Ta touha vést společnost konzervativně… Vždyť to vidíme i tady!

Zarostlí muži s kalašnikovy kráčejí v pantoflích prachem cesty, kolem projede terénní toyota s bojovníky na korbě a nedaleko – v rezavějících troskách sovětského či amerického tanku – si hrají děti. Může se zdát, že na záběrech z Afghánistánu se už od sedmdesátých let minulého století zastavil čas. V zemi nepoddajných bojovníků, která dostala na kolena daleko lépe vybavené armády Sovětského svazu nebo USA, je to s časem ještě problematičtější, dokazuje polský reportér Wojciech Jagielski (*1960). Čas tam totiž běží pozpátku, jak ilustruje jeho kniha Modlitba za déšť. Předností knihy jsou reportérovy osobní kontakty a rozhovory s vůdci, kteří tok času v Afghánistánu významně určovali, z českého pohledu je zajímavé zjištění, kolik toho s těmi muži na záběrech a se ženami, které se naopak na záběrech nikdy nevyskytují, máme společného.

Wojciech Jagielski zachytil své cesty po Afghánistánu opakovaně mezi lety 1992–2001; jeho kniha vyšla v originále roku 2002. Mezi řádky naznačuje, proč s ním místní byli ochotní otevřeně mluvit – jako s mužem, věřícím člověkem, i když pro muslimy poněkud kuriózním a nedokonalým způsobem, navíc není Američan nebo Rus. Poláci nejsou národem, který by se Afghánistán, zemi, již si nelze podrobit, kdy snažil dobýt. „Boj ani zabíjení jim nepřinášely potěšení,“ píše o kmenech bojovných Paštunů, Uzbeků, Turkmenů, zemědělských Tadžiků nebo šikmookých Hazárů, tedy o těch všech, jimž jsme zvyklí říkat Afghánci. „Války na obranu víry, svobody, půdy či cti a účast v nich se staly čímsi samozřejmým. Proto neznají strach. Bojují bez zuřivosti, nenávisti i bez emocí. Bojují tak, jako se plní povinnost. Jako málokdo vědí, co je válka, a proto nechápou, proč někteří vedou válku z tak malicherných důvodů, jako je politika nebo ideologie,“ popisuje Jagielski stoické myšlení, které je hlavním důvodem, proč Sověti nazývali mudžahedíny duchy, kteří se zničehonic objeví, udeří a stejně neviditelně mizí.

Modlitba za déšť je však cenná právě tímto pohledem za nepříjemně známé kulisy válek, otiskem motivů a myšlení Afghánců, s nimiž reportér rozprávěl. A roku 2018 je ta kniha cenná v souvislosti s tím, jak v Evropě sílí únava liberalismu a existuje touha po konzervativnějším vedení společnosti, chuť hájit naše „křesťanské hodnoty“, tedy náboženské kořeny. Může to znít nadneseně, ale podobnou vzpouru proti modernitě zažilo i tak kulturně vzdálené místo, jakým je Afghánistán. Potíž byla v tom, že modernitu, oholené mužské tváře, civilní oděv a dokonce pro ženy boty na podpatku, tehdy přinášeli afghánští komunisté, tedy vazalové Moskvy, proto v očích ostatních obyvatel země nepřijatelní. Snaha po tom, aby ve zkorumpované a nelítostné společnosti znovu panoval Boží zákon zapsaný v Koránu, vedla k nástupu tálibánců, často negramotných venkovanů, kteří městům, z nichž první byl Kábul, vnutili svůj výklad Koránu: Bůh schvaluje jedině vousaté muže, kalhoty dlouhé nejméně tři palce pod kolena; fotbal a box, v zemi tolik populární sporty, nejsou dovoleny, hudba a televize zakázána, umělecká díla zobrazující člověka musí být zničena, poněvadž jde o modlářství. A pokud jde o ženy, tak ty se v knize téměř nevyskytují, poněvadž Afghánistán byl tehdy, po ovládnutí Tálibánem v polovině devadesátých let, světem mužů. Ženy ti muži neznali: ani když byli malými dětmi, ani když dospívali. Mnozí z nich ani nikdy neviděli ženskou tvář. Kde by ji ostatně mohli spatřit? Rodové právo přikazovalo, aby byli chlapci hned po ukončení sedmého roku odděleni od dívek.

Můžeme se cítit nad venkovské tálibánce, terorizující obyčejné Afghánce, povzneseni. Jenže: nezní povědomě ta nyní opět v Evropě nejednou vyslovovaná touha po konzervativnější společnosti, spojená s hlasy, že ženy mají hlavně rodit děti a do ničeho dalšího se moc neplést?

A nadto: Jagielski přesvědčivě dokazuje, že nástup tálibánců není ani tak spojený s jakousi nenávistnou ideologií, uloženou kdesi v textech Koránu, jak si představují zdejší četní amatérští experti na religionistiku. Puritánství je vlastní veškerým opresivním ideologiím: platí to pro fašismus, komunismus i náboženské fundamentalisty. Ale jak vysvítá z Jagielského textu, za vznikem afghánské mravnostní policie bizarně nazvané Oddělení pro předcházení neřesti a pro podporu ctností (tato instituce podléhá výlučně samotnému emírovi) stojí rovněž archetypální konflikt mezi městem a venkovem, tedy konflikt, který zažívá válkami a boji zdevastovaný Afghánistán podobně jako blahobytná Evropa či USA, přestože v našem světě bez kalašnikovů a nášlapných min. My to zažíváme „pouze“ při analýzách volebních výsledků, kdy města zhusta volí jinak než venkov. Islámští fundamentalisté ve zbrani připomínají skutečnost známou v Evropě nejpozději od Kalvínovy Ženevy.

Obal českého vydání, které vyšlo v edici Prokletí reportéři nakladatelství Absynt, repro: Česká televize

Wojciech Jagielski: Modlitba za déšť. Přeložila Michala Benešová. Absynt, Žilina 2018, 456 stran, doporučená cena 349 korun.

Wojciech Jagielski

Novinář a reportér, absolvent žurnalistiky a politologie na Varšavské univerzitě. V letech 1986 až 1991 pracoval v Polské tiskové agentuře a dalších jednadvacet let byl redaktorem deníku Gazeta Wyborcza. Dnes pravidelně píše pro krakovský časopis Tygodnik Powszechny. Věnuje se problematice Afriky, Střední Asie a Kavkazu. Jako pozorovatel a novinář se zúčastnil ozbrojených konfliktů v Afghánistánu, Tádžikistánu, Čečensku i Gruzii. Je autorem těchto reportážních knih: Dobre miejsce do umierania (1994, Dobré místo pro smrt), Modlitwa o deszcz (2002, Modlitba za déšť), Wieże z kamienia (2004, Kamenné věže), Nocni wędrowcy (2009, Noční poutníci, slovenské vydání: Absynt, 2016, pod názvem Noční pútnici), Wypalanie traw (2012, Pálení trávy), Trębacz z Tembisy (2013, Trubač z Tembisy), Wszystkie wojny Lary (2015, Všechny Lařiny války) a Na wschód od zachodu (2018, Na východ od západu).