Pražský komorní balet zdá se nabírat nový dech
Pražský komorní balet (PKB) vstoupil do divadelní sezony 2019/2020 s titulem Carmina Vetera a prozatímní jistotou, že zánik, který z nedostatku financí souboru v červnu tohoto roku hrozil, je zažehnán.
V době vrcholící umělecké krize souboru se podařilo PKB získat na repertoár zbrusu nové dílo Petra Zusky Kytice (premiéra se uskutečnila letos 1. května), které vyslalo jasný signál pro další myslitelné dramaturgické směřování souboru, jemuž předchozí experimenty příliš nevycházely. Kytice předznamenala návrat ke kořenům, a to k odkazu zakladatele souboru Pavla Šmoka – konkrétně k hudbě českých skladatelů, k akcentaci muzikálnosti a osobností tanečníků. Komponovaný večer Carmina Vetera (Staré písně) toto osudové zakotvení upevnil.
Petr Zuska v PKB působil v letech 1989–1994 nejen jako tanečník, ale měl rovněž možnost představit svá první úspěšná díla – tehdy ještě pod Šmokovým uměleckým vedením. Zuskovi „komořina“ sedí a ve svých baletech stále dokazuje schopnost převést do taneční struktury silné syžety (neodpustím si zmínku o českobudějovické inscenaci Klíče odnikud z loňského roku, kterou považuji za Zuskův mistrovský kus). Nadto se rád nechá unášet lidovými písněmi a baladami. V programu o nich mluví jako o „červené niti“, která se vine jeho tvorbou a dodává: „Cítím v ní omamnou a drásající vůni našich kořenů, radost a lásku jdoucí ruku v ruce s bolestí a smrtí, osudovou návaznost na něco ryzího archetypálního uvnitř nás.“
Choreograf se v Carmině Vetera navrací ke svým oblíbeným básníkům Vladimíru Holanovi a Janu Skácelovi, jejichž texty zhudebňuje Jiří Pavlica s Hradišťanem. Proto fragment celovečerní produkce Ej lásko stojí i na počátku nového večera PKB, který je výběrem tří Zuskových choreografií z období let 2008–2010, doplněným o světovou premiéru sóla Fo(u)r One.
Písně kladou na choreografa větší nároky, nežli čistě instrumentální skladby. Choreograf musí sledovat nejen text, ale i melodické zvraty a zakomponovat je do tance. Texty Zuskou vybraných skladeb nejsou jen vážným pozastavením nad lidským údělem, ale vyvěrá z nich radost i humor. Jsou pro tvůrce vodítkem, leč mohou svádět i k popisnosti, která není vždy žádoucí a může až iritovat.
Zuska vybral pro složený večer časem prověřená díla, do nichž vložil své nesporné kvality: muzikalitu, práci s prostorem, vstupy tanečníků (ty často tvoří jakési mezihry – jako například v Růži, kde ústřední pár drží uprostřed jeviště v rukou červenou květinu) a schopnost dynamické proměnlivosti. Nadto Zuska věnuje značnou pozornost světlům dopadajícím na taneční akci či na ohraničující prostor, do něhož se vchází.
Jak uvedená část z celovečerního titulu Ej lásko, tak duet Lyrická (na zhudebněné ukrajinské a východoslovenské balady v podání košického dámského dua Vyšívanka) a finální Růže (na písně v podání Spirituál kvintetu) absorbují esenci Zuskova tanečního tvarosloví. Volné plynutí pohybu se náhle zastavuje, zpomaluje, údy tanečníků těkají. Jejich těla se zbavují zemské gravitace ve vysokých skocích, kdy je důležité propnutí nohou a správné provedení prvků. Úhledné neoklasické předivo narušuje výrazné lomení paží, zavlnění zápěstí, neslyšné sklouznutí po podlaze a zprvu zdánlivě neznámá vazba, kdy tanečnice po partnerském průpletu přelétá nízko nad zemí. Jemné záchvěvy těl souzní s barevným laděním kostýmů působících svými střihy jednoduše. V tmavém ohraničení scény se vyjímají povětšinou bílá barva či barva hnědá doplněná černou; dokreslují obrazy o lásce, životě a smrti.
Nejinak je tomu i v premiérovaném titulu Fo(u)r One, kdy zní čtyři písně z různých koutů světa a sólistčino tělo rozechvívají indická, irská, arabská a židovská balada. Tereza Hloušková se skrývá za bílým čtvercem napnuté látky, vidíme jen fragmenty jejího těla – ruce, hlavu, nohy. Posléze vystupuje ze své skrýše a s vervou se hrouží do zpovědi o síle ženství a křehkosti života. Nejprve je oděna jen do kalhotek a bolerka tělové barvy, před každou novou písní se schovává za bílý paraván a postupně se obléká do kalhot, sukně… Nálady se mění, tanečnice musí přesně ovládat své tělo a soustředit se na více rozčeřenou hladinu choreografovy fantazie. Fyzické nasazení je obdivuhodné, stejně jako závěrečné pohroužení do sebe, když odkládá svršky, zabaluje je do ranečku a pomalu odchází ze scény. Je unavená z radostného i bolestného poznání pomíjivosti bytí, kdy lze mít vše, a vzápětí také o vše přijít.
Premiéra Carmina Vetera a v programu doložený repertoárový výběr pro sezonu 2019/2020 staví na základních kamenech souboru, v němž pozornost aktuálně přitahují koncentrované výkony mladých talentů – Dominika Vodičky (držitel Thálie za rok 2018), Aleše Krátkého, Terezy Hlouškové i ostřílené interpretky Lindy Svidró, jež je zároveň uměleckou vedoucí Pražského komorního baletu (večer koprodukoval ve spolupráci s Tanečním centrem Praha).
Prozatím to vypadá, že toto komorní těleso upouští od nedávných projektů, jež jeho dobré pověsti přetrvávající z dob minulých příliš nesvědčily. Z nich zůstaly na programu jen ty, kde se opravdu tančí, neleze se po čtyřech či se nepřešlapuje rozpačitě po scéně a nepřenáší se všelijaké předměty. To je pro mnoho jeho příznivců dobrá zpráva. Takže pokud se PKB nevzdá svých uměleckých deviz zmíněných v úvodu, a pokud dokáže nacházet tvůrce a tanečníky, kteří jsou schopni je rozvíjet, pak je to cesta, jak tento soubor udržet při smysluplném životě.
Autorka absolvovala magisterské a doktorandské studium na Hudební a taneční fakultě AMU. Je externí pedagožkou HAMU. Publikuje recenze a rozhovory v denním a odborném tisku (Lidové noviny, Hudební rozhledy aj.), je členkou redakce Tanečních aktualit.
Pražský komorní balet: Carmina Vetera
Premiéra 27. 10. 2019, Vinohradské divadlo, Praha.
Ej lásko. Choreografie a scéna: Petr Zuska, hudba: Jiří Pavlica, kostýmy: Roman Šolc, světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska, nastudování: Aleksander Katsapov. Premiéra: 2008.
Lyrická. Choreografie, scéna a světelný design: Petr Zuska, hudba: ukrajinské a východoslovenské balady, kostýmy: Roman Šolc, video: Tomáš Stibor, nastudování: Aleksander Katsapov. Premiéra: 2008.
Fo(u)r One. Choreografie: Petr Zuska, hudba: indické, irské, arabské a židovské balady, kostýmy: Pavel Knolle. Premiéra: 27. 10. 2019.
Růže. Choreografie: Petr Zuska, hudba: Spirituál kvintet, výběr hudby z alba Písničky z roku raz dva, kostýmy: Roman Šolc. Premiéra: 2010.
