Libuše zase jednou v Národním. Český národ nezhyne s. r. o.

Každé nastudování Libuše v Národním divadle nutno považovat za smetanovský svátek. Jsou to tóny, jimiž se ND otevíralo roku 1881. Libuše zazněla i o dva roky později – po požáru a následném znovuotevření. První večer po rekonstrukci divadla v roce 1983 se členové komunistického politbyra také těšili právě z Libuše. Jak píše filozof Petr Rezek, operní večer to byl natolik působivý, že přestože davy stojící na nábřeží byly od papalášů odděleny esenbáckými kordony, policejní fraška se neodrazila na nábožné úctě, s níž diváci po tři hodiny v tichosti a vzdoru vzhlíželi k dočasně pro ně zakázanému dílu a území. Jestliže si tedy fanfár z Libuše užil rakouský korunní princ, prezidenti Masaryk, Husák i Havel, ke stému výročí vzniku Československé republiky nemohla být volba jiná. Vedle Prahy a Brna Libuši letos uvede třeba ještě Tylovo divadlo v rámci projektu Plzeň 2018, premiéra s Evou Urbanovou proběhne také v opeře v Ústí nad Labem. (V cizině je Libuše prakticky nehratelná. Po vzniku samostatné České republiky bylo jedno politicky motivované představení uskutečněno pro vídeňské krajany a proběhl jeden zájezd Národního divadla do Záhřebu. Kromě příležitostných uvedení předehry či jednotlivých árií tak tuto operu v zahraničí téměř nikdo koncertně neslyšel – vcelku se hrála slovy dvakrát.)

V Praze se nyní ujal režie ředitel Národního divadla a vedoucí katedry činohry na DAMU Jan Burian, hudebně Libuši nastudoval hudební ředitel Opery ND Jaroslav Kyzlink a scénografii vytvořil bývalý ředitel ND Daniel Dvořák. Niternou a lyricky zjemnělou Libuši zpívá Dana Burešová v alternaci s Ivetou Jiříkovou, Přemysla jakožto jejího partnera Adam Plachetka v alternaci se Svatoplukem Semem. Dále se objeví Roman Janál, Jaroslav Březina, Maria Kobielska či Aleš Briscein. Obsazení je tudíž v rámci možností natolik špičkové, že dokonce i jednoho z ženců na první premiéře zpívala Lucie Hájková, jinak též čerstvá Libuše v inscenaci brněnské.

Těžká cesta slov 

Připomeňme: děj této opery neoplývá dramatickou zručností – napětí tady povětšinou nese hudba, nikoliv divadelní akce. Před inscenátory to klade více úkolů, než je schopna běžná produkce zvládnout, a čas od času se dokonce objevuje i volání po tom, aby se tato opera divadelně neinscenovala, ale abychom se spokojili se statickou oratorně-koncertní verzí. To by však byla přece jen škoda!

Národní divadlo, Praha – Bedřich Smetana Libuše. Obrazy z české minulosti ve verzi roku 2018, foto: Hana Smejkalová (Národní divadlo)

Bratři Chrudoš a Šťáhlav spolu vedou spor. Ten ještě před začátkem děje vyhrotila Krasava, která si chtěla Chrudoše vyzkoušet předstíráním poměru s jeho bratrem. V prvním dějství je tedy před Libuši nastolen požadavek, aby daný spor rozsoudila. Chrudoš se však již předem odmítne podvolit soudu ženy (Běda, když se ku ptencům / plíží zmije zlá, / běda, jimž žena vládne / tak nestálá! / Muž jen na muže sluší, / pevnáť jeho pěst. / Váš soud je mi ničím, / neboť on z ženy jest!). Jedna z nejzajímavějších postav české operní literatury, postarší Radovan, pak s Libuší probere její rozhodnutí provdat se v zájmu státu a zařídí to tak, že si Libuše sama může vyvolit svého nastávajícího.

Ve druhém dějství se Krasava udobří s Chrudošem. Přemysl se věnuje rozjímání a se svými ženci provede sklizeň. Průvod s Libušiným běloušem se vydává za Přemyslem. Přemysl je tedy lidem, vedeným Radovanem, povolán ze Stadic k cestě na Vyšehrad, když předtím zazpíval svou parádní árii Ó, vy lípy.

