Žena, která prošlapávala cestu ekologii i feminismu. Bolestně, uvěřitelně

Dramaturgie Divadelní společnosti Masopust je v tuzemském kontextu výlučná. Klade důraz na vyhroceně existenciální a duchovní témata, zhusta ve formě nepřímočarých, symbolicko-mystických jevištních básní, nikdy ne zcela samozřejmě stravitelných. V něčem má Masopust blízko k počinům tria Nebeský–Prachař–Trmíková, především pak směřováním k zásadnímu duchovnímu a duševnímu poznání či k transformačnímu zážitku. Obě uskupení jako kdyby šla „na věc“ opačným způsobem, než bývá dnes zvykem. Není zde snaha propojit se s naší realitou skrze přímou reflexi současnosti, naopak: vytahuje se tu velice specifickým způsobem něco, na co jako kdyby doba zapomněla, co se k ní zdánlivě nehodí. Obnažuje se tu člověk takříkajíc „ve své podstatě“, jeho vnitřní svět a vnitřní boj.

Režisér Jan Nebeský se ostatně s Masopustem spojil při práci na inscenaci Deník zloděje, která získala hned tři Ceny divadelní kritiky za rok 2017, včetně samotné inscenace roku (o tu se dělila s Lucernou Divadla v Dlouhé a Macbeth – Too Much Blood Divadla Na zábradlí). Deník zloděje, spojující texty Bedřicha Bridela a Jeana Geneta, tedy extatické výšiny i hlubiny lidské existence, které obojí vedou k (sebe)poznání, se vyznačuje maximální vypjatostí a exaltovaností. Miloslav König provádí diváky až jakýmsi očistným rituálem, umožňuje jim odkládat na něj vlastní nedokonalosti a pochybnosti. Takový až obřadný zážitek Antieva nenabízí, s Deníkem však má styčné plochy.

Divadelní společnost Masopust, Praha – Anna Pammrová: Antieva. Na snímku zleva Tereza Marečková, Marek Pospíchal, Tereza Dočkalová, foto: Patrik Borecký

„Jdu-li sama, kam duše mě vede, nezbloudím,“ píše „poustevnice“ Anna Pammrová na přelomu 19. a 20. století a vytyčuje tím základy své nelehké emancipace. „Rozdvojená“ hlavní hrdinka nové inscenace je bytostí s až hraničním prožíváním, která se žene za pravou podstatou života, ve snaze překročit všechno, co život umrtvuje a otupuje. Jsou tu patrné i shodné formální postupy. Významnou roli hraje leckdy až sakrálně znějící hudba (ať už instrumentální či v podobě písní na slova „myslitelů“), která je rovnocenným partnerem filozofie, zpřítomňuje hloubku, z níž myšlenky vyvěrají, nepopsatelnost pocitů, které jejich vznik provázely, nábožnou úctu i bolest, prožívanou jejich původci.

Prozaický fragment, nazvaný Antieva (tedy Annino alter ego, někdo, kdo nepasuje do své ženské role), sepsala Pammrová coby reflexi svého neutěšeného dětství, v němž byla v pěti letech odtržena od rodičů a svěřena pěstounům. V jevištní adaptaci Evy Prchalové je Antieva nosným pilířem, na nějž se nabalují i básně či reflexe z jiných děl Pammrové, jakožto i další její životní osudy a významné mezníky duchovního hledání této solitérky. Lidský svět vnímá citlivá Anna, která rané dětství strávila v lůně přírody, jako tvrdý, krutý, absurdní, ošklivý, mrtvolný.

Režisérka Anna Davidová od začátku buduje důsledně groteskně temnou, až hororovou atmosféru. Rozdíl mezi lidmi a zvířaty se stírá (významnou roli tu hraje mystická a zároveň podvratně vědoucí postava srnky v podání Terezy Marečkové), lidé také připomínají bytosti z pekla: Annina sadistická pěstounka, která ji zavalí obří knihou a bez Annina srozumění jí propíchne uši, či její násilnický, pudy ovládaný manžel, hrozivě se ohánějící sekerou a vyžadující jediné – poslušnost.

