Josef Čermák oddaně sloužil svaté věci literatury

Jméno Josefa Čermáka je spjato především s dvěma pojmy. Jedním je nakladatelství Odeon, druhým dílo Franze Kafky. Určujícím rysem Čermákova životního – profesního i jiného konání – byla soustavnost a věrnost. A jeho dráha odrážela peripetie, jimiž tato země prošla.

Josef Čermák se narodil 18. května 1928 v Roztokách u Jilemnice. V Podkrkonošském regionu prošel základní školou i gymnáziem, přičemž středoškolská studia absolvoval vinou války postupně, na několika místech: začal v Jilemnici, pokračoval v Nové Pace, pak v Novém Bydžově; maturoval tam, kde začal – v Jilemnici. Otec hospodařil na vlastním gruntu a děti, včetně Jana, byly nuceny vypomáhat. Poznal tvrdou práci i nesnadnou cestu za vzděláním, včetně například toho, že jeden čas byl nucen vstávat ve čtyři ráno, pěšky se plahočil na vzdálené nádraží, v pět deset mu jel vlak, v sedm hodin byl student Čermák na příslušném místě a kráčel směr škola. Když v roce 2015 natočil s redaktorkou Milenou M. Marešovou pro Český rozhlas Vltava desetidílné vzpomínky v rámci cyklu Osudy, věnoval zhruba jejich polovinu právě životu v rodném kraji, životu obyčejných lidí. Než se Čermák po válce vypravil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy studovat češtinu a francouzštinu (coby učitelské obory) a také srovnávací dějiny literatury, byl vybaven slušnou znalostí francouzštiny, němčiny, angličtiny, ruštiny a latiny. Na univerzitě si dobrovolně přibral italštinu a španělštinu.

Už jako gymnazista v Jilemnici četl – spolu s několika dalšími tamními spřízněnými dušemi – Kritický měsíčník, který redigoval přední literární historik a romanista Václav Černý. A tento profesor byl pro něho určující postavou na filozofické fakultě. Čermák však na rozdíl od svého učitele přečkal na škole poúnorové čistky. Schopnost přežít politické bouře za cenu (asi ještě přijatelných ústupků) prokázal i o nějakých dvacet let později, během normalizace. Nebylo to tím, že by Čermák byl pružný oportunista a kariérista, spíše to bylo dáno jeho určitou apolitičností, specifickým, řekněme společensky nenápadným, neiritujícím individualismem, kdy před veřejnými angažmá upřednostňoval svět literatury a umění a před přímými střety volil taktiku, domluvu, hledání spřízněných duší, sázení na malé, pokud možno pozitivní krůčky; držel se stranou klik a nátlakových skupin. Fakultu absolvoval bez toho, že by vstoupil do svazu mládeže, ale zároveň musel svoji dizertaci, na níž se domluvil ještě s profesorem Černým, zásadně přepracovat pod náporem nových ideových a ideologických pořádků. Ostatně absolvoval roku 1952, což byla hrozná doba.

V témže roce nastoupil do právě zakládaného Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (to bylo roku 1966 přejmenováno na Odeon). Zde začínal v české redakci, která měla za úkol vydávat především díla realistických a pokrokových klasiků. Čermák se ocitl v dobově příznačné, silně paradoxní situaci: mladá žena Kristina Fučíková, s níž se seznámil, byla dcerou Bedřicha Fučíka. Ten za první republiky šéfoval nakladatelství Melantrich, které rovněž vydávalo některé české klasiky. Ovšem nyní byl týž Fučík politickým vězněm odsouzeným na patnáct let za „klerofašismus“. Teprve když jej komunisté roku 1960 propustili na amnestii, se Jan a Kristina vzali – a měli spolu postupně čtyři, respektive pět dětí (jedna dcera jim zemřela na vrozenou srdeční chorobu). Josef Čermák v Odeonu během let prošel francouzskou, anglickou, německou a španělskou redakcí. V roce 1968 se stal na základě konkurzu šéfredaktorem Odeonu.

Nestraník Čermák vydržel v téhle funkci do roku 1977, kdy byl na tento post mocensky dosazen redaktorsky naprosto nevýrazný a nevýkonný básník Karel Boušek (a toho roku 1984 vystřídal o poznání energičtější Josef Šimon, rovněž básník, který předtím řídil nakladatelství Práce). Čermák přešel na místo „hlavního lektora“ Odeonu a jím zůstal až do roku 1990. Zásadně tedy spoluurčoval profil nakladatelství, které od šedesátých let až do převratu bylo českým nakladatelstvím s nejlepším edičním profilem a v rámci sešněrovaných možností přinášelo některé nepopiratelné literární a výtvarné hodnoty (Odeon totiž po celou dobu vydával i výtvarné publikace).

„Bylo nepochybně Čermákovou zásluhou, že při generační výměně v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let získal ke spolupráci dlouhou řadu mladých odborníků, nikoliv náhodou v řadě případů posluchačů nakrátko obnovených Černého přednášek z let 1968-1990. Až na skromné výjimky šlo o přesvědčené nestraníky, kteří s dlouhou řadou externistů vytvořili v nakladatelství velmi organickou opoziční šedou zónu,“ podotkl v předmluvě k obsáhlému souboru Čermákových studií z literární komparatistiky a moderní německé literatury „I do daleka vede cesta…“ romanista a bohemista Jiří Pelán, dnes profesor na FF UK, kdysi redaktor Odeonu; jeden z těch, kteří zažili zmíněné obnovené přednášky Václava Černého na této škole.

