Veronika Knytlová a Martin Talaga v Garsonkách, foto: Jakub Hrab (Divadla Archa)

Garsonky: Každodenní rutina a odcizení na 15 m2

Daniela Machová, 26. September 2019

Obyčejné každodenní pohyby a rituály lze povýšit na uměleckou výpověď. To ukazuje inscenace Garsonky, která vznikla pro pražské Divadlo Archa pod taktovkou Veroniky Knytlové a Jiřího Havelky.

Jedeme v tom všichni. Naučené pohyby vykonáváme bezmyšlenkovitě, maximálně efektivně, přepnuti do modu autopilota, abychom v hektickém světě mohli přežít a soustředit se na to, co máme za podstatnější záležitosti. Rutina usnadňuje život. Komorní taneční duet v podání Veroniky Knytlové a Martina Talagy má poměrně jasnou dějovou linku. Pravda, úvodní vstup tanečníků, připomínající rozcvičku, se zdá být v kontextu celého díla zbytečný. Choreografie zprvu stojí na abstraktních a vysoce stylizovaných pohybech, jejichž význam k avízovanému každodennímu životu divák obtížně hádá a hledá. V této fázi choreografický rukopis Knytlové nejvíc odkazuje na předchozí inscenaci Flow dnes již zaniklého uskupení VerTeDance, jež Veronika Knytlová spolu s Terezou Ondrovou založila a Jiří Havelka se režijně podílel na několika jeho projektech (Naučená bezmocnost, Korekce i zmíněné Flow).

Nejprve je tedy pohyb v Garsonkách tekutý, vláčný, lehce plyne. S přibývajícími rekvizitami (sáček čaje, houbička na nádobí, sklenička, mobil) gesta nabírají konkrétnějších obrysů, stávají se srozumitelnějšími a v pohybové charakteristice ostřejšími, civilizovanými. Na řadu přicházejí vtipné momenty, při nichž dochází k záměně funkcí jednotlivých předmětů v domácnosti. Životní stereotyp naznačuje opakování týchž pohybových motivů. Rutinu znázorňuje i zvukový podkres v podobě elektronické hudby – ta s drobnými obměnami zní ve smyčce.

Garsonky Veronika Knytlová a Martin Talaga v Garsonkách, foto: Jakub Hrab (Divadla Archa)

Kromě tanečníků (a uklízečky, která příležitostně zamete scénu) se stávají nedílnou součástí děje dva technici, kteří prostor postupně zaplňují různými rekvizitami a nábytkem. Stůl, židle, knihovna s akváriem, otoman, květina, jejíž růst naznačuje tok času. Nesmí chybět kuchyňská linka s mikrovlnkou, v níž neustále puká popcorn, jímž se pak interpreti ládují. Před zraky diváků doslova vyroste miniaturní garsonka, která s přibývajícím vybavením klade stále větší překážky pohybům tanečníků. Ti se však zkušeně a hbitě vzájemně vyhýbají, jako kdyby ve stísněných podmínkách žili odjakživa. Téměř u nich nedochází k vzájemnému fyzickému kontaktu; rovněž oční kontakt je pouze krátkodobý či mnohdy není vůbec opětován.

Garsonky Veronika Knytlová a Martin Talaga v Garsonkách, foto: Jakub Hrab (Divadla Archa)

Garsonky jsou především zprávou o odcizení a lhostejnosti dvou duší sdílejících společný prostor. Míjejí se, nenaplňují svá vzájemná očekávání, žijí vedle sebe, nikoliv spolu. Čekáte, zda nastane bod zlomu v jejich vztahu, vášeň, hádka či rozchod. Nedočkáte se. Ti dva jsou uvězněni mezi čtyřmi stěnami a dál rutinně provádějí své každodenní aktivity. Ač jsou Garsonky podány převážně vtipně, jejich sdělení je alarmující.

Autorka je redaktorkou Tanečních aktualit.

Garsonky Veronika Knytlová a Martin Talaga v Garsonkách, foto: Jakub Hrab (Divadla Archa)

Divadlo Archa, Praha: Garsonky
Choreografie: Veronika Knytlová, Martin Talaga, Jindřiška Křivánková, režie: Jiří Havelka, scénografie: Dragan Stojčevski, light-design: Karlos Šimek, hudba: Martin Tvrdý
Premiéra: 22. září 2019

TÉMATA

Divadlo
Recenze
Tanec

A/Z SOUVISEJÍCÍ