Tanečník Ondřej Vinklát: Nechci, aby společnost byla otrávená

Co bylo impulsem k vytvoření choreografie Occultatum?

Před časem jsem na YouTube narazil na video, kdy vlivní byznysmeni mluví o věcech, které se běžně dějí v jejich sféře – zneužívání moci, násilí, sexuální zneužívání, drogy. Mají na sobě masky, aby nebylo zřejmé, o koho se jedná. Ty masky na mě v kontextu rozhovoru působily strašidelně, ale zároveň jsem tím vším byl fascinován. Kladl jsem si otázku, zda je toto vše v lidské přirozenosti. Do toho se mi přimíchala inspirace vnitřními hlasy, démony, kteří sem tam u každého vystrčí růžky, ale když se vymknou kontrole, začíná opravdový problém.

Vaše vnitřní hlasy?

Ne. Kdyby to bylo o mých vnitřních hlasech, takhle by to nevypadalo. Inspirovala mě spíš energie jiných lidí. Pokud dá člověk těmto vnitřním hlasům nebo démonům volný průchod, zjistíte, že ho možná vůbec neznáte, a že se v něm skrývá něco, o čem jste neměli ani tušení. Překvapeni můžeme být i sami sebou, pokud jsme náhle vystaveni neobvyklé situaci. Projeví se podvědomé vzorce chování.

Ondřej Vinklát – choreograf, tanečník, foto: Pavel Hejný

Jak by ta choreografie vypadala, kdyby byla o vašich vnitřních hlasech?

Myslím, že jsem mnohobarevný tvor. Dokážu v sobě objevit jak světlé, tak temné kouty. Jsem za to rád, myslím, že o tom život je. Samozřejmě je skvělé, když žijeme život zalitý sluncem a je nám dobře, ale nevěděli bychom to, pokud bychom někdy v životě nežuchli dolů. Nicméně o tom, jak by Occultatum vypadalo, kdyby bylo o mně, jsem popravdě nepřemýšlel, a hlavně bych ho o sobě dělat nechtěl.

Ondřej Vinklát (* 1992)

Absolvoval Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, ještě za studií se stal členem tanečního souboru Bohemia Balet. V roce 2012 nastoupil do angažmá v Baletu Národního divadla, kde byl v roce 2013 jmenován sólistou a v roce 2016 prvním sólistou, v roce 2020 z Národního divadla odešel. Společně s Markem Svobodníkem a Štěpánem Pecharem je od roku 2015 ve vedení pražské taneční skupiny DEKKADANCERS. Třikrát získal Cenu Thálie: V roce 2013 za roli Romea v baletu Romeo a Julie Petra Zusky, v roce 2017 za ztvárnění Vyvoleného v Le Sacre du Printemps Glena Tetleyho a v roce 2020 za roli Josefa K. v inscenaci Kafka: Proces.

Vaše choreografie je o boji s vnitřními démony. Jak s nimi bojujete vy?

Tvorbou. Ale já se své démony snažím spíš přijímat než s nimi bojovat. Myslím, že nejsou nadbyteční, dávají nám signály, jsou nápomocní, napovídají, kam se vydat. Svou choreografií jsem nechtěl nijak moralizovat nebo hledat východisko, spíš vyjádřit dojem z toho, co ve mně momentální situace ve společnosti a obecně ve světě vyvolává.

Může vůbec tanečník prostě vypnout?

Moc ne. Když delší čas netrénuju nebo nezkouším, necítím se dobře. Tanečníci začínají v mladém věku, jsou na trénink zvyklí celý profesní život, a když najednou přestanou, je to jako kdyby jim v životě něco chybělo.

Věříte, že jsou lidé ze své podstaty dobří?

Věřím, že jsou. Ale jsou i zlí. Nevím ovšem, jestli ze své podstaty… Nejspíš záleží na tom, co je v životě potkalo, v jakém prostředí se narodili, jak byli vedení.

V choreografii Occultatum často využíváte symbol nekonečna. Proč?

