Sama vedle prázdné židle. O čem píše básně žena, již čínský režim nezlomil

Liou Siao-po zemřel vloni 13. července 2017 na rakovinu jater ve věku jedenašedesáti let; z vězení jej propustili sedmnáct dnů předtím, v podstatě aby zemřel mimo mříže. Jeho manželka byla nucena žít osm let v izolaci a až na nátlak mezinárodní veřejnosti jí bylo letos v červenci povoleno opustit Čínu. Nyní dlí v Berlíně. Český výbor jejích básní se jmenuje Prázdné židle, podle básně, kterou napsala v roce 1998.

Počátkem letošního dubna, v den narozenin Liou Sia (připadají na „apríla“, narodila se roku 1961) se před čínskou ambasádou v Praze konala demonstrace za její propuštění z domácího vězení. Počet demonstrantů by se dal spočítat na prstech dvou rukou, počet policistů byl ve výrazné převaze. Po čtení autorčiných básní a projevech kráčela skupina lidí na pivo a bavila se o tom, jak je situace té ženy trudná. Spisovatel Vít Kremlička se rozčílil a ještě ten den volal nakladateli (a také básníkovi) Bohdanu Chlíbcovi, zda by nebylo možné vydat český výbor básní Liou Sia.

Liou Sia při své pro veřejnost utajené návštěvě České republiky; podzim 2018. Foto: Alžběta Huclová

V neděli 2. prosince 2018 se v čítárně Unijazzu v centru Prahy koná křest sbírky. Lidí zde není o mnoho více než v dubnu u ambasády; namísto policistů občas narušují čtení básní studenti, kteří přišli na pivo. Být křest takovéto knihy v devadesátých letech minulého století, nejspíš bude kmotrem publikace tehdejší prezident a událost hlavní kulturní zprávou dne. Ale dnes je dnes.

Prázdné židle

Prázdné židle, prázdné židle

tolik prázdných židlí

všude po světě

Prázdné židle na Goghově obraze jsou

obzvlášť přitažlivé

Nehlučně na jednu usednu

a snažím se komíhat nohama –

pach zavánějící ze židle

je zmrazil

ani se nepohnou

Van Gogh mává rukou se štětcem

jdi pryč, jdi pryč, jdi pryč

dnes v noci není pohřeb

Van Gogh se na mě upřeně dívá

přinutil mne spustit víčka

Jako hliněná nádoba čekající na výpal

sedím v plamenech slunečnic

Liou Sia při své pro veřejnost utajené návštěvě České republiky spolu s Terezou Semotamovou; podzim 2018. Foto: Alžběta Huclová

Liou Sia na křest nepřijela. Ze svého berlínského azylu se letos na podzim jednou do Prahy vydala, ale návštěva to byla utajená, podle organizátorů nebyla po dlouhém zadržování a útrapách, jimiž si prošla, psychicky připravena na případný zájem veřejnosti a médií. Ale na jaro příštího roku se připravuje další její návštěva České republiky, tentokrát s veřejným programem.

Poezii Liou Sia přeložil sinolog-lingvista, překladatel z čínštiny Lukáš Zádrapa, do kontextu čínské poezie ji v eseji zasadila sinoložka Olga Lomová; organizátorkou a iniciátorkou domácího dění kolem této i jiných ve světě vězněných spisovatelů je spisovatelka, překladatelka a členka PEN klubu Tereza Semotamová. Tito tři také četli z básní Liou Sia na křtu její sbírky a dávali básně do kontextu doby i historických souvislostí: „Poezie Liou Sia se obrací k reáliím euroamerické kultury, ale každá z básní je podle čínského zvyku na konci datována.“ To umožňuje čtenáři poznat mnohé.

Liou Sia se seznámila se svým manželem v době čínského revolučního prodemokratického hnutí v roce 1989. Lukáš Zádrapa o tom v doslovu překladatele píše: „Řada básní je úzce propojena s demokratickým hnutím, jehož důsledné potlačení začalo 4. června 1989 krveprolitím na pekingském náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men), a s následky pro jeho účastníky. Tyto dny byly pro další osudy básnířky rozhodující, neboť její pozdější choť, nositel Nobelovy ceny za mír Liou Siao-po, patřil k nejvýznamnějším osobnostem ‚pekingského jara‘. Je-li jedna báseň nadepsána ‚2. června 1989‘, hlásí se k době, kdy demonstrace na Tchien-an-menu vrcholily a v ústředí Komunistické strany Číny bylo v podstatě již rozhodnuto o nasazení vojska a potlačení nepokojů jakýmikoli prostředky. Právě 2. června 1989 zahájil Liou Siao-po společně s dalšími třemi aktivisty ‚hladovku čtyř ušlechtilých mužů‘, jíž si získal důvěru studentů, takže později mohl vyjednáváním s jejich vůdci zabránit ještě větším ztrátám na životech. Liou Sia a Liou Siao-po uzavřeli sňatek sice až v roce 1996, kdy byl Liou Siao-po internován v pracovním táboře, ale seznámili se právě v roce 1989.“

