Stojí – mluví, sedí – mluví, leží – mluví. O bolesti

Bolest je útlá próza, kterou Marguerite Durasová (1914–1996) publikovala v roce 1985, česky vyšla o pět let později. Založena je na nálezu dvou sešitů, do nichž si autorka zapisovala to, co prožívala na konci druhé světové války a v čase těsně po ní. V úvodním slově Durasová podotýká, že jí z odstupu připadá „nemyslitelné, že bych tento text psala, když jsem čekala na Roberta L.“. To byl její manžel, zbědovaný po pobytu v koncentráku; když se vrátil, vážil necelých čtyřicet kilo. Durasová, ale říkejme raději zapisovatelka/vypravěčka, se jej snaží zachránit. Je to tedy zpráva na jedné straně o nehumánnosti, která se valila starým kontinentem, a na druhé straně o humanitě, o lidské blízkosti a téměř pudové potřebě péče o druhého. Když se však Robert L. dostane z nejhoršího a aktéři postupně nabydou sil k novým, mírovým etapám svých životů, vztah mezi Robertem L. a zapisovatelkou/vypravěčkou končí, protože ona má milence.

Vystudovaný fotograf a začínající režisér, Slovák usazený v Praze Ladislav Babuščák (*1985), píše, že Bolest mu opakovaně vstupovala do života od okamžiku, kdy si ji před třinácti lety pořídil v antikvariátu. Fascinuje ho. Spolu s uměleckým ředitelem a dramaturgem Studia Hrdinů Janem Horákem ji proto adaptoval. Pro interpretaci monologu si vybrali Anitu Krausovou (*1985), vytíženou herečku pražských alternativnějších scén, zejména v divadelní „sekci“ MeetFactory. Krausová je herečka tvárná, inteligentní, přemýšlivě a citlivě pracující se slovem. A na slově divadelní Bolest stojí téměř stejně jako kniha.

Marguerite Durasová v Cannes, rok 1977, foto: Archiv The Red List

Krausová začíná v téměř úplné tmě. Dlouhé minuty hovoří, její postavu v dlouhých tmavých šatech, nacházející se před první diváckou řadou, publikum víceméně jen tuší. Posléze nastává subtilní změna aranžmá: herečka z pohledu diváků pozvolna popojde vpravo a ocitne se ve světelném koridoru, jenž šikmo běží po několika betonových stupních. Ty jinak tvoří elevaci tohoto bývalého kinosálu; však také na těchto stupních se při jiných produkcích Studia Hrdinů nacházejí divácké řady. V Bolesti se tudíž hraje v obráceném gardu: komorní počet diváckých židlí je instalován tam, kde je jindy jeviště. Krausová se pohybuje pozvolna, někdy po stupních vystoupá výš, za okamžik se zase vrátí, někdy na betonové stupně usedne, někdy i ulehne – a hovoří, hovoří, hovoří. Naléhavě, ale nevtíravě. Kadenci a hlasitost řeči mění, v gestech je střídmá. Je to po všech stránkách ztišený a „setmělý“ monolog o lásce, ano především o ní.

Možná na některé pasáže diváci jen tak nezapomenou; na mysli především mám tu partii naturalistickou, kdy zapisovatelka/vypravěčka popisuje boj zdevastovaného těla Roberta L. s příjmem potravy a se zažíváním. Například: „Po sedmnáct dní fekálie vyhlížely stejně. Byly nelidské. Oddělovaly ho od nás víc než vyhublé tělo, prsty bez nehtů, stopy po esesáckých ranách. Dávali jsme mu zlatožlutou kaši, miminkovskou kašičku, a ona z něho vycházela tmavozelená jako bahno z močálů. Ze zavřeného kýblu bylo slyšet, jak na hladině praskají bubliny. Mohlo to připomínat – slizovité a lepkavé – veliký chrchel. Jakmile to vyšlo ven, pokoj se naplnil odérem, který nebyl mrtvolným pachem hniloby – ostatně mrtvolného bylo v jeho těle pořád ještě dost –, ale spíš puchem rostlinného humusu, příliš hutného podrostu. Byl to skutečně strašlivý puch, hutný jako odraz oné hutné noci, z níž se on nořil a kterou my nikdy nepoznáme…“

Bolest ve Studiu Hrdinů je inscenací, to jistě ano, ale divadelní jen částečně, pokud tedy tím slovem myslíme určitou konvenci, přitom ale i konvenci poměrně širokého rozptylu, zahrnující různé okraje. Respektive: necelou hodinu trvající Bolest má blíže než k divadlu, jakkoliv experimentujícímu, k divadlu poezie. S tímto kusem by Studio Hrdinů mohlo coby inspirativní profesionální host vystoupit na Wolkerově Prostějově (zrovna se koná jeho 61. ročník); už před více než třiceti roky jsem na této přehlídce recitátorů a divadel poezie viděl produkce, které byly i divadelnější než Bolest. Možná je o ní nejpřípadnější napsat, že běží o sled pohyblivých a ozvučených fotografií. Anitě Krausové nelze nic vytknout, prodá maximum, které v rámci zvoleného výseku z onoho knižního textu a režisérova aranžmá prodat lze, ale při vší úctě ke snaze tvůrců a víře v opravdovost jejich snažení je třeba konstatovat, že Bolest je nechtěnou demonstrací režisérského zelenáčství a hodně slabé dramaturgické chvilky. Fotogenický světelný koridor na betonových stupních Veletržního paláce – tento inscenační minimalismus, jenž se obejde bez scénografa – nejspíš chce být výrazem obnažené existence bytostí, o nichž hrdinka vypráví, ale současně je bohužel výrazem bezradnosti této adaptace.

Studio Hrdinů, Praha – Marguerite Durasová: Bolest
Režie: Ladislav Babuščák, adaptace: Jan Horák a Ladislav Babuščák, dramaturgie: Jan Horák, překlad: Anna Kareninová, hudba: Natálie Pleváková, kostýmy: Tereza Hrzánová, pohybová spolupráce: Markéta Vacovská. Hraje: Anita Krausová.

Premiéra 29. května 2018