Je to o nekonečném plynutí cyklů – když se zbavíme jednoho Hitlera, přijde Putin a po něm další diktátor, který na světě udělá paseku. Nerozumím tomu – i přesto, že se poučíme, stejně zapomeneme, a stane se to znovu. Ale věřím, že všechno jednou skončí, a zapomene se na všechno, co se kdy v lidských dějinách událo. Symbol nekonečna v mé choreografii figuruje spíš jako veličina v mantinelech lidské existence.

Z inscenace Double Shot. Choreografie Occultatum Ondřeje Vinkláta, foto: Pavel Hejný

Jde z tohoto koloběhu podle vás vystoupit?

Asi jde, ale pouze subjektivně. Pokud člověk neřeší společenské problémy, odstěhuje se pryč od civilizace, vypne internet a žije, jako by okolní svět nebyl. Já ovšem ve společnosti žiju, zajímám se o dění kolem sebe a hodně mi záleží na tom, aby společnost nebyla otrávená. Aby se kultivovala, aby se nevracela zpátky.

Na Sametové baletní gala k výročí třiceti let od sametové revoluce jste chtěl připravit politickou satiru glosující tehdejší dění kolem Andreje Babiše. Z choreografie však sešlo. Budete se ve svých projektech případně okrajově věnovat nadcházející volbě prezidenta nebo jinak glosovat politické dění?

To mě upřímně vůbec nenapadlo. Byl jsem tenkrát hodně smutný z toho, co se kolem Sametového gala odehrálo, a z toho, že se Národní divadlo nepostavilo za hodnoty, které se tu více než třicet let budují. Třeba za svobodu projevu, která je základním kamenem demokracie! Moje choreografie nebyla nijak urážlivá, byla to satira. Zprvu s ní vedení ND nemělo problém, ale když Andrej Babiš potvrdil svou účast na galavečeru, najednou se nehodila do krámu a byla zrušena. Bylo mi umožněno choreografii předělat, ale to už jsem věděl, že neustoupím. Navíc jsem v tom nebyl sám. Z těch samých důvodů byly zrušeny další dvě choreografie mých kolegů.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Teď byste teoreticky měl pole, kde to uskutečnit… Navíc Andrej Babiš bude kandidovat na prezidenta.

Ano, vím, koho nebudu volit.

Máte pocit, že teď, když už nejste v Národním divadle, můžete tvořit a tvoříte svobodně?

Mám. Navíc teď, po premiéře Double Shotu, se mi do žil vlilo tolik energie, že bych hned šel do studia a začal tvořit něco nového. Ale popravdě jako soubor teď bojujeme s tím, jak inscenace prodat, lidé si odvykli chodit do divadel, jak kvůli covidu, tak kvůli zdražování. Před pandemií jsme opravdu neměli vůbec problém, zato teď je to daleko složitější. Ale jsem rád, kde jsem, a že jsem zvolnil. Daleko méně tancuju, ale za to nad tím, co dělám, mnohem komplexněji přemýšlím. Mám možnost tančit i tvořit. Cítím se spíš jako tanečník-autor než „pouze“ jako tanečník.

Vizuál pro Balet Národního divadla v Praze, OHAD NAHARIN: decadance, Ondřej Vinklát a Kristýna Němečková, 2015, foto: Pavel Hejný

Jaký je v tom pro vás přesně rozdíl?

Když jsem působil v Baletu Národního divadla, tak jsem opravdu šest, někdy sedm dní v týdnu, od rána do večera trénoval, zkoušel a hrál. Tohle vytížení vytlačovalo moje tvůrčí ambice, nebyla energie na to, abych se zamyslel nad tím, co mě zajímá, co bych chtěl vytvořit. Nebyl čas jít na výstavu, navštívit jiná představení, jít do kina. Uvědomil jsem si, že to takhle nechci. Národní divadlo, respektive Balet, je kolos, který hraje mnoho představení na mnoha scénách, ale mám pocit, že to množství kolikrát zazdí kvalitu a mnohdy také samotné umělce. Mohu samozřejmě mluvit pouze za sebe, jak jsem to jako tanečník cítil. Mně to nevyhovovalo, neměl jsem po čase odkud brát.

