Strašně smutná sranda nové ztracené generace
Všechna ohlášená představení nového titulu na komorní scéně pražského Divadla pod Palmovkou jsou vyprodaná. A rozhodně to není proto, že kapacita Studia PALM OFF je skromná. Inscenace Poslední důvod, proč se nezabít má k „vyprodanosti“ určité předpoklady.
Dva hudebníci – Jakub Hlobil a Jan Nikendey – v bílých košilích, černých kalhotách a stejně takových kravatách, kloboucích I brýlích, hrají a zpívají na maličkém pódiu vlevo. Vpravo se nachází bar a okno, uprostřed volná plocha a na jejím konci, vzadu, jeden vchod a tři sklápěcí židle jako ze starého kina. Tento prostor okupují tři postavy, všechno třicátníci: tělnatá zoufalkyně v podání Barbory Kubátové (s karikaturně vycpanými kalhotami, které zvětšují objem zejména jejího pozadí), vcelku lidově vyhlížející ranař Jakuba Albrechta a polohipster pavoučího vzezření, u něhož své tělesné dispozice uplatňuje Tomáš Dianiška.
V podstatě běží o kabaret, o sled scén a písní s hodně volnou dějovou kostrou. Hybatelem jsou vztahy: s kým a proč být a nebýt, jak žít a užít si, kudy směřovat. Postavy se v tom dost plácají, žijí přítomnými chvílemi, rády kalí, ale – vznešeně řečeno – vyšší horizont je dohání, dochází jim, že všeho do času, že to nikam moc nevede. Mládí je v hajzlu a dotěrnost dospělosti k nesnesení. Inscenace pracuje s popkulturními odkazy, vyžívá se v ironii, namáčí se v černém humoru, v jakémsi reflektovaném zoufalství. Hudební složka má šťávu, písně vtipné texty, titulní popěvek Proč se nezabít má parametry hitu. Trvá to asi hodinu a půl, trvat by to mohlo třeba ještě další hodinu, protože kabaretně vršit písně a scény lze dotud, dokud nedojdou síly. Anebo by to celé mohlo být o dvacet minut kratší, což by bylo mnohem lepší; poslední třetina působí natahovaně a výsledek je takový slušný klubový průměr, žádný zázrak. (Nadto vzduch v horním patře činžáku na Palmovce, kde PALM OFF sídlí, je po hodině zahuštěný, čím dál nedýchatelnější.)
Poslední důvod, proč se nezabít – Jakub Albrecht, foto: Divadlo pod Palmovkou
Nejzajímavější na celé produkci jsou souvislosti sociální, kulturní a psychologické. Inspirací a výchozím materiálem je stejnojmenný blog PDPSN – Poslední důvod, proč se nezabít, jehož pisatelé – Petr Cífka, Jiří Vaněk a Anna Vodrážková – se charakterizují takto: „Jsme v prdeli. Všichni tři. Nebylo to tak vždycky, jednu dobu jsme měli slušně našlápnuto. Ale místo velkejch snů a plánů, který se ještě před pár lety zdály realizovatelný, v nás už zůstala jediná touha: Bejt ráno schopnej vstát z postele a přežít další zkurvenej den. Ne, neumíráme na rakovinu, ani nás nečeká dvacet járů v lapáku. Máme co jíst, máme co pít, máme co hulit i s kym spát, ale ten pocit prázdnoty a sraček je někdy tak intenzivní, že si člověk neni jistej, jestli to dá. Ale vzdát se nám to nechce, tak jsme se rozhodli každej aspoň jednou tejdně najít nějakej hezkej a nosnej důvod, proč dál vést naše mrzký životy. Dánové mají hygge. Češi mají Poslední důvod, proč se nezabít.“ Jistě, je to nadsázka a sranda, ale jádro těch vět reálné a k breku. Výpověď jak v blogu, tak na divadle je generační, o tom není pochyb. Ale pocit, že „v nás už zůstala jediná touha: Bejt ráno schopnej vstát z postele a přežít další zkurvenej den“, je nadgenerační. Dá se těm ztahaným třicátníkům rozumět, protože pocit určité všeobecné únavy leží na mnoha lidech, alespoň tedy v Praze určitě; na lidech mladších i starších, než jsou chcípáci z nové inscenace na Palmovce.
„Pokud se spirituální potřeby nesytí – největší spotřebou je špiritus – a ještě se vytahuje, že jsme nejateističtější společnost na světě, tak to není optimální cesta. Stejně jako velká spotřeba trávy už od puberty. To všechno je ukázka, že potřeba (spirituality – pozn. red.) tu je. V této situaci, kdy není sycena jedna ze základních potřeb, tak jedinec a potažmo společnost chátrají, protože ty potřeby tu jsou,“ řekl psychiatr Radkin Honzák v rozhovoru se sociologem a publicistou Janem Jandourkem v rozhovoru pro Forum24. A řekl v tom interview ještě něco, co se může vztáhnout na pochopení Posledního důvodu, proč se nezabít. „Četl jsem krásnou definici, že sex se stává zábavou chudých, protože ti, co vytvářejí většinovou společnost, nemají o děti zájem. Když se zastavíte na nějakém sezení reprodukční medicíny, tak se dozvíte, co mají mladí muži za problémy s normálním sexuálním životem v důsledku sledování pornografie. Zatímco my jsme měli starost, jak si užít sexualitu a neotěhotnět, tak dnešní generace přemýšlí, jak otěhotnět za pomocí IVF (in vitro fertilizace, umělé oplodnění) ve čtyřiceti letech, když si předtím užili mládí. To je trend, který je nebezpečný. Není to nějaký výstřelek, který dělá pár lidí. Otevřete si různé portály, kde dámy diskutují. Tuhle jsem tam našel jednu, která se v devětatřiceti ptá, jestli si má ještě rok užívat mládí a pak teprve začít přemýšlet o mateřství. Napsal jsem tam, že takové osobě bych nesvěřil do výchovy ani křečka. Tak se na mě hned sesypali ti, kteří tento způsob života hájí, a přitom je tvrdě proti přírodě.“
Fenomén chcípáctví, který se vyjevil zejména v českém filmu devadesátých let, má delší život, než by možná tehdy kdo předpokládal. Těžko říct, zda mu někdo rozumí patnáct kilometrů na západ od Aše, ale Češi na něj slyší dobře. Respektive: sice nevíme přesně, proč má tady takovou trvanlivost (odpověď na to by nejspíš byla poměrně složitá), ale cítíme, že se úporně drží nad zdejší krajinou. Trio Kubátová–Albrecht–Dianiška, za činného doprovodu dua Hlobil & Nikendey, o té pocitové mizérii podávají odvázanou zprávu, která je v jádru velmi smutná.
Divadlo pod Palmovkou, Praha – Blog Poslední důvod, proč se nezabít & Tomáš Dianiška: Poslední důvod, proč se nezabít
Režie: F. X. Kalba dramaturgická spolupráce: Ladislav Stýblo, výprava: Lenka Odvárková, hudba: Jakub Hlobil, Jan Nikendey, texty písní: Jiří Vaněk a Tomáš Dianiška, pohybová spolupráce: Vendula Svobodová. Hrají: Barbora Kubátová, Jakub Albrecht, Tomáš Dianiška, Jakub Hlobil (kytary, zpěv), Jan Nikendey (bicí, klávesy, zpěv).
Premiéra ve Studio PALM OFF 18. května 2018.
