Poslední aristokratka všechno přežije
Čtenářsky oblíbená předloha bývá pro filmaře z diváckého hlediska výhrou. To je i případ vánoční komedie Poslední aristokratka. Na počátku stála stejnojmenná kniha Evžena Bočka, která poprvé vyšla v roce 2012 a od té doby k ní přibyla další tři pokračování. Mezitím se dočkala i divadelního zpracování.
Filmového přepisu se ujal Jiří Vejdělek, scenárista a režisér kdysi bavící nenáročnými, ale řemeslně zvládnutými snímky jako Účastníci zájezdu nebo Ženy v pokušení. Poslední aristokratka vznikla v česko-slovenské koprodukci a výrobní náklady se vyšplhaly k hranici čtyřiceti milionů korun.
Film předkládá příběh zchudlých aristokratů českého původu, kteří se po dlouhé době vracejí – někdy v devadesátých letech minulého století – z amerického exilu na své rodinné sídlo Kostka. Netuší, že je čekají ustavičné potíže jak s opravou zchátralého zámku, tak se svérázným, někdy poněkud troubovitým, jindy naopak vzpurným personálem. Snadno si povšimneme zřetelných posunů od literárního tvaru – především odpadl deníkový pohled dospívající dcery ústředních hrdinů; jejíma očima se na leckdy bizarní dění díváme.
Jiří Vejdělek (prý sepsal více než dvacet verzí scénáře) staví především na zveličené karikatuře jednotlivých postav, ať se jedná o bodré domácí osazenstvo nebo rádoby povznesené, stále něčím překvapované restituenty. Hospodyně Elišky Balzerové si ráda přihne, provozování třeskuté hudby a zpěvu oddaný, ovšem veskrze nemrcouchovitý údržbář Pavla Lišky si připadá prolezlý všemožnými nemocemi, kastelán Martina Pechláta se vyžívá v pohrdavém odstupu od každého. Osudu odevzdaný zámecký pán, rodilý Newyorčan Frank v podání Hynka Čermáka, se vzpírá myšlence na prodej rodového majetku. Za manželku má Američanku Vivien v gesticky i pohybově působivém ztvárnění Tatiany Vilhelmové-Dykové. Jejich zvídavou, novým prostředím i sympatickým, rovněž urozeným mládencem okouzlenou dceru Marii dost prkenně, s chabým úsměvem ve tváři, ztělesňuje Yvona Stolařová.
Vánoce, sníh a projížďka zimní krajinou na bílém koni. Idyličtější to snad ani nemůže být. Trailer filmu Poslední aristokratka, foto: © Falcon Komika zde čerpá hlavně z povahopisných rysů a z ustálených vzorců počínání, občas proložených situačním gagem (hromadný pád na zledovatělém chodníku) nebo slovním humorem, nejednou těžícím z nečekaných paradoxů a kontrastu mentalit (kastelán označuje zdevastované části objektu za „původní“; zámecká paní se jme salónek zasvěcený Dianě zdobit fotografiemi britské princezny, aniž chápe, že se jedná o bohyni lovu) či směšných a zbytečně zveličovaných trapností. Zde můžeme jmenovat šlechtické stědrovečerní posezení otevřené neomaleně zvídavým návštěvníkům, nesnáze se zlatým záchodem a hromovou, nezastavitelně se linoucí melodií či neobratně rozvíjené téma „rodového prokletí“, vrcholící hromadnou hysterií na palubě letadla. Vesměs běží o nápady či duchaplné repliky na jedno použití, které nejsou dále rozvíjeny, takže při jejich protahování, neřkuli opakování už úplně ztrácejí půvab.
Navíc některé situace – kupříkladu projížďky na bílých koních zimní krajinou – jako by vypadly z pohádky. Hojné využívání leteckých záběrů na romanticky zasněženou přírodu i zámek samotný není nic než klišé. Ani barevně syté kameramanské pojetí Vladimíra Smutného, nedávno proslaveného Nabarveným ptáčetem, sotva mohlo na výsledku něco změnit, nemluvě o hřmotném použití Bachových i jiných klasických skladeb, případně slovenské kapely No Name, která nahrála závěrečnou píseň. Speciální kapitolou filmové Poslední aristokratky je užití češtiny jako jediného a všem srozumitelného jazyka (a to i v americkém prostředí!). Nikdo z tvůrců jaksi nevzal v potaz, že pro nově příchozí není čeština rodnou řečí. Takže nabízející se jazykový humor zůstal nevyužit, i když mohl vést ke zvěrohodnění postav i zápletek.
Je jasné, že Jiří Vejdělek – stejně jako ve většině svých ostatních filmů – neusiloval o nic než pobavit, ale tentokrát se jeho úsilí jako by zadrhlo, ba zplanělo, jeho um tady ztoporněl. Ale líbit se Poslední aristokratka nejspíš bude, diváctvo zřejmě přitáhne – ostatně doporučení již veřejnost obdržela od kritiček Mladé fronty Dnes a Práva, které jej s až nebývalou benevolencí označily za zdařilý a sledováníhodný.
V Čechách sněží a na zámku bývá zima, to budou jedny z prvních poznatků nových zámeckých pánů, foto: © Falcon Poslední aristokratka (ČR/Slovensko 2019, stopáž 110 minut)
Scénář a režie: Jiří Vejdělek, kamera: Vladimír Smutný, hudba: Michal Novinski, střih: Ondřej Hokr.
Hrají: Hynek Čermák, Tatiana Vilhelmová, Yvona Stolařová, Martin Pechlát, Eliška Balzerová, Pavel Liška, Zdeněk Piškula, Tatiana Pauhofová, Zdenka Procházková a další.
Premiéra: 24. října 2019.
