Investigativec Spurný připomíná skutečnosti, na něž je dobré nezapomenout

Vloni na jaře vyšla reportérovi časopis Respekt Jaroslavu Spurnému (*1955) kniha-rozhovor Nepohodlný agent s bezpečnostním expertem Karlem Randákem, někdejším šéfem české rozvědky. Psali jsme tu o ní. Ke konci loňského roku pak Spurný publikoval další knihu. V titulu Jací jsme dnes se ohlíží za téměř třemi desítkami let, které strávil jako investigativní novinář ve jmenovaném časopise. Jde o profesní memoáry, ovšem ne úplně obvyklého ražení. Autor totiž chronologicky – od počátku devadesátých let do současnosti – prochází některé kauzy, které jej zaměstnávaly, v nichž se v rámci možností zorientoval a připravil z nabraných informací výstupy v podobě článků.

Kromě popisu reálií souvisejících s dotyčnými případy Spurný v textech reflektuje svoji pozici novináře, proměny této práce během let, svěřuje se svými dilematy i krizemi včetně té, že v jednu chvíli podal v Respektu výpověď, ale posléze ji stáhl. Z některých partií je cítit kontrolovaná, racionálně zpracovaná, ale přece jen nesrozuměnost s rozhodnutími, které v Respektu v případě jeho textů učinili editoři a vedení redakce. Nehledejme však za tím cenzuru nebo přeopatrnost, nýbrž střet pohledů redaktora, jenž na materiálu pracuje „zevnitř“, a kolegů, kteří mu dělají oponenturu a nahlížejí na text „zvenku“. V Respektu zkrátka funguje na poměry tuzemských redakcí docela přísný editorský systém. A ještě s něčím se Spurný svěřuje: s tím, jak k odhánění stresů konzumuje alkohol, kdy se opil, kdy nikoliv. Je to lidské, nesupermanské, ale většinou jsou ty veskrze osobní partie podány s jistou formulační bezelstností, viz třeba: „Při studování záhady, jak funguje obchod s dluhy, jsem si namohl krční svaly při neustálém přikyvování expertům, že jejich slovům rozumím. A vypil litry kávy, při tom soustředění jsem musel alkohol úplně vyřadit.“

Podstata knihy Jací jsme dnes leží však někde jinde: v líčení jednotlivých kauz, někdy tedy spíše společenských a politických procesů, protože Spurný víc než „akční“ popis konkrétní události volí popis, jak se daná tématika vyvíjela v čase. Některá jména lidí, některé instituce či události logicky procházejí více než jednou z celkových sedmnácti kapitol, do nichž Spurný svoji probírku polistopadového období rozdělil. Důležitým rysem knihy je kontinuita – sám svazek je výsledkem a dokladem autorovy pracovní nepřetržitosti, v tuzemských mediálních poměrech výjimečné; nenajdeme u nás příliš novinářských osobností, které by byly věrné nejen jednomu periodiku, ale především se specializovaly na jednu oblast, v případě Spurného na bezpečnostní problematiku a kriminalitu bílých límečků. Desítky let trvající autorská kontinuita téměř automaticky s sebou nese jednu nezakoupitelnou výhodu: novinář si toho hodně pamatuje, dost za ty roky viděl a poznal, rychleji se orientuje, obtížněji je obalamucen, nenaskakuje na každou vzrušivě znějící aktualitu. Tohle všechno je ve Spurného textech mimochodem přítomno, ale i včetně doznání, že se v některých lidech vzdor všem svým zkušenostem mýlil, podcenil je (třeba politika Jiřího Čunka), nebo že při veškerém úsilí nepronikl do spleti určitých případů.

Spurného memoárová inventura kauz je totiž v českém prostředí rovněž ojedinělou ne snad příručkou, ale řekněme nenásilnou lekcí o práci investigativce a jejích proměnách. Jaroslav Spurný přišel po listopadu 1989 do žurnalistického provozu z disidentských kruhů, spoluzakládal Respekt, těsně po převratu, když se pozic na vnitru a v dalších důležitých bezpečnostních orgánech chopili lidé často se rekrutující právě z disentu, měl k informacím téměř prominentní přístup. Ale jak roky ubíhaly, instituce se „oddisentovávaly“ a metody šíbrů se zdokonalovaly, začala být práce pátracího novináře piplačka, při níž se prošoupou podrážky a prosedí hodiny a hodiny u počítačů a nad lejstry. Zpočátku neexistoval internet a mobilní telefony, podíl osobních setkání byl zásadní. Autor poznamenává, že to mělo něco do sebe, protože v osobním kontaktu si lze všímat nonverbální komunikace: jak se zpovídaný tváří, jaká je řeč jeho těla. Nové technologie sice bezprecedentně zrychlily práci s jistými typy datových zdrojů, současně však ubylo osobních kontaktů, které mají svoji jedinečnou vypovídací hodnotu. Jestli někoho jímají romantické představy o práci českého investigativního novináře, pak paperback Jací jsme dnes může zafungovat jako jejich realistické uzemnění.

