Šest kosmonautů našlo autorku
Zní experimentální ambient a na scéně se zjevuje šest kosmonautů v červených skafandrech. Každý vypráví něco o sobě, noří se do mlhoviny vzpomínek. Jde o neherce: o pražské seniorky a seniory, kteří se na otevřenou výzvu do projektu přihlásili. Fantaskně-osobní pásmo Jiný vesmír lze označit za dokumentární divadlo.
Tvůrci se ptají, zda je stáří pro člověka něco jako jiný vesmír. Pro mladého člověka dnes, kdy dominuje kult mládí, spíše ano; a protože stále méně rodin žije pohromadě, je tím pocit mezigenerační jinakosti ještě zesilován – mezi generacemi mnohdy zejí průrvy velikosti světelných let. Avšak stáří můžeme – tak jako v Jiném vesmíru – nahlédnout coby fázi, v níž získáváme prostor věnovat zbytky svého životního času tomu, co nás činí šťastnými.
Mottem představení je věta: „Možná je moudré neodkládat stáří až na stáří“. Je-li toto představení zejména pro „ne-staré“ diváky jakýmsi trenažerem všeobecného strašáku stáří, pak ideálem by bylo nezahořknutí, aby si člověk mohl své stáří – vzdor všem jeho úskalím – dobře prožít, snad i vychutnat. U jednotlivých z té šestice postav (nejde sice o postavy v obvyklém slova smyslu, ale v tomto textu je tak nazvěme) schopnost vychutnávat si stáří dynamicky kolísá, jejich vzpomínky se vzájemně mísí a překrývají, až není úplně jasné, která emoce přesně komu patří. Nikdo tu není středem, nýbrž všichni jsou nedílnou součástí vyššího celku, a ten kolektiv má léčivou moc.
Herecké (ne)nadání nehraje díky autenticitě účinkujících významnou roli. Nedokonalost hereckého projevu nebrání divákovi vžít se do postavy; naopak v něm spíše vzbuzuje důvěru. Před divákem stojí na jevišti člověk, jenž se neskrývá za postavu. Pravda, částečně se skrývá za představení jako celek, ale stejně byla ze sextetu cítit až dětská radost z toho sdělování, byla rovněž cítit jejich tréma a rozechvělost a vzájemná solidarita. Vše, co z hraného divadla známe v mnohem oslabenější míře, protože profesionální herec své emoce tvaruje a ovládá tak často, že opakovaným hraním jeho aura může okorávat. Jedna z postav Jiného vesmíru se dojímá vzpomínkou na herecký výkon Jana Třísky, kterého viděla na Letních shakespearovských slavnostech. Mladý Tříska v roli Tristana se objeví i v projekci na plátně, které tvoří hercům po celou dobu představení zadní plán a kde se rozostřeně zrcadlí duševní pochody odehrávající se před plátnem. Přítomnost Třískovy osobnosti jakoby tu zastupovala profesionálního herce, čímž srovnání s neherci vystupuje na povrch a tematizuje se.
O dvě generace mladší polská režisérka Magda Jiřička Stojowska stvořila spolu s ostatními kouzelnou hmotu, v níž se rozpouštějí hranice mezi lidmi vystavěné ze strachu a neporozumění. Postavy se otevřou, pozvou vás do hry s vlastním světem a jejich sebevydání se je nakažlivé: jako divák se cítíte být součástí onoho terapeutického procesu.
Jiný vesmír
Režie: Magda Jiřička Stojowska, dramaturgie: Tereza Marečková, scéna a kostýmy: Zuzana Bambušek Krejzková, hudba: Georgij Bagdasarov,
projekce: Marie Hájková, produkce: Gabriela Kovaříková, technika, světla: Honza Tomšů / Honza Rejžek, foto: Jan Hromádko. Účinkují: Tamara Nathová, Ilona Platková, Jitka Stivínová, Jindřich Synek, Alexandr Svoboda, Renata Valová.
Inscenace vznikla jako produkce břevnovského komunitního centra
Nesedím, sousedím. Premiéra 25. a 28. května 2018 v Kině Dlabačov, Praha; psáno z představení 25. května.
