Malé je dobré. Kapesní pop Ariany Grande a Troye Sivana
Popový mainstream nemusí být jen prefabrikované zboží. Dvě následně popsané desky ze světa velkých nahrávacích společností představují civilní podobu současného popu.
Když v úvodní skladbě alba Sweetener – v kratičkém coveru letitého hitu skupiny The Four Seasons – protáhne Ariana Grande svoje grandiózní vokální „píšťaly“ s rozsahem přes několik oktáv, má posluchač její novinku zdánlivě vmžiku přečtenou. Mainstreamový produkt velké nahrávací společnosti, který sází na velký hlas a velké emoce. Jenže zbytek čtvrtého studiového alba pětadvacetileté zpěvačky italsko-amerického původu, kterou její nahrávací společnost posledních pět let mohutně tlačí jako budoucí superhvězdu, jde proti očekávání. Ostatně už to, že názvy písní jsou psané celé malými písmeny, má nejspíše naznačovat, že tentokrát Grande míří někam trochu jinam. K něčemu mnohem osobnějšímu, intimnějšímu, a zároveň o dost uvěřitelnějšímu než její předchozí hitparádové zářezy.
Ariana Grande, teaser k albu Sweetener. Na snímku výřez z titulní fotografie, foto: Universal Music, video: Youtube Když měla Ariana Grande loni v květnu koncert v britském Manchesteru, na konci akce se odpálil sebevražedný útočník ve foyer koncertní haly. Zabil dvaadvacet lidí a více než sto jich zranil. Otřesená zpěvačka přerušila turné, ale o dva týdny později uspořádala na stejném místě benefiční koncert na podporu rodin obětí a její vystoupení popsal britský tisk jako „čistou ukázku obnovující moci popu“. Nestává se často, aby popové album dostalo podobně tragický podtón, Sweetener však neždímá lítost. Temné podtóny vyrovnávání se s posttraumatickým syndromem ředí proklamacemi odhodlání zvednout se a jít dál. Rozjuchaný žebříčkový pop tady z logiky věci nemá moc místo.
Vlivy současných výbojů v hip hopu nebo v elektronickém popu jsou u nahrávky Sweetener sice jednoznačné, nicméně novinka slepě nepronásleduje trendy. Letní hit No Tears Left to Cry stojí na energickém klubovém rytmu, ale za pozitivním poselstvím je cítit stín tragické události. „Jdu ven, i když prší. Teď už se nemůžu zastavit,“ zpívá Grande. V singlu The Light is Coming do zvláštních elektronických pulzů skanduje: „Světlo přichází a bere si zpět všechno, co ukradla temnota.“
Ariana Grande, video k písni No Tears Left To Cry, foto: Universal Music „Teprve po tom útoku začal label brát vážně to, o co jsme se celou dobu snažili,“ komentoval přípravy desky spoluproducent alba Pharrell Williams. Někdejší teenagerská hvězdička Grande se chtěla na své čtvrté studiové desce odklonit od mainstreamu a události z loňského května dodaly jejímu snažení nový náboj. Bez té strašné zkušenosti by nikdy nevznikly skladby jako tísnivá baladická Breathin’, v níž se vyzpívává z úzkostí, jež ji poslední rok pronásledovaly. Klaustrofobické zvuky syntezátorů v roli panických atak soupeří s jejím andělským hlasem vyzařujícím naději. Posluchač nemá ani v jeden okamžik pocit, že by byl součástí nějaké exhibice – ať už emocí, nebo jejího vokálu. Grande zpívá hlavně proto, aby utekla svým démonům.
Pop jako obří spektákl je momentálně na ústupu a mnohem větší prostor v hlavním proudu dostávají muzikanti, kteří nepotřebují opulentní stylizaci a vystačí si s obyčejnými příběhy. „Hledal jsem lásku, když mi bylo sedmnáct, možná jsem byl trochu moc mladý, ale bylo to pro mě tak skutečné,“ zpívá třiadvacetiletý australský zpěvák Troye Sivan v skladbě Seventeen. Příběh první lásky z internetové seznamky pro gaye otevírá jeho druhou desku Bloom, která se točí kolem témat dospívání a hledání místa ve světě. Queer kontext Sivanovy zpovědi dodává desce osobité zabarvení, písně však mají univerzální charakter – od erupcí euforie v My My My a Bloom až po terapeutickou baladu o zlomeném srdci Good Side.
Troye Silvan na portrétu magazínu Billboard z 25. ledna letošního roku, foto: Billboard, video: Youtube Sivan v rozhovorech přiznal, že jedním z inspiračních zdrojů nové desky byla i anglická skupina This Mortal Coil, klasikové osmdesátkového dream popu. Ozvěny jejich úzkostných hymnů jsou slyšet třeba v baladě Postcard, v níž hrdina posílá objektu své touhy dopisy v japonštině, které ten druhý však nikdy neotevře. Ponurá What a Heavenly Way To Die zase cituje anglické The Smiths a jejich hit z roku 1986 There Is a Light That Never Goes Out romantizující mileneckou smrt. Láska je u Sivana prostě věc smrtelně vážná.
V Dance to This hostuje Sivanovi právě Ariana Grande a jejich duet o splynutí dvou ztracených duší je vyloženě dojemný. „Byli jsme už na spoustě večírků, teď nepotřebujeme nikam chodit. Jen pusť rádio a můžeme tancovat na tohle,“ zpívají společně a jako kdyby nenápadně definovali to nejzajímavější, co se děje v současném středním proudu. Pryč od klubového hédonismu, který v určitém okamžiku ovládl popové žebříčky, směrem k intimitě a civilnosti.