Sama hrdinka, nebo ta její část, která děj prožívá – tedy titulní Antieva neboli Anti Terezy Dočkalové – je pojata vysoce stylizovaně, zmítaná pocity, vášněmi, neobvyklými myšlenkami a především strachy. Ječí z plných plic, když se jí něco nelíbí nebo se bojí, prostorem se smýká, neústrojně padá, hroutí se, často připomíná oživlou loutku, nepřirozenou v tom, co ji okolí nutí dělat. Samá hysterie a přepjatost. Kdežto Anna – glosátorka, analytička, spisovatelka – která sama sebe coby Anti nahlíží z odstupu, je naopak (a jediná ze všech) až krutě věcná. Na jednu stranu je nesentimentální, na druhou ale jako kdyby už nebyla schopna pozitivního cítění či smýšlení. Petra Špalková má pro tuhle drsnou zemitost ideální dispozice a její civilnější projev je vítaným protipólem ukřičené vykloubenosti zbytku, stahuje Pammrové příběh do lidštějších poloh, na které je snazší – nebo vůbec možné – zacítit.

Jevišti dominuje krmelec, obalený alobalem, na jehož střeše trůní kostra veverky – je znakem Annina skutečného pozdějšího dobrovolného „vyhnanství“, ale také dokladem toho, jak moderní svět s přírodou nakládá, jak ji ničí a znetvořuje. Jedna část Anniny rodící se filozofie (která má v sobě dávku ezoteriky a v lecčems se velice podobá steinerovské antroposofii) totiž pramení z její potřeby být sama ve spojení s přírodou, s vědomím (které se právě 19. století snažilo popřít), že je jí člověk podřízen. Zárodky ekologie se tedy mísí se zárodky feminismu, ovlivněného jak trpkým dětstvím, tak nechutí k mužskému mocichtivému světu i k ubíjejícímu stavu manželky a matky. Scéna, v níž ji zbylé ze dvou dětí obviňuje z chladu, kterým potomky ničila, zatímco ona se brání, že je tvrdá k sobě jako k druhým, protože takový je svět, přičemž obě postavy chroupají syrové brambory, patří k těm ztišenějším, při nichž se méně „na efekt“, ale o to více vyjevuje vnitřní rozpolcenost Pammrové osobnosti. Její feminismus však není bojovný, Anna ví (Pammrová už tehdy věděla!), že snaha „předehnat“ muže na „jejich parketě“, není cestou z neuspokojivého uspořádání.

Anna utíká soustavně v podstatě k jedinému, k „divočině slov“. I její vztah s muži, jediný možný a obohacující, je realizován ve slovech, v korespondenci – nejvýznamněji právě s Otokarem Březinou (Marek Pospíchal), který se tu zjevuje jako nemotorný, trochu necitlivý a pro vztah neperspektivní, leč duševně souznící snílek. Pammrové archaizující, bohatý jazyk, se kterým si navíc umně pohrává, klene cosi na způsob teosofické básně. Často krutě a ironicky obžalovává lidskou společnost a sociální uspořádání a přeje si „strhnout obal z veškerého světa“.  

Vytrhnout z ustálených vazeb samu sebe se jí daří v samotném závěru, který je svou čistotou a zachycením plodnosti ženského principu obrazem dojemným až terapeutickým. Všechny přítomné ženy jsou nyní jedna a „jedno“, rozsévají semínka, rukama provádí náznaky jakéhosi ezoterického tance či rituálu. U toho s prostou něhou, ovšem bez sentimentu, konstatují či v dalším z chorálů vyzpívávají nový začátek (po odchodu Anny od manžela a lidí do naprosté samoty lesů), prostor otevírající se pro „nově zorané nitro“. Silný obraz naděje bez kýče – a že to není snadná disciplína! Tak silný, že kompenzuje místy až příliš tlačenou, takříkajíc „in-your face“ vykloubenost a existenciální vypjatost, která diváka průběžně vhání do obranné pozice a vytváří odstup.

Daří se v tom obrazu naděje zachytit nesmírnou odvahu, jasnozřivost i absolutní jinakost a jedinečnost někoho, kdo je průkopníkem. Kdo – třebas i zdánlivě jen sám pro sebe – prošlapává novou stezku, za kterou ručí svým životem.

Divadelní společnost Masopust, Praha – Anna Pammrová: Antieva

Jevištní adaptace: Eva Prchalová, režie: Anna Davidová, dramaturgie: Tereza Marečková, scéna a kostýmy: Hana Knotková, hudba: Jakub Kudláč. Hrají: Petra Špalková, Tereza Dočkalová, Tereza Marečková, Marek Pospíchal.

Premiéra 28. září 2018 v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí, následující představení se uskuteční 19. prosince 2018.