Ve třetím dějství nejprve dojde k usmíření mezi Chrudošem a Šťáhlavem. Poté na Vyšehrad dorazí i Přemysl. V hudbě proběhne uznání Přemysla za Libušina manžela. Kníže převezme od Libuše vládu (duet Ó bozi, kteří trůníte ve záři / a vévodíte světa končinám). Odsud pochází onen státotvorný motiv fanfár z Libuše. Přemyslovi se hrdý Chrudoš podvolí, což novopečený kníže vzápětí zhodnotí slovy: Ne na zem, ke mně, sem na prsa má! / Tys hanu její smyl, jsme vyrovnáni! 

 Následuje finále a vrchol opery – Libušino vidění a přehled výjevů z dějin národa českého. A závěrečná věštba: Nechť se však stane cokoli, / to cítím v nejhlubší mých ňader hloubi: / Můj drahý národ český neskoná, / on pekla hrůzy slavně překoná! Což ještě sbor zopakuje a přidá k tomu závěrečná slova: Sláva! Sláva!

Pokud by si někdo dovolil zabývat se tím, jak dobře či špatně odsýpají česká slova na úžasnou Smetanovu hudbu, je třeba si uvědomit jejich cestu 19. stoletím. Libretista Josef Wenzig z Rukopisu zelenohorského použil Libušin soud, u nějž už dnes asi nejsou žádné pochyby, že se jedná o romantizující falzum. Z Rukopisu královedvorského, o kterém přece jen několik pochybností mezi laickou veřejností dodnes přetrvává, převzal dikci, slovník a náměty pro závěrečnou Libušinu věštbu. Libreto napsal německy a pro Smetanu je do češtiny přeložil Ervín Špindler, který zrovna pobýval ve vězení za organizování tábora lidu v květnu 1868. Jedná se o ten tábor lidu, z nějž se vydal průvod s jedním balvanem směr Praha, na položení základních kamenů Národního divadla.

A libretista Wenzig? I díky tomuto gymnaziálnímu profesorovi se nám dostává vzdělání v naší mateřštině! On to byl, kdo se zasloužil o zrovnoprávnění češtiny s němčinou ve vzdělávacím procesu. Byl k tomu schválen dokonce zákon (Lex Wenzig).

Jiná to kněžna

Ale nyní už k pražské Libuši L. P. 2018. Orchestr partituru důvěrně zná a na výsledku to bylo slyšet. Po první premiéře nadto z dirigenta Kyzlinka opadla nervozita a druhou premiéru oddirigoval uvolněně a s takovým nadšením, že ani orchestr neodolal a na místech, na nichž panu dirigentovi opravdu záleželo, předvedl krásu Smetanovy partitury. Monumentální žestě, přesný rytmus smyčců, lyrické pasáže radostné souhry. Druhé dějství, zejména od árie Ó, vy lípy a následného sboru, rozhodně náležely k okamžikům hudební radosti. Leč jednota v ND nevydrží po celé tři hodiny. Nejde o to, že občas tón ujede, ale že narušení souhry poškozuje hudební proud. Těžko pak věřit, že ten samý orchestr letos podvakráte odehrál pod taktovkou dirigenta Minkowského návrat na mozartovskou mapu světa nebo že se na stejném místě jejich kolegové s Billym Buddem plavili na strhující plavbě po brittenovském moři. A když k tomu přidáme sníženou citlivost dirigenta k limitům zpěváků, kteří prostě hlasitý orchestr nepřekřičí nebo si v zájmu čistoty zpěvu v některých náročnějších pasážích trochu přizpůsobí frázování, u některých citlivějších uší se objeví špetka pochybostí.

Už účinkováním v předchozí inscenaci Národního divadla, kde Dana Burešová alternovala Evu Urbanovou, pěvkyně naznačila svůj potenciál pro interpretaci této role. Asi největším kladem současné inscenace tak je, že ukázala jinou tvář Libuše. Ta je vedle heroin Evy Urbanové, Edity Gruberové či Gabriely Beňačkové naprosto odlišná: Libuše nemusí mít energii atomové elektrárny, může to být smířlivá, lyrická a niterně svému úkolu sloužící kněžna, která se z počáteční role v čele své družiny v zájmu státu biedermeierovsky promění v rovnoprávnou milovanou manželku a jen první mezi dámami, polidštěnou vizionářku obdařenou věšteckými schopnostmi. Takto vystavěná role funguje výtečně! V hudbě i v libretu takový přístup pevný základ a oporu má, hlasu Dany Burešové to svědčí a jediný, kdo by toho mohl zalitovat, je ortodoxní český fanoušek závěrečného věšteckého výstupu, který se v tomto pojetí režii podařilo utlumit.