Ale z Národního divadla jsem odešel i z jiných důvodů. Prostředí, kde jsem teď, mi nabídlo kompromis – zatančím si a zároveň můžu tvořit choreografie, skládat hudbu. Occultatum je po dlouhé době čistě moje autorská věc. Měl jsem čas si tuhle polohu užít naplno a nesoustředit se jen na taneční výkon. Když něco, co máte ráda, přepálíte, je to cesta k vyhoření.

Vyhořel jste?

Asi ano. Příznaky tomu dost odpovídaly. Radost mi zmizela ze života, nechtěl jsem být ani s lidmi, které mám rád. Všechno mě otravovalo, na nic jsem neměl sílu ani energii, nevěděl jsem, jestli jsem na správném místě, jestli mám vůbec dělat umění, nebo raději někde ve Španělsku sbírat jahody. Ale pak přišla pandemie, nikde se nehrálo. A to mi nakonec paradoxně hodně pomohlo, protože jsem neměl pocit, že něco ztrácím.

Z inscenace Double Shot. Choreografie Occultatum Ondřeje Vinkláta, foto: Pavel Hejný

Existují mechanismy nebo postupy, jak to v instituci typu Národního divadla udělat, aby tamní umělci nezažívali podobné pocity, jako jste zažíval vy?

Možné to určitě je, ale nemůžou být ve vedení lidé, kteří tam v současnosti jsou. Mám pocit, že takové zacházení, jaké mě potkalo, je negativní „výsadou“ šéfů velkých baletních souborů. Občas se mi zdá o mém bývalém šéfovi, že mu třeba naschvál rozliju kafe. Asi to nemám v sobě ještě úplně vyřešené, protože si myslím, že to šlo všechno udělat úplně jinak, ale svého odchodu nelituji.

Takže je to o lidech?

Ano, všechno je to o lidech. Vedení by si svých umělců mělo vážit. Nemělo by s nimi zametat. V nynějším vedení Národního divadla stojí člověk, který byl až do revoluce členem KSČ. Současně jako ředitel Národního divadla vede Katedru činohry na DAMU, kde před nedávnem proběhla velká kauza, rozpoutala ji iniciativa Nemusíš to vydržet a je s ním bezprostředně spojená. Cenzura spojená se Sametovým gala jde také za ním. Ale jako by se nechumelilo…

Teď už chodíte do divadel i jako divák?

Chodím, docela často.

Co se vám líbilo v poslední době?

Kosmos na Nové scéně nebo Vassa Železnovová ve Stavovském divadle.

To ale jmenujete inscenace právě Národního divadla.

Ano, ale to, o čem jsem předtím mluvil, nesouvisí tak s kvalitou umělců nebo jednotlivých představení, jako s vedením a jeho jednáním s nimi.  Podle mých kolegů z činohry to v Činohře Národního divadla v tomto směru funguje. V Baletu už tak ne. Nebo alespoň za mého působení ne. Na balet Národního divadla nechodím, tanečníci jsou skvělí, ale repertoár mě nijak neláká. Na jiných scénách se mi líbila představení od Lenky Vagnerové a její company, představení BURKI@COM. Asi před rokem byl v Praze řecký vizuální umělec Dimitris Papaioannou, který dělá pohybové divadlo – to bylo něco nádherného. Představení si dávalo na čas. Mělo svou osobitou poetiku.

Víte, té mojí části v Double Shotu jedna paní kritička vytkla, že trvá příliš dlouho, že jsou jednotlivé obrazy přehnaně dlouhé, že diváka nevtáhnou. Já bych v ní zatím nic nekrátil. Dostal jsem pozitivní vazbu od lidí, kterých si vážím a kteří jsou ke mně a mé práci velmi kritičtí. Na ně dám. Pohled kritiků je vždy subjektivní i přes snahu objektivity. Většina lidí má představu o tom, že přijdou do divadla, sednou si s pocitem: „Tak, a bavte mě.“ Tak to pro mě nefunguje. Divák je pro mě partnerem. Já během představení rád přemýšlím nad tím, co právě vidím. Samozřejmě je možné, že v mé choreografii jsou dramaturgické mezery, podívám se na to s odstupem času, a když ucítím, že je to potřeba, udělám pár změn, ale v zásadě jsem s ní spokojen.

