Alfons Mucha

Alfons Mucha byl syn soudního zřízence Ondřeje Muchy. Ačkoliv odmalička udivoval svým talentem, nikdy ho nenapadlo, že by mohl být malířem. Až jednou při své prázdninové cestě náhodou potkal posledního představitele sakrální barokní malby, starého mistra Umlaufa, jehož fresky v ústeckém a zejména pražském kostele sv. Ignáce na něj hluboce zapůsobily. Na akademii v Praze ho však nevzali, a tak přijal na inzerát místo malíře divadelních dekorací v Ringtheateru ve Vídni. Tak se mohl stát i žákem tvůrce velkolepých pláten Hanse Makarta, jenž se těšil velké přízni slavné a mocné rakouské monarchie. Divadlo však vyhořelo a malíř se najednou ocitl zpět na Jižní Moravě, v Mikulově. Dočasnou pomoc a záštitu přislíbil majitel sousedního panství hrabě Khuen. Svěřil mu výzdobu nového zámku, vyzdobil i zámeckou jídelnu v Hrušovanech, poslal ho do Tyrol vyzdobit další rodinný hrad, a později mu nabídl odborná studia v Mnichově, kde studoval u profesora Hertericha a Lofftze. Po Mnichově Mucha zvolil pařížskou Akademii Julian, ale po roce studií mu byla patronská záštita odmítnuta. Začal se tedy živit sám jako grafik a ilustrátor. Přátelil se se Sérusierem, Mauricem Denisem a spisovatelem Strindbergem, nějaký čas u něj dokonce bydlel Paul Gauguin. Plakátem pro divadlo Renaissance, ohlašujícím představení Gismondy s herečkou Sarah Bernhardtovou, se roku 1895 stal proslulým a vyhledávaným umělcem.

Jeho boj o uhájení existence se táhl až do osudového setkání se Sarah Bernhardtovou, jež s Muchou uzavírá šestiletou smlouvu. Na světové výstavě v Paříži 1900 byl vyznamenán stříbrnou medailí a členstvím čestné legie. Mucha učil na akademii Collarossi a později na vlastní škole. Po sňatku s Maruškou Chytilovou, při svém americkém pobytu, působil na akademiích v New Yorku, Chicagu a Filadelfii, v New Yorku byl na jeho návrh založen Slovanský výbor. Tehdy se v něm zrodila myšlenka Slovanské epopeje, kterou realizoval po návratu do Čech. Mucha se z nezbytí živil realistickými portréty. Usiloval o harmonii obrazové kompozice, místo skic raději fotografoval. Sem patří portréty paní Leslie Carterové, Maud Adamsové či Zdenky Černé, ale také pozdní plakátová tvorba po návratu do Čech z let 20. (Slavie, Princezna Hyacinta, plakát pro Všesokolský slet aj.).

Max Švabinský o Alfonsi Muchovi řekl: „Nikdy nepřestal být básníkem ženy!“ Někde těmito portréty končí euforie krásného věku a nastává doba žen společensky zapojených. Mucha sám cítil proměnu citlivosti doby. Po návratu do Čech se angažoval do společenských realizací v architektuře jako např. výzdoba Obecního domu či vitráž pro katedrálu sv. Víta, po vyhlášení republiky navrhl státní znak i nové bankovky, známky, plakáty. V roce 1939 obsadila nacistická vojska Čechy a Moravu. Čtyři měsíce po této tragédii byl těžce nemocný Alfons Mucha vyslýchán Gestapem a 14. července 1939 zemřel na zápal plic. Pro posledních 20 let tvorby mu zbyl takřka nadlidský úkol dokončit sérii 36 monumentálních symbolických pláten pro Slovanskou epopej (stihl pouze 20 obrazů, které zobrazují vývoj Slovanů od slavnosti Svatovíta na Rujaně po symbolické osvobození Slovanstva). Tento úkol umělce zcela pohltil. Dodnes není ve svém výsledku plně zhodnocen, a tak nám nakonec jako odkaz jeho tvorby zůstává Hadí náramek, navržený pro Sarah v roce 1899, který je nejen šperkem století a pravým skvostem své doby, ale i symbolem tak vysoké stylizace s poctou ženě, že znemožňuje jeho praktické použití, a tím jen podtrhává hodnotu plakátového ideálu.

Veškeré informace o pořádané akci pro vás připravila redakce webu GoOut.