Pak je tu Adam Plachetka. Není to od něho tradiční smetanovská deklamace, frázování má Plachetka úplně jiné. Natolik odlišné, že někomu až nemusí sednout. Jeho nádherný italsky lehký hlas umožnil, že jsme mohli na první premiéře slyšet výtečně odzpívané druhé jednání. A kdo viděl, jak se nechal vyhecovat Roman Janál i všechny sbory, ten ví, že se vše zúročilo v jednání třetím. Vyrovnaný pár Libuše a Přemysla se doplňoval s tím, jak se musel Adam Plachetka frázováním svým partnerům přizpůsobit: vzniklo tak vskutku nové pojetí role samotné Libuše. A byla radost v druhém obsazení slyšet, že Svatopluk Sem, který je přece jen dost odlišný hlasový typ než Adam Plachetka, znamenal pro celek stejný přínos!

Dalším výrazným prvkem této inscenace je to, že sbory v Národním divadle vykazují posledních pár sezon výrazné zlepšení a v monumentálních dílech i vcelku solidní spolehlivost. Kdo by chtěl porovnat wagnerovské tendence u Smetany s Wagnerem samotným, nabízí se mu ještě celou tuto sezonu skvělá příležitost. Na repertoáru je dobře odzpívaný a odehraný Wagnerův Lohengrin a sbor a ostatně i orchestr z toho v této inscenaci Libuše těží více než dostatečně.

Soud dle otců práv

Pro studenty DAMU na tomto místě doplňme nové národní trendy od jejich vedoucího katedry. Zdeněk Troška již v Praze operu režíroval, takže proč některé z jeho postupů nepřevzít a nedoplnit je o přístup Jiřího Babicy. Ředitel Národního divadla, vedoucí katedry a režisér, vše v jedné osobě, se rozhodl, že režie musí být především srozumitelná. Scénograf Daniel Dvořák k tomu přidal možnosti, které nabízejí současné technologie. Ďábel se však skrývá v detailu.

Nejvýraznějším scénografickým prvkem je zlatý rám obrazu. Asi proto, že podtitul zní Obrazy z české minulosti. Snad neprozradím nic tajného, jdyž napíši, že na jeden historický obraz v Burianově Libuši opravdu dojde: totiž na samém konci opery se odehraje položení základního kamene Národního divadla. Palacký a Rieger (nebo kdo to tam s ním stojí) tím asi vyjadřují, že letos v květnu uplynulo 150 let od této události.

Nejdynamičtější součástí scény jsou protiběžné běžecké pásy, na nichž přijíždějí a odjíždějí účinkující, Přemyslův pluh a jedna ovečka. Pás se však zastaví metr před koncem, a pozor, vtip – vycpanou ovečku musí odnést účinkující!

Popis scény a kostýmů je jednoduchý: šest schodů a kámen-oltář. Kdo někdy v televizi viděl představení Františka Ringo Čecha o Lumírovi, Čestmírovi a dalších, tak si ty samé tradicionalistické kostýmy může představit v neparodovaném a vážně míněném prvotřídním provedení. A nechybí nic! Pravda, osvětlovači asi na rozdíl od švadlen nedávali ve škole pozor, nebo se monarchisté pomstili republice, protože jinak si detail typu, že barva vlasů je vidět pouze od první do osmé řady a od té vzdálenosti jsou všechny dámy souboru neutralizovány pod šedou parukou, neumím vysvětlit.

Vcelku odvážný je nápad s prolínáním projekcí na poloprůhledné plátno: Význam není prvoplánově sdělen a zůstává na divákovi, jak si to vyloží. Asi proto, že už Viktor Dyk psával: Bez moře všechno malý národ ztratí. / Shakespeare, škoda, tys nám je chtěl dáti!, nachází se Libuše na úvod v projekci pod vlnící se digitální rozbouřenou mořskou hladinou. Když nemáme hladinu Vltavy, tak tam dáme hladinu mořskou! Jenom tuzemec bez rozhledu a fantazie by si totiž mohl myslet, že by projekce měla být spíše vztažena k úvodním veršům Libušina soudu z Rukopisu zelenohorského: Aj Vltavo, rmoutíš vodu / cože rmoutíš vodu stříbropěnou? / Zda tě lítá rozvlnila bouře, / sesypavši mraky šíra nebe / opláknuvši hlavy hor zelených…

