Panthera se pokouší vyjádřit tvrdou cestu lidského rodu

poster
Soubor 420People v inscenaci Panthera

420People se pod vedením Václava Kuneše stal nepřehlédnutelným souborem současné české taneční scény. V počátcích existence 420 People se v jejich inscenacích, na nichž se výrazně podílela také Nataša Novotná, obrážel vliv Jiřího Kyliána. Ale bývalý tanečník Nederlands Dans Theatre se postupně oprostil od přiléhavých korzetů a jemné elegance. Ve svých posledních choreografiích pátrá po pohnutkách lidského konání a nachází naléhavé výpovědi, v nichž syrovost, ač krocená, začíná hrát prim.

V nejnovějším díle Panthera se Kuneš hlásí ke knize Sapiens: od zvířete k božskému jedinci židovského historika Yuvala Noaha Harariho. Nakladatelská anotace ji uvádí jako „dramatický příběh bezvýznamného lidoopa, který před dvěma miliony let někde v koutě Afriky získal vědomí, vyvraždil své přírodní bratrance a ovládl celou planetu“.  Václav Kuneš se nepustil do polemiky s Harariho výklady a názory (dle některých recenzentů zjednodušených až drzých). Styčným bodem knihy i inscenace je otázka: Proč žádný jiný druh podobný homo sapiens nepřežil?

Smečka lapená v síti

Za zvukového šumu, připomínajícího chvílemi „zpěv“ džungle, se z přítmí vyloupne kvintet, dva muži a tři ženy. Diváky si měří přísným pohledem diváky a zpoza bavlněné sítě – tvořící v úvodní části průhlednou oponu – vystrkují černou masku rozzuřené šelmy. Když pak performeři stojí jeden za druhým, jsou jedním tělem, jednou duší, prazvláštním tvorem s mnoha končetinami. Postupně se od sebe oddělují a vstupují do arény obehnané bílou sítí jako svébytní jedinci bojující o svá místa na slunci. Sledování pohybu skrze rastr skýtá zajímavý vizuální efekt. Choreografovi nejde o krásu taneční formy, nýbrž o zachycení zákoutí lidské duše a bezděčných, ne vždy bohulibých pohnutek. Nasazení zvířecí škrabošky tak může na okamžik odvést protivníkovu pozornost či signalizovat přípravu na útok.

Panthera Soubor 420People v inscenaci Panthera. Příběh lidoopa, který před dvěma miliony let někde v koutě Afriky získal vědomí, vyvraždil své přírodní bratrance a ovládl planetu, foto: Pavel Ovsík

Žádné filigránsky vybroušené motivy a ornamenty, ale svébytný výraz lidské fysis ve stavu okouzlení, úžasu, ohrožení a strachu. Jinakost se prostě nevyplácí. Tanečníci v černobílé scénografické konstelaci postupně vystupují ze šerosvitu a síť vyletí vzhůru. Kontrastuje s černým baletizolem na podlaze. A téměř na konci inscenace síť dopadá na tmavé ošacení tanečníků, kteří pod ní zůstávají lapeni a křečovitě těkají údy.

Zpočátku se pětice pohybuje v přítmí jako stíny, proto až v momentu plného nasvícení scény vyniknou černé kalhoty s volnými sedy a černá tílka. Tehdy nabírá tanec na intenzitě a perkuse ženou aktéry k naléhavosti a syrovosti. Sólo Fanny Barroquère je nabito živočišností a číhavostí. Obdobně další členové smečky: nebojují s moderními technologiemi, nýbrž s temnými atavismy dřímajícími v lidském rodu.  Je třeba tu temnotu krotit.

Nepřiznaná křehkost

K vymezení osobních prostorů se tanečníci chopí dřevěných tyčí, mezi něž je doslova vklíněn Filip Staněk, kterého jeho soukmenovci pomalu sunou po diagonále nazad. Nechávají ho bezvládně stát a pomalu obcházejí arénu ohraničenou síťovinou. Pozorují, vyčkávají, jde z nich až strach a tiché nášlapy nevěstí nic dobrého. Proto překvapuje, když do kolbiště přichází další ze „samců“ (ztělesňuje jej Viktor Konvalinka) a vede se zajatcem smířlivou rozpravu. Paže jim prodlužují dlouhé tyče, tanečníci jimi otáčejí a víří prostorem jako derviši. A zase: vyžaduje to od tanečníků být neustále ve střehu a ve správný moment partnerovi uhnout či ho zastavit. Stejně tak i ostatní musí intenzivně vnímat jeden druhého, naladit se na pohybové impulsy, na dotek, pohled, fouknutí.

PantheraSoubor 420People v inscenaci Panthera. Příběh lidoopa, který před dvěma miliony let někde v koutě Afriky získal vědomí, vyvraždil své přírodní bratrance a ovládl planetu, foto: Pavel Ovsík

Rovněž další aktéři vytahují tyče zasunuté v síti, na niž předtím naskakují, visí na ní či se v ní pohupují. Francesca Amante prokazuje fyzickou flexibilitu, když zůstává zkroucena v až akrobatických pózách. Nenápadnou zranitelnost projevuje Veronika Tököly, ale i ona je plná fyzické síly a hájí srdnatě svou existenci. Projevem všech tří tanečnic útržkovitě probleskuje nepřiznaná křehkost – skutečně pouze probleskuje, neboť jejich maskulinně strukturovaná pohybové materie smývá rozdíly pohlaví. Má to svoji logiku přežití: ženy nemají na vybranou, i ony, příslušnice deroucího se rodu, musí vládnout silou a neoddávat se příliš snění…

Použití sítě a tyčí, místy i tělesné výboje připomínají práce Lenky Vágnerové, která nic nezkrášluje a jde na dřeň konfliktů. Václav Kuneš je v Pantheře uvážlivější, v dynamických proměnách krotší, režijně „tápající“, což vyžaduje nemalé divácké soustředění, abyste všechny symboly, metafory a sdělení, která do kompozice „zatavil“, pochytili. Ani repetování vybraných pasáží nepřispívá k obsahové srozumitelnosti některých sekvencí – ty se pak jeví jako zdlouhavé.

420People zde atakují hranice fyzického divadla. Vzdor naznačeným výtkám může jejich fyzické zpodobnění lidské cesty, zosobněné vypracovanými těly výtečných tanečníků, přitáhnout diváckou pozornost.

Autorka absolvovala magisterské a doktorandské studium na Hudební a taneční fakultě AMU. Je externí pedagožkou HAMU. Publikuje recenze a rozhovory v denním a odborném tisku (Lidové noviny, Hudební rozhledy aj.), je členkou redakce Tanečních aktualit.

Panthera Soubor 420People v inscenaci Panthera. Příběh lidoopa, který před dvěma miliony let někde v koutě Afriky získal vědomí, vyvraždil své přírodní bratrance a ovládl planetu, foto: Pavel Ovsík

La Fabrika, Praha – 420People: Panthera
Choreografie: Václav Kuneš a tanečnici, hudba: Jan Šikl, kostýmy: Olo Křížová, scénografie: Hynek Dřízhal, light design: Michal Kříž. Obsazení: Francesca Amante, Fanny Barroquère, Veronika Tököly, Viktor Konvalinka, Filip Staněk.
Premiéra: 10. a 11. září 2019.

Související