nápady, a on jim pozorně naslouchá. Když má vybrané beaty a rýmy, tak je představí svému týmu a všichni je můžou rozebírat, pracovat na nich nebo je kritizovat. Na konci seance zjistíš, že celek je něco víc než součet jednotlivých částí. V tom je opravdový kouzelník,“ popisoval producent Q-Tip, jak to vypadalo, když Kanye West se svým týmem točil v roce 2010 album My Beautiful Dark Twisted Fantasy. Americký rapper si tehdy pozval do svého studia na Haiti výkvět talentů elektroniky, hip hopu, ale i indie folku (Bon Iver), na nákladech se nešetřilo (je to jedna z nejdražších desek historie) a výsledkem byla monumentální zvuková koláž plná nestřídmých nápadů a divokých žánrových přemetů. Od té doby Kanye West natáčí alba právě takto: obklopen desítkami spolupracovníků, kteří mají za úkol přicházet s myšlenkami, jež pak jejich šéf dle svého uvážení použije. Připomíná to styl práce kreativních týmů z reklamních agentur, ego se tu rozpouští ve prospěch kolektivu.
Dá se vlastně ještě v souvislosti s Westem mluvit o hudebníkovi v původním smyslu toho slova? Možná by se pro něj víc hodilo slovo kurátor, které lépe popisuje způsob, jímž tento americký tvůrce lepí nahrávky z příspěvků lidí, které si najímá. Na podobně opulentní projekty samozřejmě nahrávací společnosti nedávají peníze každý den, ovšem kurátorský přístup se poslední dobou stal poměrně běžným a dál transformuje pojem autorství v 21. století. Nejčastěji ho aktuálně nacházíme v hip hopu, který má ke komunitnímu způsobu práce ze všech žánrů momentálně asi nejblíž. Aktuální album amerického rappera Travise Scotta nazvané Astroworld ukrývá ve svých drážkách příspěvky třiceti producentů a stejného počtu rapperů. DJ Khaled, který se „svou“ skladbou No-Brainer vystoupal minulý týden do Top 5 amerického i britského žebříčku, dokonce své tracky už ani neprodukuje, ani do nich nerapuje, pouze „dohlíží“ na jejich vznik a zaštiťuje je svým jménem celebrity z Instagramu. Respektive: maximálně do nich zakřičí některou ze svých populárních motivačních hlášek.
Opulentní pětatřicetiminutový videoklip k písni Runaway ze zmíněného alba My Beautiful Dark Twisted Fantasy Kanye Westa. V tuto chvíli má video téměř 23 milionů zhlédnutí, zdroj: YouTube Ve světě výtvarného umění je role kurátora mnohem důležitější než před několika dekádami, což nejspíš souvisí s narůstajícím množstvím umělců, děl a rovněž s problematikou, co (výtvarným) uměním dneska vlastně je. Kromě záplavy nových děl se díky internetu nadto otevřely archivy a narostla tak poptávka po někom, kdo dokáže prezentovat minulost neotřelým způsobem. Platí to samozřejmě i v populární hudbě, která se poslední dekádu a půl nachází podle anglického publicisty Simona Reynoldse ve fázi retrománie. Ve stejnojmenné knize z roku 2011 autor připodobňuje roli muzikantů nového tisíciletí právě k uměleckým kurátorům, kteří si vybírají to nejzajímavější a skládají to do neotřelého kontextu. „Tento model umělecké inspirace je podobný blešímu trhu,“ píše Reynolds a připomíná, že na podobných principech stojí i moderní podoba hipsterství, jehož příslušníci si skládají svoji identitu z prvků jiných, autentických subkultur.
Skládání hudby pomocí kurátorování už existujících vlivů není zase tak nové; už v polovině osmdesátých let takhle pracoval Brian Eno, který dokonce tvrdil, že inovace tvoří menší část umělecké činnosti, než si myslíme, a preferoval přiznané remixování a rekombinování už existujících uměleckých děl jako adekvátnější model pro digitální éru, do níž se tehdy vstupovalo. Hip hop byl vlastně předchůdcem této metody – už na konci sedmdesátých let tvořili afroameričtí hudebníci tracky z útržků jiných desek. Tady si vypůjčili funkový rytmický přechod, tady syntetickou basovou linku a tady zajímavý vokál a – track byl hotový. O tři dekády později si Kanye West místo samplů ze zaprášených vinylů zve do studia mladé tvůrce, aby mu svoje myšlenky dávali přímo.
Album Astroworld Travise Scotta. Díky spolupracovníkům rapera, který se pod album podepsal, je deska kvalitativně mimo běžný průměr, video: Youtube Zmínili jsme tu již Scottův Astroworld. Album pojmenoval podle zábavního parku, který fungoval v Houstonu od konce šedesátých let do roku 2005, kdy byl uzavřen. Desku Scott pojal coby bláznivý (a psychedelický) výlet po směrech a odrůdách současného rapu – a kulisy toho tripu Scottovi pomáhal postavit gang přizvaných kolegů. On sám je vlastně dost průměrný rapper s nepříliš zajímavými texty, avšak právě jeho bombastické vize, v nichž se do jedné skladby vejdou rockeři Tame Impala, Pharrell Williams a The Weeknd, posouvají Astroworld mimo běžný průměr.
Jistě, podobně a už dlouho se takto rodí popové desky: nahrávací společnost sežene hitmakery, ti nabízejí nápady, místo hvězdy má obvykle nad deskou vrchní dohled někdo z manažerského týmu, komu jde o něco jiného než o uměleckou kvalitu či integritu nahrávky. Když se však pozice „šéfa“ vrátí do rukou protagonistů samotných, existuje naděje, že vznikne ambiciózní deska. Jako třeba ta, kterou vydal Travis Scott – rapper, producent, ale hlavně kurátor.