Překladatel Lukáš Zádrapa a Olga Lomová 2. prosince 2018 v pražské čítárně Unijazzu při křtu knihy Liou Sia Prázdné židle, foto: David Konečný

Siao-poovi

Tohle není pěkné počasí

říkám si

pod rozpáleným sluncem

Stoupla jsem si za tebe

a poklepala ti na rameno

Vlasy mě píchly do dlaně

cítím se trochu cize

Nestihla jsem s tebou prohodit ani slovo

a stal ses osobností zpráv

Vzhlížet k tobě s ostatními

mě hrozně unavuje

Nezbývá než prchnout z davu

kouřit cigaretu

a hledět na nebe

Je klidně možné, že se právě zrodila legenda

ale sluneční paprsky jsou příliš prudké

takže ji nemohu spatřit

červen 1989

Součástí knihy je i esej Olgy Lomové nazvaný Liou Sia v souvislostech čínské poezie 20. století: „Liou Sia patří k civilnímu proudu současného básnictví, na rozdíl od svých současníků podobného ražení si však zachovává něco z vážnosti elitářských básníků vyznávajících poezii jako transcendenci každodenní zkušenosti. Pracuje sice s poetikou všednosti, ale ta v jejím případě nepředstavuje výsměch ideálům či relativizaci hodnot. Liou Sia se ve svém díle hlásí k modernistickému proudu čínské literatury, v jehož centru je emancipace jednotlivce, potvrzení hodnoty a smyslu života jedince a vyjádření potřeby svobody.“ Tedy k tomu, co režim orwellowského střihu v současné Číně se stále se utahujícími šrouby nemá rád. Režim, který rozmetal a zahnal do izolace, emigrace či pracovních táborů svobodně uvažující básníky a intelektuály a zůstali jen – jak zaznělo na křtu – prorežimní autoři v tom nejhorším slova smyslu. Ve výboru nejdeme například báseň věnovanou Lin Čao nazývané čínská Johanka z Arku. Jde o ženu, která žila v letech 1932 až 1968, byla původně zapálenou komunistkou, posléze konvertovala ke křesťanství, byla vězněna, a když v kriminále vlastní krví špendlíkem na bambus psala básně hanobící Mao Ce-tunga, byla popravena. V roce 1981 byla sice rehabilitována, ale když si roku 2013 chtěli aktivisté připomenout u jejího hrobu výročí její smrti, nesměli.

Básně Liou Sia v českém překladu jsou odpovědí všem ekonomickým konjunkturalistům a postkomunistickým lhářům (kteří je samozřejmě nebudou nikdy číst), mluvících o čínské společnosti jako o mase spokojených spotřebitelů a pracovníků. Jsou individuální odpovědí na snahu nacpat životy tisíců svobodomyslných jedinců do předem nalinkovaných forem života i přemýšlení. Jsou důkazem toho, že člověk, když si zachová osobní integritu a svobodného ducha, má svoji nekonečnou cenu a s ní i individuální prožitek štěstí či smutku. Jeho hloubku lze „vyčíslit“ třeba básnickým dílem. Nejde totiž o nic menšího a univerzálnějšího než o to, co označujeme termínem lidská práva. Za ty má cenu bojovat, ať to stojí, co to stojí. Liou Sia to stálo roky svobody, manžela, ztrátu domova a spoustu dalších problémů, o nichž lze získat tušení třeba z její poezie. Například o vztahu s tchyní, kterou oslovuje v jedné ze svých básní. Ani tady to neměla žena disidenta a spoluautora Charty 08 lehké:

Nakladatel a básník Bohdan Chlíbec 2. prosince 2018 v pražské čítárně Unijazzu při křtu knihy Liou Sia Prázdné židle, foto: David Konečný