Bezmála šestisetstránkový vázaný svazek, který roku 2017 vydala Filozofická fakulta UK, obsahuje několik desítek Čermákových textů, pocházejících z let 1949-2015 a rozčleněných do tří oddílů: Studie ze světové literatury a komparatistiky, Česko-německé literární a kulturní vztahy a Franz Kafka. Právě s osobností a dílem pražského německého spisovatele je Čermákova překladatelská, redakční a interpretační práce jmenovitě spojována nejčastěji. I když v kafkovském oddíle silně převažují texty vzniklé po roce 1989, pravda je taková, že Čermák edičně i vykladačsky uchopoval Kafkovo dílo od první půle šedesátých let a toto jeho snažení bylo přerváno normalizací. Navrátit se k němu naplno mohl až po listopadu 1989. To již byl Čermák dějinami „osvobozen“ od odeonské provozní řehole. V roce 1990 totiž pro všechna státní nakladatelství nastaly krušné časy: vstupovala do volné soutěže s prvními soukromými značkami a musela si na sebe vydělat. Nastoupila nutnost personálních i edičních redukcí a Čermák, nacházející se v již důchodovém věku, víceméně dobrovolně „svoji“ značku opustil. Odeon však nedopadl dobře, firma skončila roku 1994 v likvidaci. (Od konce devadesátých let značku Odeon probrala k životu Euromedia Group, která ji včlenila do svého portfolia. Stěžejní edicí obnoveného Odeonu je Světová knihovna, která volně navazuje na někdejší odeonskou edici Soudobá světová próza, přímo názvem na odeonskou Knihovnu klasiků navazuje řada, která zprostředkovává některá klasická díla světových literatur v nových překladech.)

Josef Čermák v devadesátých letech redakčně působil v nakladatelstvích Artia a Grafoprint Neubert. Stál v čele autorského týmu nejrozsáhlejšího českého encyklopedického počinu po druhé světové válce, desetidílné Velké všeobecné encyklopedie Universum, kterou v letech 1999-2001 vydala Euromedia. Pravda, Universum obsahově stála na německé encyklopedii Bertelsmann Lexikon, doplněna o české reálie a vůbec adaptována na tuzemské potřeby. Tehdy šlo o zajímavou situaci: Universum vyloženě soupeřila s jiným encyklopedickým projektem, původním českým podnikem Diderot, který však skončil neslavně. Ať tak či onak, byla v tom jistá symbolika: Josef Čermák, muž knih, s nadsázkou řekněme představitel staré dobré analogové kultury, se podílel na zdejší symbolické labutí písni papírového encyklopedismu (ostatně i legendární Encyclopædia Britannica je od roku 2012 přístupná výhradně na webu). A Čermák se ve vzpomínkách pro Vltavu přiznal, že s internetem a vůbec s digitálními technologiemi se již nespřátelil.

Bibliografie jeho prací, zařazená na závěr svazku „I do daleka vede cesta…“, dosvědčuje, jak Josef Čermák v devadesátých letech autorsky „rozkvetl“, uplatnil zejména svoji kafkovskou akribii i v německy psaných periodikách a publikacích. Sepsal několik knih čtenářského, populárnějšího charakteru: ať to byl svazek Franz Kafka: výmysly a mystifikace (2005) nebo Prahou Franze Kafky (2008) či Zápas jménem psaní – O životním údělu Franze Kafky (2009), dále Franz Kafka v Assicurazionu Generali: Kafkův první zaměstnavatel (2011) nebo také Život ve stínu smrti, Franz Kafka – Dopisy Robertovi (2012). Spolu se svou dcerou Kristinou, která je lingvistkou, v roce 2005 publikovali svazek Slovník latinských citátů: 4328 citátů s českým překladem a výkladem.

V odchodu osobnosti Josefa Čermáka se symbolicky uzavírá etapa českého knižního podnikání, která se vyznačovala tím, že do jednoho nakladatelského domu se koncentroval obrovský intelektuální a kulturní potenciál, který směle konkuroval příslušným univerzitním katedrám a akademickým pracovištím. Čermáka vždy zajímaly souvislosti a mezikulturní dialog, proto také volil studium srovnávacích literatur. Odeon, který Čermák významně spoluutvářel, i proto zprostředkovával řekněme nekomerční, nemainstreamovou či vysokou literaturu v jazykové šíři, kterou dnes žádný zdejší nakladatelský dům nemůže zastat. Což o to, české knižní podnikání se od devadesátých let minulého století obrovsky rozšířilo a diverzifikovalo, je svobodné, vychází řada vynikajících knih v jiných, různě velkých nakladatelských značkách. Ale něco s Čermákovým Odeonem zmizelo možná opravdu nenávratně. Například edice světové poezie Plamen, která přinášela výbory významných básníků literatur psaných anglicky, německy, francouzsky, italsky, španělsky, polsky, rusky, ale i v některých dalších jazycích. Dnes nic takového neexistuje. Josef Čermák zosobňoval svět, v němž literatura v rámci kultury jako takové vážila víc, než váží dnes. Byl to svět nikoliv lepší, ale jiný určitě.