Tanečník a ilustrátor Kristián Mensa: Už nepotřebuju lidi zvedat ze židle tím, co umím

Ve svých obrazech kombinuje realitu s dokreslenými situacemi. Využívá předměty, které vidí kolem sebe, ale také vlastní tělo. K tomu ho inspirovala právě Krajina těla, kterou od loňského listopadu v režii Radima Vizváryho uvádí Laterna magika v Nové scéně Národního divadla. Kristián Mensa v ní účinkuje. I tam využívá styl tance, který mu je nejbližší – breaking. Na prestižní soutěži Red Bull Dance Your Style v roce 2019 si vytančil čtvrté místo, o rok dříve tančil na Eurovizi po boku Mikolase Josefa. Tanec využívá i ve spolupráci s komerčními značkami, jako je například Louis Vuitton nebo Zara. A v roce 2021 o něm režisér Adolf Zika natočil dokument pojmenovaný prostě: Mr. Kriss.

Kristián Mensa vystavuje své ilustrace v kavárně v Nové scéně Národního divadla, foto: Dee Koláčová

Když v dokumentu Mr. Kriss popisujete své umělecké začátky, říkáte, že jste se v tanci zlepšil proto, že jste se styděl za svoje pupínky a trávil léto hlavně doma tancem. Když jste pak odjel studovat do Ameriky, po škole jste se nudil a hledal naplnění – tak jste začal malovat. Zrodila se tedy vaše kreativita z nudy a izolace?

Sice jsem tvořil od útlých dětských let, ale měl jsem možná pocit, že to dělám spíš kvůli rodičům, protože chtěli, abych chodil do nějakého kroužku. Když je člověku deset, asi se neptá sám sebe, co cítí, když něco dělá. Až když jsem byl v pubertě ve Spojených státech a bydlel jsem tam sám u hostitelské rodiny, začal jsem v podobných aktivitách hledat potěšení, naplnění. Právě skrz tanec a kreslení jsem nacházel svůj jazyk, byl jsem hodně stydlivý člověk, bál jsem se s lidmi mluvit. Z toho negativního vzniklo něco, co mě teď živí a baví. Často se stane, že se člověk v té „temnotě“ utopí, já spíše hledal způsoby, jak se v ní orientovat a najít dírku, ze které proudí trochu světla.

Z příprav dokumentu Mr. Kriss, foto: archiv ČT

Proměnily se vaše inspirační zdroje v průběhu let?

Sleduju, že se z tvorby stává moje zaměstnání a mizí z ní ta čistá radost. Často se nachytám, že něco dělám proto, abych to mohl sdílet, aby se to lidem zalíbilo, nebo prostě proto, že mi za to někdo zaplatí. To už je trochu robotický pracovní přístup. Tak se snažím vrátit zpátky do těch pocitů, kdy člověk tvoří něco proto, aby zkrátka tvořil. Dnes jsem už perfekcionista, chci, aby bylo všechno čisté – což možná není ten nejlepší přístup.

Dá se proti té „dospěláckosti“ ve tvorbě nějak bojovat?

Vzít si pero a jen si tak kreslit. Výsledek pak zahodit a kreslit si dál.

Máte na to čas?

Čas je vždycky. Zjišťuju, že spoustu času promrhám s telefonem, někde na internetu, prázdným existováním.

„Občas ten nejlepší trénink je netrénovat,“ řekl jste v dokumentu Mr. Kriss. Slučuje se to s dnešním světem, s dobou zaměřenou na výkon?

Někde jsem četl, že mladý člověk by měl strávit maximálně čtyři hodiny denně nějakou aktivitou, tréninkem – a pak už žít mladistvý život, který s danou aktivitou nemá nic společného, potkávat lidi, zamilovávat se, chodit na procházky, absorbovat svět. Pro umělce jsou podněty strašně důležité, nepřijdou jen tak někde ve studiu, kde se člověk zavře. A tak se právě snažím trénovat rychleji, efektivněji a pak vstřebávat.

Kristián Mensa na taneční soutěži Red Bull Dance Your Style 2019, foto: archiv Kristiána Mensy

Lidé vás nyní mohou vidět v inscenaci Krajina těla. Přišel jste během zkoušení tohoto multimediálního projektu na něco nového o svém těle? Nebo už ho dokonale znáte?