Jakýmsi uzemněním je ovšem celá Spurného kniha, která nepřináší nová odhalení. Její hodnota tkví v paměti v a souvislostech. První reportážní vzpomínka ve svazku Jací jsme dnes je situována do Ralska v předjaří roku 1993. Reportér navštívil to velké opuštěné území, které zde tenkrát zbylo po sovětských okupačních vojscích, aby na vlastní oči viděl to, co chtělo zprivatizovat několik společností, mezi nimi Svobodná zóna, kterou spoluvlastnil předlistopadový vojenský plukovník Zdeněk Zbytek, jenž proslul svým prohlášením z konce roku 1989, že by se na protirežimní demonstrace měly poslat tanky. A týž Zbytek je nyní blízkým spolupracovníkem Miloše Zemana, Zbytkovy firmy sídlí v nemovitostech ruské ambasády v ČR, páně ex-plukovníky vazby na Rusko jsou více než těsné a strategie prezidenta Zemana tím pádem o něco čitelnější. Obdobně „proruské“ historické souvislosti a dávné inklinace Spurný předkládá u Václava Klause. Andrej Babiš, dokládá Spurný, je starý hráč a harcovník zdejší ekonomicko-politické scény, jehož řeči o zkorumpovanosti místních politiků, kterou on, jako čerstvá krev, musí napravit, jsou jen drzou rétorikou. Stojí za citování tato pasáž ze Spurného: „V květnu 2002 jsem poprvé osobně potkal Andreje Babiše. Dějištěm byla Dykova ulice v Praze, rozhlasová stanice Svobodná Evropa, která už tehdy patřila do portfolia Českého rozhlasu. V živém vysílání jsem si povídal s redaktorem o článku, který vyšel ten den v Respektu. O tom, jak podivně přišel od roku 1996 naprosto neznámý Čechoslovák Andrej Babiš během dosti krátké doby k majetku tak velkému, že už v roce 2002 patřil k našim nejbohatším občanům. V tom se rozlétly dveře studia a vešel miliardář AB v dobře padnoucím obleku. Kdosi ho na tuto debatu těsně předtím upozornil, on nezaváhal, nikým nezván dorazil, vstoupil a okamžitě mě začal v éteru obviňovat ze lží. (…) Dvacetiminutový pořad jsme přestáli a já až o pár let později pochopil, že jsem byl svědkem a účastníkem historické chvíle. Okamžiku, kdy definitivně ztráceli moc nad děním v této zemi šíbři a tuneláři, kteří ovlivňovali politiku i byznys od počátku devadesátých let a kdy tuto moc začal přebírat Andrej Babiš a někteří další privatizátoři, a to pod dohledem a s aktivním přispěním Miloše Zemana, tehdejšího premiéra…“

Obdobně sytých, historicky ukotvených partií najdeme v knize dost na to, abychom zase o něco lépe porozuměli tomu, co v Česku politicky děje nyní. Ale zamlčet by se také nemělo, že kniha obsahuje i faktografické nepřesnosti: olympijské hry v Mnichově se nekonaly roku 1974 (str. 31), nýbrž 1972; když byl Respekt roku 1992 odsouzen k omluvě komunistickému agentovi Pavlu Minaříkovi, záběry ze soudní síně se objevily nikoliv v České, nýbrž ještě Československé televizi (str. 33). Když Spurný píše o minulosti Václava Klause v souvislosti se zájmem StB o jeho osobu, charakterizuje Klause jako „současného prezidenta“ (str. 118), ale tím dotyčný už více než pět let není. Vzápětí Spurný líčí, že v červnu 1986 „StB najednou Klausovo sledování končí a ukládá spis do archivu“, přičemž „krátce po přesunu Klausova spisu do archivních šuplat vznikl na základě dohody československého premiéra Lubomíra Štrougala a sovětského generálního tajemníka KSSSS Jurije Andropova v Praze Prognostický ústav, v němž se nakonec ocitli špičkoví ekonomové, většinou návštěvníci Klausových seminářů…“ (str. 119). Jenže: Prognostický ústav vznikl již roku 1984 na základě usnesení vlády ČSSR č. 10/1983, popud skutečně měl dát generální tajemník ÚV KSSS a šéf KGB Jurij Andropov (ten zakrátko zemřel: 9. února 1984). Tudíž Spurným naznačená kauzalita s Klausem časově prostě nehraje. Tohle by pozorná redakce knihy měla chytat!

Když jsem zde loni v květnu psal o Spurného „Randákovi“, kvitoval jsem zdařilou vizuální stránku Nepohodlného agenta s ilustracemi Pavla Reisenauera a s fotografiemi Milana Jaroše. Totéž lze říci o publikaci Jací jsme dnes, kterou černobílými kresbami doprovodil Jindřich Janíček,  nedávný absolvent UMRUM, provozující v Praze spolu s Nikolou Klímovou nakladatelství a prodejnu Take Take Take. Janíčkovy kresby mají poetiku „odlehčené“ temnoty různých prostředí, v nichž se pohybuje pátrač s neodmyslitelnou cigaretou; prostředí odkazují k těm, o nichž se píše v jednotlivých kapitolách a oním pátračem je pochopitelně investigativec.

Obal knihy s ilustrací zmoženého investigativce, repro: Torst

Jaroslav Spurný: Jací jsme dnes. Česko od roku 1989 očima investigativního novináře. Ilustrace Jindřich Janíček. Torst, Praha 2018, 224 stran, doporučená cena 248 korun.