Samostatnou kapitolou scénického řešení jsou plátna ručně malovaná. Typický český skeptik a antipokrokář bez imaginace by třeba mohl říct, že pro putování za Přemyslem by se daly použít mařákovské kompozice nebo aspoň plátna mistra Beneše v první galerii foyer ND, na nichž je vyobrazen Říp. Jenže co s tím, Vincenc Beneš ani Mařák sám na plátno nešvihnul pořádnou lípu, tak nám to už holt chlapci v dílnách budou muset nějak trefit. Hele, slovanskořecká důstojná dubooliva! Výsledek je sice trochu jako od kýčaře Panušky, ale místo třicet na čtyřicet centimetrů to má devět na šest metrů!

V závěru dojde rovněž na techniku pro 21. století: digitální bodovou síť. Když ke snítce pro Libuši nemáme digitální lastověnku, tak tam šoupneme racka, pták jako pták, prostě přiletěla družná vlaštovice, / přiletěla od Otavy křivé… A při Libušině proroctví svítí dvoumetrové vajíčko umístněné do pravého červeného pekla, ať národ pěkně vidí, v čem to žije. Obrazy z minulosti se prolnuly s obrazy přítomnosti.

I tito škarohlídští a úzkoprsí diváci by však dorazit měli. Co naplat, Smetanu nám v Bruselu hrát nebudou! A poslech našich předních pěvců a setkání s monumentální Smetanovou partiturou ve Zlaté kapličce byl a stále ještě je svátek.

Ještě něco čísel

À propos: počet bučících. Z takřka tisícovky diváků bučeli slovy dva, a to pouze v neděli. Přesný počet stojících aplaudujících diváků na nedělní druhé premiéře nezjištěn, ale byl větší než malý. Statistik by to na základě těchto dvou večerů byl býval mohl s jistou nadsázkou říci i tak, že cca jeden člověk z tisíce našich občanů je ochotný vyjádřit nahlas svůj (nepohodlný, menšinový) názor.

Dle údajů Ministerstva vnitra ČR jméno Šťáhlav už neužívá v současné době ani jeden z trvale hlášených obyvatel. Jméno Chrudoš má v celé ČR počet výskytů 22. Hustota je tedy jeden Chrudoš na 486 388 obyvatel ČR, průměrný věk 66 let. Český národ neskoná. Národ sobě. 

Představení má v sezoně ještě pět repríz. Kromě té dnešní, svatováclavské, se další uskuteční v předvečer říjnového státního svátku a v květnových dnech, k tomu pak ještě jedno představení ke Smetanovým narozeninám.

Poznámka redakce: Jiný pohled na pražskou Libuši, ale i na její nynější brněnské ztvárnění, nabízí recenze na našem spřáteleném webu ČT24.

Národní divadlo Praha – Bedřich Smetana: Libuše

Hudební nastudování a dirigent: Jaroslav Kyzlink, režie: Jan Burian, režijní a pohybová spolupráce: Petr Zuska, scéna: Daniel Dvořák, kostýmy: Kateřina Štefková, sbormistr: Pavel Vaněk.

Účinkují: Sbor Národního divadla, Kühnův smíšený sbor, Vysokoškolský umělecký soubor UK, Orchestr Národního divadla.

Osoby a obsazení:
Libuše: Dana Burešová a Iveta Jiříková
Přemysl ze Stadic: Adam Plachetka a Svatopluk Sem
Chrudoš od Otavy: Miloš Horák a František Zahradníček
Šťáhlav na Radbuze: Aleš Briscein a Jaroslav Březina
Krasava: Maria Kobielska a Petra Alvarez Šimková
Lutobor z Dobroslavského Chlumce: Peter Mikuláš a Jiří Sulženko
Radovan od Kamena Mosta: Jiří Brückler a Roman Janál
Radmila: Kateřina Jalovcová a Stanislava Jirků
První žnec: Magdaléna Malá a Eva Kývalová
Druhý žnec: Olessia Baranová a Lucie Hájková
Třetí žnec: Yvona Škvárová a Irina Rurac
Čtvrtý žnec: Václav Lemberk a Vít Šantora

Premiéry 14. a 16. září 2018.