Samozřejmě, že neznám, pořád chci objevovat nové způsoby pohybu! Někdy mě už to, co dělám, nudí, pro oko pozorovatele to může být zajímavý trik, ale ty věci jsem už dělal tolikrát, že si říkám, že potřebuju objevit novou cestu. Tu jsem popravdě při cvičení Krajiny těla nenašel, protože přáním režiséra Radima Vizváryho bylo využít všech pohybových kvalit, které mám. Takže jsem mu předvedl, co umím, a to jsme zakomponovali do celkové choreografie. Ale každou reprízou se mé sólo prohlubuje a nacházím nové pocity v mezerách mezi triky.

Související článek

Radim Vizváry: Starší tanečníci nedostávají prostor kvůli zdejší mentalitě. Změňme to

• Kateřina Zemanová

Byla to vaše první velká divadelní zkušenost. Co vám divadelní jeviště dalo?

Této divadelní zkušenosti si opravdu vážím. Je skvělé konečně pozvat rodinu, kamarády, bývalé učitele na opakující se představení na tak krásné místo. Ale cítím, že po skončení působení v Krajině si od divadla dám přestávku. Zase mě láká větší improvizace, krátké cesty do zahraničí za soutěžemi a učení – hlavně lidí, kteří si ke svému tělu chtějí opět nalézt cestu. Jsem člověk, který potřebuje od každého trošku.

Narazil jste už na hranice svého těla?

Narazil a pořád narážím. Po celou dobu své taneční kariéry jsem se snažil být opatrný, představoval jsem si, že je moje tělo ze skla, a když spadne na zem, rozbije se. Kdykoliv jsem tedy trénoval, snažil jsem se o lehkost, lehký dopad na zem, nikdy jsem nešel do něčeho, kde se necítím dobře. Posledních pár let už přesto cítím, jak mi tělo vysílá signály, že tohle není cesta, že musím objevovat jiné formy pohybu, že to není o tom extrému, když vytočím nohu o sto osmdesát stupňů, ale že kvalita se dá ukázat i jednodušeji, poetičtěji. Funkčnost je pro mě důležitější než efekt, už nepotřebuju lidi zvedat ze židle tím, co umím.

Jak se o svoje tělo staráte?

Tak za prvé: spánek, strava, pitný režim. Nejsem striktní, čokoládu si klidně dám, ale moje pravidlo je: Všeho s mírou. Nejsem abstinent, ale pivo si dám jednou za dva měsíce a cigarety jsem nikdy nekouřil. Snažím se starat i o svou mysl, nezahlcovat ji informacemi, zbytečnými těžkostmi. Je totiž hodně spjatá s tělem.

Byl jste někdy na psychoterapii?

Ano. Do nedávna jsem byl ve dlouhém vztahu, a když jsme se rozešli, tak jsem chodil na taková povídací posezení. Hodně mi to pomohlo. Teď mám pocit, že jako terapie funguje kombinace tance, dobrých přátel a času sám se sebou, emoce se pak ze mě dostanou úplně přirozeně.

A co fyzioterapie?

Je to ode mě špatný přístup, ale chodím na ně jenom tehdy, když mě něco bolí.

Národní divadlo nedávno otevřelo vlastní rehabilitační a fyzioterapeutické centrum, plánujete ho navštívit?

O tom vůbec nevím, ale zní to skvěle, zeptám se na to. Víte, break vznikl na ulici, lidi ho dělají přirozeně, takže v tom není taková odborná péče jako když člověk začne hrát třeba fotbal. Všechno je trochu punkové, někdy tomu profesionalita chybí. Ale to se pozvolna mění, break se dostal na olympijské hry, takže už se i kolem něj doktoři a fyzioterapeuti začínají motat.

A co vaše hypotetická účast na letních olympijských hrách v roce 2024 v Paříži? Jak to s ní vypadá?

To zatím nevím, letos budou probíhat kvalifikace a soutěže. Budu se snažit zapojit, ale nechám to spíš náhodě, nejsem na to upnutý.

Kristián Mensa, foto: archiv Kristiána Mensy

Bojíte se stárnutí?

Ne, je to přirozená věc, děje se sama, člověk tomu nemůže zabránit nebo to zpomalit. Spíš naslouchám tomu, jak se v současné době cítím, a snažím se upravit režim podle toho, kam moje tělo spěje. U breaku je to třeba tak, že tanečník obvykle zatěžuje jednu část těla víc než tu druhou, hodně věcí se dělá na jednu ruku. Začínám zjišťovat, že i u mě ta disbalance je, a tak se snažím ji vyvážit.

V Krajině těla se okrajově objevuje také téma sociálních sítí a moderních technologií. Vy jste několikrát řekl, že vám ve vaší tvorbě velmi pomohly. Jaký k nim tedy v současnosti máte vztah?