Závěr

Siao-poově matce

Odešla jste náhle

Od propuknutí nemoci a převozu

do nemocnice

po polknutí posledního doušku vzduchu

to byly pouhé dvě hodiny

Byla to smrt, v jakou jste vždy doufala

Splnilo se vám to, matinko

zanechala jste nás dusit se v krvi

Když nám zavolali, že jste ve špitále

právě jsme pili s přáteli

já četla „Modlitbu za mrtvé“

Kevina Harta

V obřadní síni, když jsem vás viděla

naposled

byla jste tak malá

na sobě zbrusu nové šaty

na tváři silnou vrstvu líčidla

Bála jsem se, že je z vás panenka v mém

objektivu

kterou posedl ukřivděný duch

chtěla jsem uprchnout

Siao-po mě pevně chytil za ruku

takže jsem se nemohla ani hnout

Matinko

vím, že jste mě nikdy neměla ráda

stále jste měla podezření

že to, že váš syn sedí ve vězení

že se nechce vrátit do Ta-lienu žít s vámi

a dokonce že i každá vaše nemoc

je mým dílem, dílem té zkažené ženy

Obzvlášť jste nemohla vystát můj smích

řekla jste, ať vypadnu

Když jsem poprvé vešla k vám domů

všude v místnosti byly umělohmotné fólie

a sáčky

Pohovka, matrace, koberce, topení, šuplíky

dokonce i prkýnko na krájení a konvice

na vodu

přetékaly různými obaly z umělé hmoty

Nemohla jsem popadnout dech

uprostřed plastu jste byla tak osamělá

a pyšná

jak císařovna

Po ty tři roky, co byl Siao-po v talienském

vězení

jsem každý měsíc zaťala zuby

a vstoupila na vaše území

Vy jste mi hlasem pily

pokaždé řekla

Už nemusíš chodit

já jsem jeho máma, já mu vše přichystám

A věci, co jsem přivezla z Pekingu

vám nestály ani za pohled

Neměla jsem sílu vás obměkčit

širé moře mě vysilovalo

Rok a půl

jsem se nemohla vidět se Siao-poem

mohla jsem se vás jen tiše a pokorně

obezřetně vyptávat

Matinko, jak je na tom teď Siao-po?

Řekla jste, že zhubnul

a tak jsem hledala různé výživné potraviny

Řekla jste, že má k nepoznání napuchlou

tvář

a tak jsem po všech čertech sháněla doktory

a ptala se na léky

Řekla jste, že je hrozně tlustý

a tak jsem mu napsala dopis domlouvala

aby si do mléka z prášku nepřidával cukr

Pod vaší kouzelnou hůlkou

jsem se točila jak šílená

Vaše odpověď vždy bylo

že vás musím snést

Zkusila jsem být vzornou snachou

Dala vám nové šaty, tlusté ponožky, náramek

ze zlata

ale tyhle věci jste

odložila, aniž byste je rozbalila

Pozvala jsem vás do restaurace, řekla jste

že jídlo je všude otrávené

Neodmítla jste jen jediné

léky, které jsem vám přinesla

Ráda jste brala léky

předčily veškeré jídlo světa

Zatímco váš džbán na sójovou omáčku

byl plný červů

Matinko

tolik igelitů nás odřízlo od sebe

Láska k jednomu muži

nás rozdělila

Nemohly jsme se přiblížit

Ve dnech, kdy jsme se měly nejvíc utěšovat

staly jsme se nepřáteli

Jednoho dne jste přišla z návštěvy ve vězení

sama jste si pro sebe říkala

Ať Siao-po umře, a hotovo

Od té chvíle

jsem přestala zastírat nenávist

Byla jste ďábel, matinko

Konečně jste pryč

Ty igelitové sáčky se do posledního vyhodily

Nežádám o usmíření

ale ve stínech

se tu a tam zjevujete

Siao-poa v noci budíte ze sna

bezmocně sténá

Umělé zuby, co jste si zapomněla odnést pryč

mě právě koušou

takže jen stěží dokážu určit

zda je to vlastně dobrý závěr

Matinko

Prosím, nestůjte v cestě

světlu, které ozařuje hrot mého pera

nechte ty znaky žít

Prosím, dovolte mi dočíst

„Modlitbu za mrtvé“

1. února 2001

Obal výboru básní z let 1983-2013 Prázdné židle čínské básnířky, malířky a fotografky Liou Sia. Vydala Aula v překladu Lukáše Zádrapy, s doslovem Olgy Lomové; 142 stran, doporučená cena 200 korun. Repro: Aula