Vy byste upravil choreografii na základě recenze?

Ne, na základě recenze bych nic neměnil. Ještě od toho představení nemám pořádný odstup. Nikdo z mých spolupracovníků mi nic podobného neřekl a diváci, kteří to viděli, byli většinou nadšení, i když to pro ně byla docela silná káva.

Jako divák chodíte na představení podle toho, jaké o něm vyšly kritiky?

To ne. Ale věděl jsem, že třeba Vassa Železnovová získala Cenu divadelní kritiky. A když jdu na film do kina, tak jdu většinou na doporučení přátel.

K tanci jste se dostal v podstatě náhodou – nikdy jste nelitoval?

Litoval. Chtěl jsem z konzervatoře odejít a studovat klavír na Ježkárně.

„Chodili jsme za školu, kouřili na záchodě a vlastně nás to studium častokrát nebavilo,” řekl jste v rozhovoru pro Divadelní noviny. Když byste se do té doby mohl vrátit, byl byste pilnější student?

To asi jo, ale ono to nejde – vrátit se zpátky. Asi bych na sobě víc pracoval v rozmezí čtrnáctého až šestnáctého roku. To, že jsem tomu v té době nedával tolik, kolik by si to zasloužilo, mi pak přineslo limity, které jsem musel těžce dohánět. Myslím, že z toho šlo vymáčknout víc, ale vrátit se to nedá.

Z inscenace Double Shot. Choreografie Occultatum Ondřeje Vinkláta, foto: Pavel Hejný

Jaký postoj máte ke studiu teď?

Do školy bych se vrátit nechtěl. Člověk se sice učí celý život, ale sednout si zpátky do lavice mě neláká. Rád bych se teď spíš zaměřil na svou výpověď, svoje témata v choreografii.

Máte na tom svém „řbitově nápadů“ ještě nějaký nezrealizovaný, nebo spíš hledáte úplně nové?

No teď jste mi připomněla ten sedmnáctý listopad! Mám pár nápadů uložených, ale záměrně si je do šuplíku nepíšu pro případ, že by se mi někdy hodily. Vycházím z momentálního tvůrčího pocitu.

DEKKADANCERS přistoupí v následujícím roce k blokovému hraní. Proč jste se pro tento krok rozhodli?

To rozhodnutí bylo udělané za nás, přistoupilo k němu vedení Jatek 78, aby divadlo mohlo efektivně dál fungovat během momentální energetické krize a dalších překážek. Pro nás bude ovšem velmi těžké vyprodat jednu inscenaci šestkrát za sebou, to je asi dva tisíce diváků…

A pro samotné umělce bude výhodnější hrát blokově?

Pro umělce i pro inscenaci ano. Je vždy lepší, když se představení odehraje víckrát za sebou, umělec není tak nervózní, může se představení naplno oddat, inscenace tím roste a „sedá“ si.

Jatka 78, Praha – DEKKADANCERS: Double Shot

OCCULTATUM
Koncept, režie, choreografie: Ondřej Vinklát, hudba: CoH, J.S.Bach (interpretace Fanny Vicens), Amon Tobin, Alva Noto, Two Fingers, FKJ, hudební mix: Ondřej Vinklát, scéna: Pavel Knolle, Ondřej Vinklát, kostýmy: Pavel Knolle, masky: Marek Capoušek, světelný design: Lukáš Brinda, původní obsazení: Natalia Metodijeva, Štěpán Pechar, Viktor Konvalinka/Florian Garcia.

ŘBITOV NÁPADŮ
Režie, choreografie: Štěpán Pechar a Viktor Konvalinka, scéna a kostýmy: Pavel Knolle, původní obsazení: Štěpán Pechar, Viktor Konvalinka, Florian Garcia, Ondřej Vinklát, Natalia Metodijeva, vizuál: Pavel Hejný.

Premiéra: 26. října 2022.