Je to dvousečná zbraň, záleží na každém, z jaké strany k tomu přistupuje. Mně už se několikrát stalo, že právě díky sociálním sítím jsem získal nějakou práci, přeci jen – fungují jako jakási galerie a vizitka člověka. Na druhou stranu se snažím netrávit na nich tolik času.

A co si myslíte o tanečcích na TikToku? Může to tanec zpopularizovat, nebo spíš degradovat?

Spíš to druhé. TikTok trochu zavrhuju. Jednoduchost a umět se prodat často funguje líp, než když je člověk hluboko ponořený v nějakém oboru. Bohužel.

Ve svých ilustracích používáte různé předměty. Ovšem na těch posledních tematizujete zejména své tělo. Věříte, že máme svůj život jen ve svých rukou?

Věřím, že každý má ve svých rukou tu miniaturní část, která je kolem něj. Samozřejmě nezměním celý svět a nezavřu všechny doly.

V dokumentu Mr. Kriss popisujete, jak jste se vydal do Ghany hledat svoje příbuzné. Nakonec jste je našel, i když setkání provázely nejistoty, zda jste skutečně příbuzní. Jak tento příběh pokračuje?

Nakonec se prokázalo, že rodina, kterou jsme našli (rodinu našel Kristián s maminkou skrz vysílání v místním rádiu, pozn. red.), jsou opravdu naši příbuzní. V prosinci jsme do Ghany s celou rodinou letěli znovu, maminka potkala i své ztracené příbuzné, tety a strýce, o kterých ani předtím nevěděla.

Jak jste se tam cítil?

Pro mě to není tak blízké jako pro moji maminku, která celý život hledala svoje kořeny, já vyrůstal v kompletní a skvělé rodině, takže jsem necítil, že bych v sobě měl nějakou nevyřešenou věc. Ale vždycky jsem se cítil trochu jiný. Při tom pobytu jsem tedy hlavně zjišťoval, co přesně v sobě mám z Ghany. Myslím, že to jsou temperament a přirozený optimismus, který je tam cítit ze všech okolo.

Mr. Kriss při tanci, foto: archiv Kristiána Mensy

Jak to vůbec vzniklo, že se o vás natočil dokument?

Režisér Adolf Zika mě našel po rozhovoru v DVTV, zavolal mi a zjistili jsme, že jsme v podstatě sousedi. Tak jsme se potkali, povídali jsme si, nezávazně. A pak jsme na tom začali pracovat – nejdřív jsme měli velké plány, že obletím svět a budu tancovat u všech divů světa, ale nastala pandemie a plány se začaly krátit. Nakonec z toho vznikl takový poetický film a mám pocit, že mě Adolf výborně přečetl. Kdykoliv mám teď nějakou otázku, zavolám mu a zeptám se ho, co bych měl dělat, protože on nějak ví, co je pro mě nejlepší.

Inspiroval vás nějaký dokument o silné osobnosti?

Hodně nás s bráchou ovlivnil film Planet B-Boy, což byl dokument o jedné taneční soutěži, kam se sjely taneční skupiny z různých koutů světa. Ten film jsem viděl asi stokrát. Díky němu jsme zjistili, jak je tanec globální.

Na soutěži Dance Your Style proslulý brazilský tanečník Neguin, který proti vám v taneční improvizaci, tedy v battlu, stál, a jehož jste nakonec porazil, vzal vaši hračku Šňupálka, která je pro vás podle všeho hodně důležitá, a tančil proti ní. Co se vám v tu chvíli honilo hlavou? Rozhodilo vás to?

Při battlu nejsem schopný analyzovat svoje myšlenky, člověka zavalí taková vlna adrenalinu, že často ani nevím, co jsem v tu chvíli dělal. Takže si nepamatuju, že bych cítil nějakou emoci. Šňupálka jsem se ovšem zastal – skrze tanec.

Je Neguin pro vás stále stejným vzorem, jako byl tehdy, když jste s breakem začínal?

Je pravda, že se ve mně něco uzavřelo. Když se postavíte proti svému idolu, o kterém jste si mysleli, že je na vrcholku světa, a nakonec proti němu dokážete i vyhrát taneční soutěž, zjistíte, že jsme všichni lidi, všichni jsme zranitelní, smutní, naštvaní. Přestal jsem zkrátka rozlišovat mezi celebritou a člověkem beze slávy. Teď už nečerpám tolik z konkrétních tanečníků, ale spíše z pocitů, které mi dává hudba.